„Všude jsme si získali důvěru,“ říká válečný veterán a lékař Jindřich Sitta, který působil i v Zálivu

Plukovník v.v. MUDr. Jindřich Sitta absolvoval jako vojenský lékař několik zahraničních misí československé a české armády. V letech 1990 a 1991 byl účastníkem operací v Perském zálivu, v roce 1999 byl velitelem 6. polní nemocnice AČR při humanitární misi v Albánii. V témže roce se účastnil mise v Turecku při záchranných pracích po tamním zemětřesení. Od května 2002 do října 2002 pracoval v Afghánistánu, opět jako velitel 6. polní nemocnice. Rozhovor s plukovníkem Sittou je dalším příspěvkem do naší tematické série týkající se problematiky novodobých českých válečných veteránů.

+3

Proč jste se rozhodl jít do zahraniční mise? Jaké byly hlavní důvody?  

První mise v Perském zálivu 1990-1991 byla poznamenána touhou někam vyjet po uvolnění hranic, touhou po dobrodružství, snahou vidět svět a porovnat co umíme my a co naši „nepřátelé“. Účast v ostatních misích – v Albánii, Turecku a Afghánistánu, kde jsem působil jako velitel kontingentu a současně velitel 6. polní nemocnice AČR – byla motivována snahou vytvořit pro Českou republiku elitní polní nemocnici. Nejen po stránce nového systému, tedy variability, rychlosti či vybavení, ale i po stránce výcviku personálu.

Jaké nejsilnější zážitky si dnes vybavujete, co vás osobně velmi zasáhlo? 

Záleželo na konkrétní misi. U první v Perském zálivu bylo vše nové. Prvně jsem opouštěl Československo, prvně jsem se potkal s logistickým a zdravotnickým zabezpečením koaličních armád, prvně jsem se ocitl v tak odlišných klimatických podmínkách. Prvně jsem si také mohl ověřit teoretické znalosti z válečné medicíny v praxi. Dodnes cítím i onu nervozitu, kterou jsem prožíval při zahájení pozemní operace, ale i euforii při vítání našich vojsk v Kuvajtu po osvobození. Nejsilnějším a zároveň nejsmutnějším zážitkem v první misi byl ovšem okamžik, kdy mi na operačním stole přes veškerou snahu zemřel náš voják Petr Šimonka.

Další mise byly spojeny s tím, že jsem se ocitl ve velitelské funkci. Tady dominovala odpovědnost za splnění úkolu, reprezentaci armády i České republiky a obava o zdraví příslušníků jednotky. Silným zážitkem bylo a stále zůstává rozdělení nemocnice v Albánii a přesun její části do Turecka po vlastní ose. Také záchrana životů raněných kosovských či albánských vojáků. Ale i záchrana života afghánských dětí. To mi z paměti nevymizí.

Nejsilnějším mírovým zážitek ovšem byla resekce mého zubu-osmičky v Kuvajtu, kdy jsem po čtyřech hodinách sice odešel bez zubu, ale také s nalomenou dolní čelistí.

Jaké byly vztahy s ostatními vojáky naší armády, ale i s vojáky jiných armád působících v misích?

Budu hovořit především o Perském zálivu. Vztahy uvnitř jednotky byly vysoce korektní, odpovídaly úrovni tehdejšího výcviku socialistické armády a rovněž i subordinaci, kterou vykazoval vztah mezi vojáky z povolání a vojáky základní služby. Postupem času se ovšem vztah měnil na přirozenou autoritu velitelů, či starších k mladším.

Vztahy s vojáky ostatních armád byly také velmi korektní. Počáteční oboustranná zvědavost se měnila na pracovní spolupráci a následně i respekt ze strany jiných armád. To když jsme předvedli, co umíme – v detekci bojových chemických látek, ve znalostech protichemické přípravy, ve schopnostech odmoření osob a techniky, v ovládání osobních zbraní, ve schopnostech naší automobilní techniky či v lékařské a zdravotnické erudici.

Jak jste vycházeli s místním obyvatelstvem? Vyskytly se nějaké problémy? 

Vztahy byly bezkonfliktní, na území Saúdské Arábie se jednalo o kontakty s obchodníky a prodavači – potřebovali jsme doplnit zásoby centrální i osobní jednotky. V Kuvajtu byly vztahy nadstandardní, protože nám místní byli vděční za osvobození. Ve zmiňované příhodě u zubaře, který byl v té době snad jediný v celé zemi, se mi dostalo milé pozornosti: pacienti čekající v dlouhé frontě mne s úsměvem vedli dopředu, abych byl ošetřen přednostně.

Myslíte si, že voják působící v zahraničí má určitou šanci či možnost poznat blíže dotyčnou zemi a krajinu, kde je nasazen? Je k tomu čas i prostor? 

Několikaměsíční mise to určitě umožňuje – pokud je na to člověk připraven a sám se zajímá. Pobyt a práce při nasazení 6. polní nemocnice byl v tomto směru výhodou, protože už z podstaty naší práce jsme snáze a častěji přicházeli do styku s místními lidmi. Nemocnice napomohla odstranění bariér mezi obyvateli a příslušníky jednotky. Jak při humanitární misi v Albánii, kde jsme se cíleně starali o několik uprchlických táborů, tak při zemětřesení v Turecku, kde jsme si vzali určité území a tam se starali o postižené. Ale i v Afghánistánu, kde jsme každý den jezdili poskytovat pomoc do vesnic kolem Kábulu.

Mnohdy to nebylo jednoduché, vždy bylo potřeba dodržovat některé základní zásady: úcta k životnímu stylu, pravidlům, zákonům dané země, respekt k náboženství, vztahům k rodině, vystupování na veřejnosti – to se týkalo oblékání, pokrývky hlavy atd. Bylo nutno se vyvarovat všeho, čím bychom i jen náznakem mohli urazit obyvatele hostitelské země.

Ve všech zemích jsme si přes počáteční ostych získali důvěru obyvatel do té míry, že jsme navázali trvalé přátelské vztahy. Lidé nás sami bránili před útoky radikálů a byli jsme opakovaně pohoštěni i v nejchudších oblastech.

Co je na misi pro vojáka nejtěžší? Odloučení, namáhavost práce, stres a strach?  

Na to nelze odpovědět jednoduše. Vychází to z charakteru mise, její lokality, z epidemiologických a klimatických podmínek, nebo i z plněného úkolu. I ta zdánlivě nejtěžší a nejnebezpečnější mise může proběhnout bez problémů, naopak klidná mírová mise může skončit neštěstím.

V misi v Perském zálivu to byla obava z války s použitím bojových chemických zbraní. Také stres z odloučení, protože spojení s rodinami probíhalo jen prostřednictvím dopisů a při nepravidelné letecké návštěvě. V Albánii to byla namáhavost práce a nepříznivá epidemiologická situace, až pak odloučenost od rodin. V Turecku namáhavost práce. V Afghánistánu opět bojový stres, nepříznivá klimatická a epidemiologická situace, náročnost práce a život příslušníků jednotky na velmi malém území základny, bez možnosti jejího opuštění.

Vyskytly se i momenty, kdy jste si kladl otázku, zda rozhodnutí odjet na misi bylo správné? 

Ano, opakovaně. Úmrtí Petra Šimonky v Perském zálivu. Také intriky velení armády, náčelníka Generálního štábu a ministra obrany na konci mise v Afghánistánu.

Jaký byl váš návrat a začleňování do další práce v armádě? 

Po každé misi to bylo jinak. Po návratu z mise v Perském zálivu jsem se vrátil na své původní pracoviště na chirurgické oddělení Vojenské nemocnice v Plzni. Potíže jiných příslušníků jednotky s návratem na původní místo nebo svázané s vyhozením z armády mne nepotkaly. Týkala se mě však nepříznivá image „žoldáka a dolarového chlapce“, kterou nám přilepila média v dehonestující kampani před naším příjezdem. Bohužel se to, byť v podstatně menším, promítá do vztahu veřejnosti a veteránů ze Zálivu i dnes. Abych tedy bránil příslušníky jednotky, stal jsem se zakládajícím členem Sdružení válečných veteránů, které spojovalo příslušníky jednotky ze Zálivu, a nadále jsem působil jako její místopředseda.

Po nasazení 6. polní nemocnice v Albánii a Turecku a jejím velmi úspěšném návratu, kdy byla výborně hodnocena v rámci NATO a rovněž získala pozitivní mediální obraz u veřejnosti, jsem nastoupil na Generální štáb Armády České republiky, v sekci vojenského zdravotnictví – jako náčelník Odboru organizace a řízení. Ukončil jsem svoji odbornou kariéru chirurga a věnoval se koncepci, výstavbě a organizaci nových polních zdravotnických etap AČR.

Po nasazení 6. polní nemocnice v Afghánistánu jsem ovšem po návratu čelil pokusu ministra obrany a části vedení armády o profesní likvidaci mé osoby. Bylo vzneseno několik neopodstatněných obvinění a trestních oznámení. A to i přes to, že hodnocení polní nemocnice bylo ze strany velení koaličních vojsk mimořádné a excelentní. V prvním kole těchto útoků se mi podařilo pokusu o mou diskreditaci ubránit, a tak jsem byl jmenován velitelem vojskové zdravotnické služby a nastoupil jsem do Hradce Králové. Útoky však pokračovaly až do okamžiku, kdy bylo po marné snaze najít moje jakékoli pochybení, které by znamenalo trestní odpovědnost nebo něco jiného, moje angažmá v armádě ukončeno tzv. „pouhým“ neprodloužením kontraktu.

Vzpomínáte dnes na své působení v misích dnes častěji než v minulosti?

Myslím, že vztah vojáka k jeho veteránské minulosti já dán tím, jak si v dané misi počínal. Tedy vlastním vědomím o tom, zda prošel operací úspěšně či ne. Mnohdy mi bylo vyčítáno tvrdé velení, ale právě záměrně nekompromisní přístup, který neumožňoval příslušníkům jednotky podlehnout tíži mise a způsobit vlastní zkrat a selhání, byl jeho velmi efektivní ochranou. Také práce nad rámec úkolu ve prospěch místních obyvatel a mnoho dalšího má za následek, že všichni vzpomínáme na naše mise často a s láskou, a také jako na jednu z nejúspěšnějších etap našeho života. Čili důvodem není časová vzdálenost od mise, ale vnitřní pocit hrdosti na její zvládnutí.

Co nejdůležitějšího jste si z misí odnesl? 

Vědomí o tom, že jsem dokázal čelit obtížným podmínkám, dokázal jsem splnit zadaný úkol, načerpal jsem znalosti a zkušenosti, které jsem následně využil při výstavbě moderních polních nemocnic a rovněž jsem je využil v době, kdy jsem velel.

Co podle vás veterány spojuje, co mají společného?

Jednoznačně prožitek. Jsou to měsíce a roky společného života, mnohdy ve velmi složitých podmínkách, kdy prakticky každý potřebuje, čas od času, pomoc ostatních. Právě ta sounáležitost, ochota pomoci, prožitek čehosi výjimečného – a s postupujícím stářím i vzpomínky – je to, co veterány spojuje.

Liší se od sebe veteráni, kteří prošli různými misemi?

Určitě liší, ale nemá to žádné „pravidlo“. Je to dáno individuálním vnímáním, každému vojákovi se taky zdá nejdůležitější právě ta mise, které se osobně zúčastnil. I pro mě to budou vždy „moje“ mise.

Kromě absolvované mise se dnes už také lišíme generačně. Nyní to jsou to více než tři desítky let od zahájení novodobých operací. Došlo i ke změnám organizace armády, jejího vybavení či výcviku. Dnešní armáda je zcela jiná, než byla ta socialistická, profesionální služba je odlišná od tehdejší základní vojenské služby.

Existuje ovšem jedna věc, která platí pro všechny novodobé válečné veterány za posledních třicet let: ochota a schopnost sloužit své vlasti na základě politického zadání či rozhodnutí. A sloužit v naprosté většině tak, že má naše armáda i naše země vysoké renomé v rámci koaličních uskupení.

Proč myslíte, že se vojáci do zahraničních operací opakovaně vracejí?

Důvodů je hodně a netroufnu si tvrdit, že znám všechny. Často si myslím, že je to dáno i principem povinnosti, pracovním zařazením profesionálních vojáků v návaznosti na příliš mnoho politických rozhodnutí. Tedy příliš mnoho misí, které plníme. V době, kdy jsem misemi procházel aktivně, byly některé hlavní důvody pozitivní: snaha o odborný či profesionální růst, vlastenectví, hrdost na jednotku či armádu. Ale rovněž negativní: touha po penězích či relativně snadný život – což ústilo v tzv. misijní nemoc. Právě ve snaze předcházet „misijní nemoci“ prosadilo vojenské zdravotnictví princip 1:3. Době strávené na misi musí odpovídat trojnásobek pobytu doma, než může jet voják opět ven. Nevím, zda je dnes toto vůbec možno dodržovat, zda to platí. Nedodržení principu 1:3 však vedlo i k negativním následkům při návratu vojáka do normálního života.

Jak zkušenost ze zahraničního nasazení vojáka ovlivní?

Každá mise vojáka ovlivní, ale záleží na charakteru mise, délce, prožitcích, na negativních i pozitivních vjemech, na vlastním povědomí o jejím (ne)zvládnutí. Na psychické odolnosti, sebedůvěře, morálně volních vlastnostech, hodnotovém žebříčku, odborných schopnostech. Dopady mohou být jak pozitivní, tak negativní. Zásadní je i úroveň výcviku vojáka a úroveň velení na místě.

Co prožívají vojáci po návratu? Jsou zde nějaké typické projevy?

Nejsem zastánce paušalizace a škatulkování. Pokud si uvědomíme různorodost misí, rozdílnost pracovního nasazení, odlišnost lidského organizmu a jeho schopnosti jinak reagovat na jednotlivé podněty, nutně musíme dojít k závěru, že nemohou existovat jednotné typické znaky či projevy. Snad kromě radosti ze setkání se svými blízkými.

Ilustrativní je válka v Perském zálivu a následně vznik „nemoci ze Zálivu“. Všichni nemocní měli společné jen to, že tam společně byli… Jinak šlo o příslušníky různých jednotek z různých států, s různou dobou pobytu a s různými příznaky. Někteří onemocněli a někteří ne. Syndrom z Perského zálivu zkoumaly všechny státy zúčastněných armád, ale bez jednotného zjištění. Závěr: mnohonásobné a mnohostrukturální působení nepříznivých vjemů mohlo v určitých případech u disponovaných vojáků způsobit obtíže.

Když voják ukončí službu, odjede z armády – co válečné veterány nejvíce trápí, s čím mají problémy?

Bude jich jistě celá řada v přímé úměrnosti k charakteru, době pobytu v armádě, vztahům v jednotce či armádě, následkům po prožité zátěži, rodinnému zázemí, finanční situaci, odborných schopnostech, schopnostech se zaměstnat… Je to velmi individuální, u každého jinak. Před několika lety jsme realizovali projekt Návrat veteránů do práce. V prvním roce prošlo projektem 1 000 novodobých veteránů, u nichž jsme zjišťovali potíže, které je na jejich cestě do civilu provázejí. Většina problémů byla psychického typu. V následujícím roce jsme zhruba stovce těchto veteránů pomáhali, a to jak formou rekvalifikace či sociálního a finančního poradenství, tak především v rovině psychologické pomoci.

Musím říct, že v průběhu uplynulých třiceti let se situace zásadním způsobem změnila. Od prvotního vztahu „vydělali jste si dost, tak co byste ještě chtěli“ až po dnešek, kdy pro válečné veterány existuje celá řada podpůrných projektů. Počínaje „zelenou cestou“ ve vojenských nemocnicích až po preventivní lázeňské pobyty. Situace je zcela odlišná i v tom, že Ministerstvo obrany je spolupracující partner, který naslouchá. S poskytovanou péčí jsme paušálně spokojeni. To, že se občas vyskytne zádrhel, je přirozené a běžné i v civilu. Pokud to nastane, tak se hledají cesty k řešení. Bude ještě potřeba doladit především právní a finanční pomoc, pokud se některý jedinec dostane mimořádně do obtíží.

Řeší vojáci často i sociální problémy? 

Když jsme prováděli zmíněný projekt, byly potíže v sociální oblasti důležitým aspektem. Souvisí to s délkou pobytu, častým opakováním pobytu mimo rodinu, ale rovněž s návratem vojáka k normálnímu civilnímu životu. Domnívám se, že by měl být kladen důraz na psychologickou pomoc jak pro vojáka, tak pro jeho blízké v době jeho nasazení na misi. Měla by být prováděna aktivní rodinná péče. A jde také o období odchodu vojáka z aktivní služby. Aby byla jistota, že je voják na přechod do civilu připraven. Včetně zajištění prvotního zaměstnání.

S jakými reakcemi okolí se coby novodobý válečný veterán setkáváte?

Za těch 30 let jsem zažil různé přístupy. Pohrdavé, po návratu z Perského zálivu, až po uznalé či obdivné po návratu 6. Polní nemocnice. Přestože od návratu 6. polní nemocnice z Afghánistánu brzy uplyne už dvacet let, dodnes se najdou lidé, kteří si na její práci vzpomenou a hlásí se k nám. Je to moc dobrý pocit.

Má veřejnost vůbec přesnější představu o realitě misí, operací?

Myslím, že nemá. V lepším případě vědí, že je naše armáda někde venku a že dobře plní svoje úkoly. Občané této země mají své životy a starosti, a dění kdesi daleko, pokud konkrétně nezasahuje do jejich životů, je moc nezajímá. Veřejnosti se nedaří vysvětlit důležitost i složitost nasazení našich vojáků v zahraničí. Mediálně je přitažlivé nikoli pozitivní zvládnutí úkolu, ale problémy a nešťastné události.

Přitom pro kvalitní vztah občana ke společnosti je důležité ztotožnění se s tradicí země. Mezi nejskvělejší tradice patří ty bojové, tedy 1. a 2. odboj a novodobé mise. Tady nás všechny čeká ještě hodně práce. Příklad Anglie, Francie, ale dalších zemí včetně Ruska ukazují, že kvalitní a vážené veteránské hnutí je nejen nositelem tradice, ale i prostředkem stability společnosti. Kdo viděl oslavy Dne válečných veteránů v Londýně, ví, o čem mluvím.

Co je možné udělat pro to, aby se veteráni cítili ve společnosti a v životě dostatečně ceněni?

Vzít nás za své, projevit nám uznání a možná i vděk – byť ten není tak důležitý. Ale není to jen o tom, co mohou udělat oni pro nás. Pro vzájemně smysluplný a vyvážený vztah si musíme i my uvědomit, co můžeme udělat pro společnost. Dobře odvedená práce venku, za situace, kdy si veřejnost nemyslí, že je to její priorita, je sice dobrá věc, ale pro vzájemný vztah je to nedostatečné.

Mají veteráni potřebu se sdružovat, scházet?

Chuť sdružovat se, scházet se, u většiny z nich existuje, ale pouze na neformální bázi. Podle navázaných „bojových“ přátelství. Nicméně chuť organizovat se, veřejně vystupovat, je – na rozdíl od jiných koaličních zemí – minimální. Je to tím, že snaha a vybudování novodobého veteránského hnutí, byla v minulosti zatížena mnoha chybami. Snad z neznalosti, snad z důvodů přetržené tradice všechny pokusy o vybudování soběstačného, nezávislého a sebevědomého veteránského hnutí selhaly. I proto je dnes, po třech desítkách let, v několika veteránských organizacích organizováno maximálně několik set novodobých válečných veteránů z celkového počtu více než patnácti tisíc.

Měla by být vytvořena nějaká ústřední organizace spojující novodobé veterány? A co by ji mělo charakterizovat?

Cesta jedné, hlavní organizace spojující novodobé veterány byla v minulosti odzkoušena s velmi negativním dopadem. Jak směrem do komunity válečných veteránů, tak do vztahu mezi válečnými veterány a Ministerstvem obrany či jinými subjekty státní správy. Při jejím budování došlo k mnoha chybám, takže tato myšlenka je nyní nepřijatelná. Bude trvat hodně dlouho, než se k ní budeme moci vrátit. A navíc existuje ještě jeden důvod, proč nejít touto cestou: více než generační rozdíl mezi jednotlivými novodobými veterány.

Pokud chceme postavit veteránské hnutí v naší zemi na nohy, musíme jít cestou oživení od kořenů. Je nutno podpořit jednotlivé zárodky hnutí tam, kde přežilo, a vysvětlit celospolečenskou nutnost přechodu od pouhého setkávání k veřejnému vystoupení. Zakládat malé organizace a spolky podle jednotlivých misí a navázaných bojových přátelství. Podporovat tyto malé organizace v jejich spolkovém životě a pozitivním vystupování na veřejnosti v místě jejich působení. Ze zástupců jednotlivých spolků vytvořit Radu, která bude rozhodovat o strategických otázkách ve vztahu k celé veteránské komunitě. Vybudování soběstačného a samostatného veteránského hnutí se neobejde bez aktivní spolupráce s Ministerstvem obrany, ale i jinými orgány státní správy a místní samosprávy.

Jak by měla vypadat pracovní báze Rady?

Veteránské hnutí dnes zastřešuje Asociace spolků válečných veteránů, kde je rozhodujícím orgánem  Rada Asociace, kterou tvoří zástupci jednotlivých spolků Asociace. Zástupce do Rady pak jmenuje konkrétní spolek. Rada rozhoduje o strategických otázkách, které jsou významné pro budování veteránského hnutí. Komunikuje a jedná směrem nahoru v rámci navázané spolupráce. Směrem dolů podporuje vznik a zakládání nových buněk veteránského hnutí, pomáhá s jejich založením prostřednictvím právní pomoci atd. Pro své provozní náklady a finanční pomoc svým členům na aktivní činnost v místě jejich dislokace zajišťuje finanční prostředky prostřednictvím Nadačního fondu a Dotačních titulů. Asociace rovněž poskytuje právní, finanční, zdravotní a sociální pomoc v oprávněných případech, a to jak pro členy spolků Asociace, tak pro nečleny válečné veterány. Asociace rovněž realizuje vlastní projekty ve prospěch válečných veteránů, podporuje také centrální aktivity svých členů.

Jakým způsobem by měla probíhat spolupráce s Ministerstvem obrany?

Rádi bychom s ministerstvem obrany pro tuto oblast uzavřeli společné Memorandum o spolupráci. V tomto memorandu by měla být vyjmenována hlavní témata a oblasti, kde bychom spolupracovali. Úměrně důležitosti a pracovní náročnosti by pak měly být definovány i konkrétní pracovní komise, které by témata rozpracovávaly a předkládaly návrhy k jejich naplnění. Je potřeba si rovněž uvědomit, že válečný veterán a aktivní příslušník ozbrojených sil jsou jen dvě strany stejné mince. Pouze z kvalitní spolupráce těchto dvou skupin se rodí i pozitivní vztah veřejnosti k armádě ČR a také hrdost vojáků na svou vlast.

Jak vnímáte činnost Vojenského historického ústavu Praha, který se snaží zmapovat působení českých vojáků v misích? Proč je důležité historickou paměť v tomto směru zachovat?

Jednoznačně pozitivně. Troufnu si říci, že to je dnes snad jediný subjekt, který se touto problematikou systematicky zabývá. Nedávná výročí 100 let založení československého státu a 100 let činnosti československých legií nám jasně ukázala, jak důležité je tuto historickou paměť zachovat, a pak je potřeba ji aktivně dostat do myšlení i nastupujících generací. Tímto způsobem se buduje vlastenectví, vztah občana a státu, ochota podřídit vlastní prospěch prospěchu své země, osobní hrdost a odvaha. To vše je pro uchování národní hrdosti malého národa důležité.

Jaké typy předmětů-artefaktů ze zahraničních misí jsou podle vás pro zachování historické paměti důležité, jaké by měl VHÚ především schraňovat a prezentovat veřejnosti ve svých muzeích?

Jakékoliv, které ukážou činnost a život našich vojáků v zahraničních misích v plné nahotě a realitě. Pouze pokud návštěvníci muzeí a veřejnost budou mít možnost otevřeně pochopit souvislosti a  složitost naší práce v její celistvosti, tak by mohli mít odpovídající prostor této práci opravdu porozumět a možná se s ní i ztotožnit. Jinak to pro ně bude stále jen „nějaká práce venku“. Pro pochopení důležitosti armády jim ovšem bude stále chybět to konkrétní a každodenní, co pro ně dělá armáda tady doma, ale i v zahraničí při plnění koaličních úkolů. Přepuštění některých kompetencí armády, které byly v minulosti zaměřeny na území České republiky, ministerstvu vnitra, bylo podle mého názoru fatální chybou. Následkem je současné částečné sociální a morální odtržení armády od občanů tohoto státu.

Mohou tyto historicko-dokumentační aktivity VHÚ veteránům konkrétně, ale i v obecném smyslu pomoci?

Ano. Tím, že není nastaven normální vztah válečných veteránů a veřejnosti, je oblast naší práce v zahraničí zahlcena falešně pozitivními i falešně negativními informacemi. Dochází k zatajování skutečností, nebo alespoň k lehkému ohýbání pravdy. Za současného stavu je to asi zcela logické, nicméně do budoucnosti je třeba skutečnost a pravdu poznat. Druhým důvodem je schopnost pomoci příkladem. Jednak pozitivním – tedy ukázat, že váleční veteráni po odchodu z armády byli dále schopni společnosti prospět. Ale i negativním – na příkladu selhání jedince lze poukázat na nebezpečí vstupu na šikmou plochu. Zároveň ovšem také ukázat, že lze podat pomocnou ruku.

Proč by si měla česká společnost novodobých veteránů vážit?

Pro jejich schopnosti, výsledky, renomé, které naší společnosti i státu dělají na mezinárodním poli, ale i pro sebe samu, pro vztah občana a státu, pro vlastní hrdost, vlastenectví a lásku k vlasti. Pro nápravu morálního kodexu i hodnotového žebříčku. Vážit si vlastních veteránů je očistným procesem pro společnost. I díky už třicetileté zkušenosti došlo k významnému pozitivnímu posunu ve vnímání veteránů, ale ještě nás stále čeká hodně společné práce. Je potřeba nastavit odpovídající a rovnoprávný vztah nejen mezi válečnými veterány a armádou, ale také mezi vojáky a společností.

Andrej Halada