Vládní vojsko a osudy jeho příslušníků v knize historika VHÚ

Za Háchu i za Beneše, to je název nové publikace, jejímž autorem je historik Vojenského historického ústavu Praha Ivo Pejčoch. Věnuje se v ní osudům mnoha vojáků, kteří oblékali uniformu někdejších protektorátních jednotek.

 

Pejčochova kniha má plný název Za Háchu i za Beneše / Ztráty příslušníků vládního vojska 1939 – 1945, vydal ji VHÚ a Ministerstvo obrany. Její podtitul také vyjadřuje základní koncepci: jádrem textu je abecední seznam těch vojáků, kteří zahynuli během doby druhé světové války. Autor zde popisuje více než dvě stovky osudů.

Kniha však jde i nad tento rámec. V dalších kapitolách se Pejčoch věnuje válečným i poválečným osudům těch vojáků, kteří během let 1939-1945 neskonali. Je zde zachycena celá generalita vládního vojska (celkem dvanáct osob), ale také ti příslušníci vládního vojska, kteří se stali členy čs. výsadkových skupin. A jsou zde zmíněni i ti, které posléze popravil komunistický režim.

V kapitole “Osobnosti, jež prošly službou ve vládním vojsku”, jsou pak vylíčeny životní příběhy některých zajímavých mužů. Jde například o Antonína Baráka, který posloužil Miroslavu Švandrlíkovi jako předloha pro kapitána Domkáře v jeho románu Černí baroni. Nebo o pozdějšího čs. olympionika, reprezentanta v pětiboji, Karla Bártů, ale také o Františka Duku, příslušníka RAF a otce nynějšího kardinála Dominika Duky. Snad nejznámějším “vladařem” byl pak herec Karel Effa, který své účinkování ve vládním vojsku zachytil i ve svých pamětech.

Vedle medailonů jednotlivých příslušníků vládního vojska však najde v knize čtenář i úvodní část, která se stručně věnuje vzniku, historii a působení této vojenské formace. Vzhledem k tomu, že jde o informace pro mnohé čtenáře nové a neznámé, části textu nyní přetiskujeme.

 

Vznik vládního vojska

Prakticky okamžitě po okupaci zbytku českých zemí nacistické vedení rozhodlo o likvidaci československé branné moci, která v důsledku znamenala předání výzbroje Němcům a rozpuštění stávající armády. „Vojenskou ochranu“ měl totiž nadále poskytovat obsazenému území Wehrmacht. Výnos Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava však připouštěl zřízení ozbrojených sborů, určených k udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku.

Rozpuštění armády nemělo pro protektorátní orgány rozměr pouze vojenský, ale především sociální. Bez dosavadního zaměstnání se ocitly tisíce důstojníků, praporčíků a délesloužících poddůstojníků, z nichž většina měla specializaci jen nesnadno uplatnitelnou v civilním životě. K nim bylo třeba přičíst civilní zaměstnance Ministerstva národní obrany a rovněž Ministerstva zahraničí, celkem se jednalo přibližně o 120 000 lidí.

Jedním z důvodu vytvoření protektorátního vojska tedy byla snaha omezit sociální dopady alespoň na menší část gážistů rozpuštěné československé armády, současně však měl tento krok legitimizovat okupaci v očích západních politiků. Hitler tímto způsobem demonstroval „toleranci nacionálního socialismu k ochraňovaným zemím“ a ponechával navenek protektorátu zdání autonomního státního celku s významným atributem – vlastními ozbrojenými silami. Krátce po okupaci na schůzce s Konstantinem von Neurathem a Karlem Hermannem Frankem formuloval požadavek na vytvoření malé prezidentské gardy pro potřeby Emila Háchy, vybavené jen lehkými zbraněmi, formace neměla přesáhnout 8 000 mužů.

Náčelník štábu pozemních sil generál Franz Halder stanovil počet příslušníků na 7 000 mužů včetně 280 důstojníků, přičemž formování jednotky mělo být završeno do konce roku 1939. Jako rezervoár pro jejich nábor měla posloužit likvidovaná armáda, odkud by byli důstojníci i poddůstojníci převedeni do nově vznikající formace. Do budoucnosti bylo možno získávat nové muže dobrovolnými odvody a civilní zaměstnance na základě smluvních vztahů.

Jednotka dostala označení vládní vojsko a oficiálně k 1. červenci 1939 bylo do jejího stavu převedeno z likvidované československé armády 280 důstojníků, 2 935 rotmistrů a 2 515 délesloužících poddůstojníků. Z důstojníků bylo 5 generálů, 22 plukovníků, 31 podplukovníků, 49 majorů, 80 štábních kapitánů, 24 kapitánů, 35 nadporučíků a 34 poručíků. Mimo tyto „bojové“ síly mělo vládní vojsko rovněž administrativu a služby, do nichž přecházeli prioritně rovněž armádní gážisté, vedle nich ale také civilní úředníci.

Odvody dobrovolníků probíhaly každý rok na podzim. Mezi požadavky patřil dobrý zdravotní stav, árijský původ, uchazeč musel překročit 18. rok a nepřekonat 24 let, musel být české národnosti, svobodný bez alimentačních povinností, příslušný do Protektorátu Čechy a Morava, bezúhonný a mravně způsobilý. Minimální výška pro přijetí byla 165 centimetrů.

K politickým příčinám propuštění patřilo zatčení gestapem pro odbojovou činnost nebo zjištění, že ve společné domácnosti s příslušníkem žijí takzvaní „míšenci I. či II. stupně“. Do konce března 1942 byli ze služby propuštěni prakticky všichni bývalí příslušníci československých legií z období první světové války. Nacisté je (oprávněně) považovali za nepřátelsky smýšlející osoby, odhodlané při první příležitosti znovu vystoupit se zbraní v ruce za dobytí nezávislosti své vlasti.

Z výše uvedených příčin se stav původních příslušníků postupně snižoval a bylo třeba jej pravidelně doplňovat nově odvedenými. Dne 10. září 1940 nastoupilo do služby 800 mladíků, roku 1941 to bylo 565 mladých mužů, 5. října 1942 již jen 372 a při posledním náboru v roce 1943 pouze 336. V letech 1942 a 1943 nebyla ani zdaleka naplněna povolená kvóta 560 nových příslušníků, neboť do výběru již razantním způsobem zasahovaly pracovní úřady, které části odvedených adeptů neumožnily službu ve vládním vojsku nastoupit. O přijetí byl přitom ve válečných letech značný zájem, jenž vysoce přesahoval povolené limity, takže odvodní komise si mohly pohodlně vybírat.

Pokud si položíme otázku po motivaci mladých mužů ke vstupu do protektorátního vojska, najdeme několik odpovědí. Nesporně nejvýznamnější byla snaha vyhnout se nenáviděnému pracovnímu nasazení v Říši a otrocké práci v bombardovaných německých továrnách. Dalším motivem byla snaha připravit se na boj proti okupačnímu režimu, neboť významné procento „vladařů“ patřilo k odpůrcům nacismu. Naposledy nelze pominout ani sociální důvody, služba některým málo vzdělaným mladíkům z nemajetných rodin nabízela určitou životní jistotu za podstatně důstojnějších podmínek než podřadné nádenické práce, které se jim naskýtaly v civilním životě.

 

Činnost vládního vojska v protektorátu

Službu příslušníků vládního vojska lze rozdělit do dvou oblastí, výcviku a pracovního nasazení.

Výcvik se soustřeďoval vedle obvyklých pořadových cvičení a cviků se zbraní na základní bojové dovednosti. Příslušníci cvičili nejvýše do úrovně čety, společná cvičení celých rot se podle dochovaných dokumentů neuskutečnila. Vzhledem k nedostatku munice byl velmi omezen výcvik ve střelbě z pušky, který se soustředil zejména na teorii, správné držení a použití zbraně a její údržbu. Ostré střelby nahrazovala často palba ze vzduchovek na terče. Vojáci se rovněž účastnili pochodových cvičení, cyklisté jízdních, navíc se museli zdokonalovat v údržbě a drobných opravách svých strojů. Probíhala i ženijní cvičení na loďkách a osvojování dalších dovedností tak, jak to omezené prostředky umožňovaly.

Mnohem rozsáhlejší bylo na druhé straně pracovní nasazení. Z příslušníků jednotlivých praporů byly od 18. ledna 1940 stavěny pravidelné hlídky, patrolující na nádražích a podél železničních tratí. Jak se ukázalo, nebylo toto nasazení bez nebezpečí, neboť mladí vojáci mohli neopatrně vkročit do kolejiště a být zachyceni projíždějící vlakovou soupravou. Tímto způsobem došlo k řadě zranění a dokonce k několika úmrtím.

Vládní vojáci byli nasazováni při ledových kalamitách, kdy odstraňovali nebezpečné bariéry z nakupených ker, blokujících vodní toky a ohrožujících mosty. K tomu docházelo zejména během jarních tání na neregulovaných řekách. V roli asistenčních jednotek byli vysíláni do ohrožených oblastí i během povodní, kdy prokazatelně zachránili několik spoluobčanů před jistou smrtí v rozbouřených tocích. Opakovaně je příslušné inspektoráty vysílaly i na záchranné lesní práce při rozsáhlých polomech, vojáci rovněž pomáhali při sklizních obilí nebo brambor.

Zvláštní úlohu měl prapor 1 v Praze, který plnil funkci hradní stráže protektorátního prezidenta Emila Háchy. Do strážní služby byli vybíráni pokud možno urostlejší mladíci, dobře se vyjímající u hradních bran nebo při nástupech na nádvoří, kde vítali oficiální návštěvy. Stejnou roli plnili příslušníci praporu i na venkovském sídle československých a českých prezidentů, v Lánech u Prahy.

Specifickou činností byly pověřeny hudební čety, zřízené při každém z dvanácti praporů. Ty se staly nejviditelnější součástí protektorátních ozbrojených sil. Četu tvořil kapelník a dalších dvacet sedm hudebníků. Veřejně vystupovali při nejrůznějších příležitostech a dokonce vytvářeli větší tělesa spojením hudeb více praporů. Tak se podařilo například sestavit symfonické těleso, schopné vystoupit se Smetanovou skladbou „Má vlast“. Vzhledem k tomu, že „Háchovi Melody Boys“, jak byli obyvatelstvem přezdíváni, měli mezi sebou řadu vynikajících hudebníků i kvalitních dirigentů, získali si značnou popularitu a jejich vystoupení provázela hojná účast posluchačů. Vzhledem k tomu, že vystupovali především s tradičními díly českých autorů, byla jejich produkce považována za vzdor proti okupační moci a nepřestávala být Němcům trnem v oku. Některá velká veřejná vystoupení dokonce vedla k dočasnému zákazu koncertování nebo snahám jej omezit jen na uzavřené sály, které mohl samozřejmě navštívit jen velmi redukovaný počet zájemců o vážnou hudbu. Z bývalých hudebních čet vládního vojska vzešla po válce řada významných osobností české vojenské i civilní hudební scény.

 

Nasazení vládního vojska proti výsadkovým skupinám

Německé velení došlo k zimě 1943/1944 k závěru, že by bylo účelné využít kapacit protektorátního vojska proti vzdušným výsadkům, vysílaným z Velké Británie a očekávaným i z východu. Současně se mělo účastnit pátrání po osádkách spojeneckých letounů, sestřelených nad protektorátem. Generál Ferdinand Schaal chtěl posílit opatření proti hrozbě paravýsadků a 31. ledna 1944 vydal rozkaz k „potírání padákových skokanů“, v jehož intencích měli velitelé jednotlivých posádek vládního vojska vysílat své muže do prostorů předpokládaného shozu. Němci se domnívali, že protektorátní jednotky zužitkují dobrou znalost terénu v oblasti své působnosti, patrně však nepočítali s nechutí jejich příslušníků k podobné činnosti. Do prostoru ohlášeného přistání výsadku měly být vyslány motorizované přezvědné oddíly, za nimiž by případně následovaly posily. Nacisté očekávali, že „vladaři“ také preventivně vytipují místa, potencionálně vhodná k přistání nebo shozu materiálu, a budou je preventivně kontrolovat.

Je zaznamenáno, že odpoledne 22. února 1944 skutečně vyjelo mužstvo půlpraporu z Týna nad Vltavou na akci k Bernardicím, ale již v podvečer se bez jakéhokoliv kontaktu s parašutisty nebo sestřelenými letci vrátili do kasáren.

Podobné snahy skončily fiaskem a poté, když jedenáct praporů muselo opustit domácí prostředí a přesunout se do severní Itálie, de facto se kapitola „protiparašutistického boje“ vládních vojáků uzavřela.

 

Vládní vojsko v Itálii

Bezesporu nejznámější součástí historie vládního vojska je jeho nasazení v oblasti severní Itálie. Vešlo dokonce do lidové mluvy a dalo vzniknout dodnes používanému rčení „být platný jak vládní vojsko v Itálii“.

Důvodem k odsunu této ozbrojené složky z území protektorátu byla především nedůvěra Němců. Opakovaly se případy zapojení příslušníků vládního vojska do odbojové činnosti a nemálo „vladařů“ se ocitlo za mřížemi nacistických žalářů, někteří skončili i na popravištích. Vzhledem k horšící se situaci na frontách, kde německá ozbrojená moc byla již ve fázi trvalého ústupu, se nastolila otázka dalšího působení vládního vojska na území protektorátu. Německé velení si muselo být vědomo, že několikatisícové národní vojsko představuje potencionální bezpečnostní problém, a jako nejvýhodnější řešení se pro nacisty ukázalo jej odsunout daleko za hranice domácího prostředí.

Na nutnost eliminace hrozby v podobě vládního vojska poukazoval zejména K. H. Frank. Doporučoval jeho přesunutí do oblastí na území Říše, zvažovalo se rovněž Maďarsko. Naopak za naprosto nevhodnou byla považována oblast Jugoslávie, kde by mohli vojáci hromadně přebíhat k partyzánům. Napomáhalo by tomu i prostředí blízkých slovanských národů, považovaných před válkou za nejbližší spojence.

Výběr nakonec padl na územní severní Itálie. To vedlo 5. května 1944 k vydání rozkazu OKW (Oberkommando der Wehrmacht) o zasazení vládního vojska v oblasti velitelství Jihovýchod (OB Südwest). Vládní vojáci měli být nasazováni zejména k zajišťovacím a pomocným úkolům, vyslat je na protipartyzánské operace považovali Němci za zbytečně rizikové. Jejich umístění v Itálii záhy opět kritizoval K. H. Frank, který doporučil přesunutí raději někam na říšské území, bez možnosti kontaktu s partyzány, nyní si však již stěžoval bezvýsledně.

Odsun se týkal naprosté většiny důstojníků i mužstva, do takzvaného prostoru zasazení nacisté přemístili jedenáct z dvanácti praporů. V protektorátu zůstal pouze generální inspektorát a pražský prapor 1, jenž plnil roli hradní stráže a prezidentské gardy, kromě nich ještě vojenská nemocnice v Praze a sklad v Josefově. Do Itálie odjelo celkem 215 důstojníků a 4 763 rotmistrů, poddůstojníků a vojínů. Na území protektorátu naproti tomu zůstalo 107 důstojníků a 1 541 rotmistrů, poddůstojníků a vojínů. Administrativní aparát, na který se pochopitelně přemístění do Itálie nevztahovalo, v té době čítal 182 osoby.

Přesun praporů i inspektorátů proběhl ve dnech 23. až 25. května 1944, kdy byla na přistavené vlaky naložena výstroj a potřebný materiál, současně nastoupilo i mužstvo.

Již transport z protektorátu naznačil, že vládní vojsko skutečně není celkem loajálním okupačnímu režimu. Před odjezdem praporu z Bučovic zběhl rotný Alois Všetička a připojil se ke skupině CARBON, vysazené v protektorátu z Británie. Při zastávce ve Varese uprchl další vládní voják, svobodník Antonín Rottrekl, vlna dezercí k italským partyzánům však měla teprve přijít. V této souvislosti se v hlášeních objevil dosud nepoužívaný termín – odvlečení. Velitelé si byli velmi dobře vědomi, že jejich muži a kolegové odcházejí bojovat v horách proti německému nepříteli, museli ovšem tuto skutečnost navenek kamuflovat, především aby neohrozili jejich nejbližší příbuzné v protektorátu a nevystavili je mstě v podobě nacistických represí. V hlášeních se tedy zpravidla tvrdilo, že příslušníci toho daného praporu byli přepadeni a odvlečeni partyzány či bandity.

Z příslušníků vládního vojska byly stavěny hlídky, jež měly zamezit působení italského hnutí odporu. Německé velení je pro tento úkol dovybavilo i samopaly, kulomety a ručními granáty, protože jejich opakovačky jim neumožňovaly získat palebnou převahu. Na mnoha místech však vládní vojáci přišli do styku s místním obyvatelstvem, které přesvědčili, že nejsou součástí obávaných protipartyzánských formací. Při přepadech partyzány docházelo k přestřelkám, nejednou však byl boj jen fingovaný a vojáci předali hnutí odporu výzbroj nebo se dokonce rovnou sebrali a dezertovali po jejich boku do hor.

S postupem spojeneckých armád v Itálii a Francii se počet zběhnutí stále zvyšoval, řada „vladařů“ využila služby v nepřehledném terénu a buď se přidala k italským partyzánům, nebo se dostala přes Alpy do Švýcarska a Francie, odkud mnoho z nich pokračovalo do Velké Británie. Zde se pak přihlásili ke vstupu do československého exilového vojska a část z nich se účastnila bojů Československé samostatné brigády u Dunkerque. Vojáci se snažili svou dezerci s pomocí partyzánů zamaskovat, němečtí vyšetřovatelé tak na místech „bojových střetnutí“ často nacházeli hromady vystřílených nábojnic, rozstřílené strážnice a stopy po explozích ručních granátů. Přestože možná měli podezření, nemohli prohlásit, že by se Češi vzdali nepříteli bez lítého boje.

Některé dezerce nabyly hromadného charakteru, kdy odcházely skupiny vojáků čítající desítky mužů, vedeny svými veliteli. Ne všude však byly k přechodu na druhou stranu fronty vhodné podmínky, zejména v nížinatých oblastech stály útěku k partyzánům v cestě německé jednotky a polní četnictvo, které mohly zběhy snadno zadržet. Zatčení nacisty bylo samozřejmě mimořádně nebezpečné, protože zběhovi hrozil trest smrti za dezerci v bojové situaci. Přesto do poloviny července zběhlo 15 důstojníků a 538 vojáků.

Tato situace samozřejmě nebyla pro Němce dlouhodobě únosná. Prapory vládního vojska byly vystřídány a 2. října přišel rozkaz k jejich odzbrojení. Vládní vojsko mělo být nadále nasazeno při budování obranných linií, do 4. října měly být veškeré zbraně uskladněny, s výjimkou pistolí a šavlí pro důstojníky a bodáků pro nižší šarže. Vedle zbraní přišli „vladaři“ také o dopravní prostředky, osobní i nákladní automobily, motocykly a dokonce i o jízdní kola.

V souvislosti se situací na frontě vydalo německé velení 18. března 1945 rozkaz k přesunu vládního vojska z oblasti údolí Pádu na železniční trať Verona–Brenner, již měli udržovat v provozu. Přesun praporů se však protahoval a poslední vojáci se dostali do nových posádek až za měsíc.

Zanedlouho, 22. dubna 1945, přišel rozkaz k dalšímu přesunu do oblasti Trenta, ten však již důstojníci odmítli splnit. O čtyři dny později již příslušníci vládního vojska otevřeně vystoupili proti ustupujícím Němcům, odzbrojovali je a brali do zajetí, 28. dubna přešel generál Vítěz se svým štábem k Američanům.

V druhé polovině července byly československé jednotky z Itálie transportovány automobilovými kolonami do vlasti. 1. divize byla umístěna v posádce Malacky a Čs. samostatná brigáda ve Strašicích. V průběhu srpna byli někdejší příslušníci vládního vojska rozmístěni k jednotkám obnovené československé armády a brigáda zanikla. To znamenalo faktický konec existence vládního vojska.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha