Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 2. díl

K 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství obsáhlý materiál historika Jiřího Bílka, který minulost těchto vojenských pracovních jednotek z 50. let minulého století podrobně mapoval. Přinášíme vám nyní druhou část daného textu.

 

První díl materiálu Jiřího Bílka můžete nalézt ZDE, po nyní zveřejňované druhé části bude následovat závěrečná třetí část, která se na webových stránkách Vojenského historického ústavu Praha objeví v následujících dnech.

 

Složení jednotek

Pomocné technické prapory představovaly od svého vzniku velmi specifické jednotky jak svým složením, tak velitelským sborem. Většinu příslušníků představovali muži s klasifikací E (v základní službě i na výjimečném cvičení), druhou nejpočetnější skupinou byli vojáci klasifikací Cj a Cd, třetí Romové, Němci a Maďaři spolu s negramotnými, nemálo vojáků bylo trestáno v civilním životě za majetkovou a násilnou trestnou činnost; většina měla zdravotní klasifikaci A či B, stejně jako ti vojáci základní služby, kteří zastávali funkce nejnižších velitelů a instruktorů. V těžkých PTP sloužilo také velké množství mladých horníků, kteří sem nastupovali na pětiměsíční náhradní službu. V průběhu doby se poměr mezi „éčkaři“ a ostatními měnil ve prospěch mužů s klasifikací A, B, Cj a Cd i přesto, že tzv. kulacké PTP byly vytvářeny téměř výhradně z „politicky nespolehlivých“ záložníků povolaných na výjimečné vojenské cvičení.

Lze předpokládat, že „promíchávání“ vojáků jednotlivých klasifikací v PTP (a později i TP) bylo záměrné, aby se narušila vnitřní soudržnost jednotek i kolektivů a vytvořily se předpoklady pro vnitřní konflikty, donášení apod. Do značné míry homogenní zůstávaly jen tzv. kněžské (farářské) roty – obvykle 5. a 6. v praporu, kam kromě řemeslníků ve funkcích instruktorů nebyli ostatní vojáci zařazováni, aby se nedostali pod vliv „zarytých reakcionářů“ a „vatikánských agentů“, z části lze homogennost zjistit také u tzv. kulackých praporů, resp. některých jejich rot.

Specifické bylo také věkové složení vojáků v PTP. První prapory zřízené v roce 1950 a na jaře 1951 byly naplněny branci ve věku mezi 20 a 22 lety, ale sloužily v nich i starší muži – šlo o ty, jimž byl zrušen odklad vojenské služby, tj. především kněze a řeholníky, jejich počet však nebyl velký. V jednotkách vytvářených od podzimu 1951 vládla mnohem větší pestrost: byly naplňovány jak branci ve věku 20 let, tak i muži povolanými na výjimečné vojenské cvičení ve věku do 60 let. Mnozí z „dříve narozených“ trpěli nemocemi a jinými neduhy, stejně jako vojáci klasifikací Cj a Cd, které se v důsledku nedostatečné lékařské péče zhoršovaly. V mnoha případech se v jednotce setkali otec se synem či syny. Také rozdílné věkové složení zavdávalo důvody k řadě nedorozumění a sporů, protože starší či nemocní vojáci nebyli schopni odvádět takové výkony jako mladí chlapci a ti někdy museli v zájmu překročení norem a plánu pracovat z části i za ně.

Velmi zajímavé bylo sociální složení PTP. Podle původních záměrů byly určeny především pro bývalé továrníky, vesnické boháče, rentiéry a další příslušníky „vykořisťovatelských tříd“ a „nepřátele lidově demokratického režimu“, ale skutečnost byla zcela jiná. Ukázala to velká prověrka všech „éčkařů“ v říjnu 1953, která předcházela přeměně části PTP na TP. Prováděly jí zvláštní útvarové komise, které prověřily včetně osobního rozhovoru celkem 13 682 vojáků klasifikace E, kteří v té době sloužili v PTP. Podle sociálního původu bylo 8 252 „éčkařů“ z dělnických a malorolnických rodin, 3 430 z tzv. drobné buržoasie (řemeslníci, úředníci, malí živnostníci), z „vykořisťovatelských vrstev“ jen 2 000. Převedeno na procenta – „politicky nespolehliví“ vojáci pocházeli z více než 86 procent z pracujících vrstev, tzv. kulaci a příslušníci buržoasie představovali jen necelých 14 procent. Bylo to jistě velmi překvapivé zjištění, tím spíše, že také mezi 7 412 „éčkaři“, kteří se podle komisí dostali do PTP „právem“, tvořili lidé z pracujících vrstev téměř 80 procent. V kategorii „neprávem zařazení nebo nejasní“ bylo 6 270 osob, z nichž opět více než 70 procent představovali muži z „vykořisťovaných tříd.“ Z výše uvedených čísel vyplývá, že lidé dělnického a malorolnického původu, kteří měli být podle dobových tezí základem a oporou komunistického režimu, tvořili nejen většinu vojáků PTP, ale dokonce i těch, které komise na podzim 1953 označily za „oprávněně zařazené“. Mimosoudní perzekuce, jimiž zařazení do PTP z politických důvodů bylo, tak zasáhly především ty, kteří měli být izolací „protistátních živlů“ ve zvláštních jednotkách chráněni před jejich „nekalými rejdy“.

 

„Čo bolo, to bolo, terazky som majorom…“

Major Haluška a další důstojníci z Černých baronů byli na rozdíl od vylíčení života v pracovní jednotce vystiženi poměrně dobře. Celkově nízká odborná i morální úroveň velitelského sboru, který procházel politickými čistkami a byl urychleně doplňován „novými kádry“, se projevila u PTP i TP více než výrazně.

K jednotkám vytvořeným na podzim 1950 poslalo ženijní vojsko i další druhy vojsk nejméně schopné a nejvíce problémové důstojníky, jichž se chtělo zbavit. Nemálo důstojníků bylo k PTP přeloženo z trestu (za opilství či zpronevěru), poměrně početně byli zastoupeni příslušníci Obranného zpravodajství, kteří se dopustili nějakého prohřešku nebo měli sledovat ostatní důstojníky, větší byl také počet bývalých „vládních vojáků“, pro něž „odpovědná služba“ u „nepřátel lidově demokratického režimu“ měla být potvrzením jejich poměru k nové společnosti i armádě. Většina důstojníků měla velmi malé velitelské zkušenosti, neuměla řídit vojenské ani pracovní kolektivy a věřila tomu, co jim bylo vtloukáno do hlavy při krátkém ideologickém „zaškolení“ – že jejich podřízení jsou velmi nebezpeční a že k nim musí být tvrdí a nekompromisní. Dobře věděli, že případné stížnosti vojáků nebude nikdo řešit.

Jejich starostí bylo především to, aby podřízení plnili nebo ještě lépe překračovali plán a normy a aby nedocházelo k mimořádným událostem. Za plnění pracovních úkolů byli velitelé hodnoceni a odměňováni, což u velké části vedlo k fyzickému přetěžování vojáků, kteří mnohdy pracovali i 12–16 hodin denně včetně sobot a nedělí. Mnozí důstojníci navázali velmi blízký vztah s vedením podniků, u nichž byla jejich jednotka nasazena a v nemálo případech nechali při rozdělování práce (ale i dovolených a odměn) rozhodující slovo mistrům a ředitelům.

Na jedné straně byli velitelé, kteří se pro vojáky stali opravdovým postrachem a noční můrou svým hulvátstvím i snahou „protistátní živly“ co nejvíce ponížit a zdeptat – někteří z přesvědčení a snad i vrozeného sadismu, jiní jen proto, že měli strach či chtěli mít klid (v tomto případě to ale obvykle podřízení poznali a postupně se vztahy zlepšily) – na druhé straně se však našli i důstojníci, kteří se snažili vojákům jejich osud alespoň trochu ulehčit. Mnozí na to sami doplatili. Další velitelé se měnili tím, jak poznávali, kým jsou jejich podřízení skutečně. Současně je ale třeba uvést, že mnoho „éčkařů“ své nadřízené intelektuálně převyšovalo a mnohdy toho dokázali využít k jejich oklamání či zesměšnění, což se obvykle obrátilo proti nim.

Patrně ještě horší vztah k vojákům a „éčkařům“ zvlášť měli poddůstojníci z povolání i ti v základní službě. Většina poddůstojníků z povolání se ještě nesmířila s tím, že při rušení rotmistrovského sboru byla zařazena mezi ty, jejichž kvality nestačily na zisk důstojnické hodnosti, chápala to jako degradaci. A když ještě byla poslána k PTP, viděla v tom jen další ponížení. Právě poddůstojník z povolání přicházel do styku s vojáky nejčastěji, byl dokonce ubytován v kasárnách, stravoval se s mužstvem. Na rozdíl od důstojníků pocítil sám na vlastní kůži různá provizoria při ubytování, hygieně či stravě, musel vycházet se zaměstnavatelem, který by nejraději vojáky udřel bez ohledu na bezpečnostní i další předpisy, čelil tlaku nadřízených, aby jednotka plnila úkoly a neměla kázeňské problémy, cítil i tlak vojáků, kteří se ho snažili přimět k různým zlepšením. Věděl, že nikde jinde nemůže být služba horší, a svou frustraci si vybíjel na podřízených, kteří se nemohli nijak bránit. Samozřejmě, ne všichni poddůstojníci z povolání byli takoví, ale těch slušnějších bylo vždy podstatně méně.

Přímé velení pracovním skupinám zajišťovali poddůstojníci základní služby, kteří často plnili i funkce instruktorů. Pro PTP byli od počátku vybíráni ti, kteří měli tzv. správný třídní původ a prošli ideologickým školením, aby věděli, že musí s „agenty imperialismu“ zacházet tvrdě a zachovávat přitom i revoluční bdělost. Většina patřila mezi ty, jichž se u bojových útvarů rádi zbavili, a nepsanou zásadou bylo, že k jednotce složené z Čechů se dával jako nejnižší velitel či instruktor Slovák a naopak. Tito mladí chlapci měli většinou problémy sami se sebou a v „pétépácích“ viděli opravdu velmi nebezpečné nepřátele, a proto s nimi jednali velmi tvrdě a často i krutě. V červnu 1951 byly pro přípravu nejnižších velitelů vytvořeny dvě poddůstojnické školy PTP v Mostě (pro lehké) a Ostravě (pro těžké prapory), jimiž prošlo do roku 1954 více než 700 vybraných dělnicko-rolnických kádrů.

Zvláštní postavení měli političtí pracovníci u jednotek, především ZVP praporů. Většinou šlo o důstojníky v nižších hodnostech poručík a nadporučík, u rot působili pomocníci ZVP, jimiž byli poddůstojníci z povolání i v základní službě. Většinou opět šlo o ty vojáky z povolání, které u původních útvarů mohli nejsnáze postrádat, obvykle mladé, bez větších zkušeností, ideologicky zpracované. Mnozí své zařazení v PTP (či TP) považovali za trest, jiní si mysleli, že právě u „nepřátel socialismu“ mohou prokázat svou oddanost novému režimu a zahájit kariérní vzestup. Přiznejme, že opravdu neměli snadnou úlohu: na jedné straně „politicky nespolehliví“, mezi nimiž byli vysokoškolští studenti i další vzdělaní lidé, jimž mentorovali naučené poučky, kterým mnohdy ani sami nerozuměli, na druhé straně velitelé požadující výsledky politické práce, především tzv. převýchovy.

„Politruci“ si museli většinou autoritu vynucovat, nezřídka šikanováním a zbytečnou tvrdostí, současně ale byli hodnoceni nejen podle politické práce, ale také podle zájmových, kulturních a sportovních aktivit, které vojáci provozovali v různých kroužcích, souborech a mužstvech. Často i obyčejná návštěva kina nebo divadla či zkouška kapely narazily na odpor velitele, který vyžadoval, aby vojáci překračovali plán a normy a udržovali kázeň. Vše ostatní považoval za zbytečné a škodlivé. Bylo paradoxem, že právě „politruci“ byli mnohdy jedinými, kdo pro vojáky byl ochoten něco udělat a dopřát jim alespoň chvíli osobní svobody na výletě, při kulturním vystoupení pro veřejnost nebo při sportovním utkání.

 

Voják má pracovat, cvičit a spát

Průběh vojenské služby u PTP byl v rozporu se základními řády platnými v čs. armádě, protože nešlo o přípravu k obraně vlasti, ale o formu nucené práce, a „politicky nespolehliví“ byli zbaveni řady základních práv. Až do poloviny roku 1952 byly všechny otázky vzniku, naplňování, výstavby, vnitřního života i pracovního nasazení těchto jednotek (ale i TP) určovány pouze velitelskými rozkazy a rozhodnutími, obvykle jen tehdy, když nastala akutní potřeba vyřešit nějaký problém.

Dne 18. srpna 1952 schválil ministr národní obrany Statut vojenských pracovních jednotek, který sice jako první dokument komplexně upravoval práva a povinnosti vojáků, denní řád, zásady pracovního nasazení, odměňování apod., ale neměl charakter služebního řádu ani předpisu a byl určen výhradně pro potřeby vojenských pracovních jednotek. V některých směrech byl nepochybně pro vojáky prospěšný, protože alespoň částečně omezil svévoli velitelů i zaměstnavatelů, současně ale „zakonzervoval“ v některých oblastech panující bezpráví – šlo např. o vázání základních náležitostí vojáků včetně vyplácení služného a mezd na splnění určitých podmínek či strhávání části mzdy ve prospěch vojenské správy, navíc ony podmínky stanovil rozdílně pro různé klasifikace a dokonce i jednotky. Obecně lze říci, že tato kritéria byla pro vojáky klasifikací A, B, Cj a Cd a technické prapory mnohem mírnější než pro „éčkaře“ a PTP.

Popsat službu u pomocných technických praporů lze jen obtížně, protože se někdy i dost výrazně lišila nejen v jednotlivých praporech, ale i rotách, četách, družstvech či pracovních kolektivech. Jiné byly denní řád, stravování, lékařská péče, hygiena i možnosti využití volného času u vojáků ubytovaných v kasárnách a jiné u těch, kteří byli ubytováni v podnikových ubytovnách či táborech na Ostravsku, ve velké míře záleželo také na velitelích, co dokázali pro své podřízené získat od zaměstnavatelů i nadřízených. Přesto se pokusme alespoň o postižení toho, co bylo všem PTP společné.

Už při příchodu k jednotce čekaly vojáky nadávky a ponižování: dozvěděli se, že jsou „lůza, dobytek, synkové vesnických zbohatlíků, nepřátelé pracujícího lidu, Hitlerovy semínka, americké mozky žeroucí ruskej chleba“ a že se konečně „naučí makat a stanou se z nich slušný lidi“. Křik, nadávky a ponižování byly časté po celou dobu jejich služby. Nováčci byli po nástupu ostříháni, často „podle sovětského vzoru“ dohola, vyfasovali výstroj a byla jim určena ubikace.

Hned druhý den začal tzv. přijímač, který u bojových útvarů trval tři až čtyři týdny, u PTP se počítal na dny a omezil se jen na pořadový výcvik, politické školení a seznámení s denním řádem, požadavky na kázeň, zásadami zdvořilosti mezi vojáky apod. Nezřídka už po dvou dnech nastupovali „pétépáci“ na pracoviště a v přijímači pokračovali po zaměstnání. Končil přísahou bez účasti veřejnosti i rodinných příslušníků, v některých případech došlo k přísaze hned při nástupu k jednotce. Vojáci na výjimečném cvičení dostali jen krátký základní zácvik a byli odesláni na pracoviště.

Denní řád platil jen pro ty vojáky, kteří zůstali v kasárnách při velitelství praporu, v ostatních případech se řídil podle pracovní doby i počtu směn. Hlavním a v podstatě také jediným úkolem PTP byla pracovní činnost, jíž se muselo podřídit vše ostatní, od budíčku přes výdej stravy, výcvik a volný čas až po večerku. Na směny se pracovalo nejen u důlních, ale také u mnohých lehkých praporů, a tak zatímco třetina jednotky spala, druhá odpočívala a třetí pracovala. V těchto případech žádný denní řád neexistoval, protože jednotka vstávala, snídala, pracovala i večeřela ve třech různých režimech. Tam, kde se nedělalo na směny, byl budíček posunut, aby vojáci mohli včas dorazit na pracoviště, kam jim byl obvykle dovážen i oběd (pokud se nestravovali v závodní kuchyni). Po nejméně osmihodinové, ale zpravidla delší směně následoval – pokud na něj zbyl čas – ubíjející pořadový výcvik, politické školení či jiná organizovaná činnost, po večeři organizované osobní volno, vyhlášení denního rozkazu a večerka. Vycházky či dovolenky byly spíše výjimkou a formou odměny, jejich počet byl vázán na plnění norem nebo plánu i bojovou pohotovost.

V prvních měsících existence PTP především u lehkých praporů vyhlašovali velitelé (někdy v opilosti) v noci bojový poplach, obvykle jen s nástupem v „plné polní“, nezřídka však i s pochodem v délce až 30 km. Šlo o formu šikany a dalšího trestu pro „politicky nespolehlivé“, jíž si důstojníci i poddůstojníci z povolání léčili své mindráky nebo chtěli upozornit na svou „zásadovost“ v zacházení s „imperialistickými agenty“. Protože ale nevyspalý a unavený voják nebyl schopný na pracovišti podávat potřebný výkon, noční poplachy u většiny jednotek brzy skončily a byly spíše výjimečné jako forma kolektivního trestu. Ze stejného důvodu byl omezován také pořadový výcvik, který se také změnil spíš jen ve formu šikany a trestu.

Politická výchova byla prováděna nejméně třikrát týdně a odpovídala většinou velmi nízké úrovni politických pracovníků. Obvykle šlo o papouškování různých pouček a hesel, četly se také materiály vydávané centrálně pro armádu. Vše bylo formální, skutečná diskuse se nepřipouštěla a ideologické působení na vojáky se zcela míjelo účinkem – naopak „politicky nespolehlivé“ jen utvrzovalo v tom, že pravda je na jejich straně.

Pokud jde o ubytování, zůstávalo po celou dobu až na nepočetné výjimky velmi špatné a neodpovídalo požadavkům základních řádů, šlo by ho označit dokonce za další formu trestu nebo šikanování. „Pétépáci“ si vyzkoušeli snad vše – od stanů a různých dřevěných provizorií, přes protiletecké kryty, sklepy, zdevastované domy v pohraničí, prázdné hotely, zámky, staré pevnosti a kláštery, stodoly a konírny až po kasárna, nové bytovky či bývalá hornická učiliště. Řadu objektů nebylo možné vytápět nebo kamna nedokázala místnost prohřát, topivo si museli vojáci obstarat zpravidla sami a při večerce musela být kamna vyhaslá. Pro „pétépáky“ pracující ve stavebnictví a dolech či u podniků zajišťovali ubytování jejich zaměstnavatelé, kteří obvykle ubytovali v relativně slušných podmínkách vojáky z povolání, kteří za to i další výhody byli ochotni přimhouřit nad realitou u svých podřízených obě oči.

 

Uniformy, jídlo a zdravotní péče

Jako výstroj dostávali příslušníci PTP i TP to, co bylo vyřazováno z výstroje bojových a týlových jednotek. Nejčastěji šlo o tzv. trofejní výstroj a oblečení „pétépáků“ se často skládalo z oděvních součástek čs. předmnichovské, německé, sovětské, britské, italské i americké armády. I v jedné četě nebo družstvu byli mnohdy vojáci vystrojeni značně rozdílně a rozhodně nevypadali jako vojenská jednotka, mnozí dostali jen teplákovou soupravu. Vycházkové uniformy v nedostatečném počtu byly uloženy u staršiny nebo velitele, který je vojákům zapůjčoval. Pracovní oblečení zpravidla dodával zaměstnavatel, ale i on většinou poskytl to, co už nikdo jiný nosit nechtěl. Projevoval se velký nedostatek obuvi, stálé problémy byly s praním prádla, protože v ubytovnách netekla teplá voda, opravy si museli vojáci provádět sami. Výstrojní situace se opět dost lišila i v rámci praporu nebo roty, rozdíly byly také mezi pracovišti.

Totéž lze říci také o stravování. Pro PTP platila stravní norma CH neboli zvýšená (měli na ni nárok také příslušníci tankového, ženijního a výsadkového vojska a jednotky při pobytu ve VVT) s přídavkem. Bylo zajišťováno buď péčí vojenské správy, nebo podnikem, kde vojáci pracovali. Většinou velmi dobře na tom byly těžké PTP, které se stravovaly v závodních kuchyních dolů a vojáci v kasárnách, jimž stravu připravovali vojenští kuchaři, naopak špatné nebo ještě horší bylo stravování ve VVT či při pracích v lese, kam se strava obvykle dovážela od nejbližšího útvaru (a byla studená či v zimě zmrzlá) a u malých a menších skupin na stavbách.

Značně rozdílná byla také kultura stravování – někde se jedlo v jídelnách, jinde z ešusů (které mnohdy nebylo kde umýt) na kládách, hromadě prken či cihel apod. Opět hodně záleželo na velitelích, jak se o své podřízené dokázali postarat. Dokonce i při stravování se objevovala šikana – když se jednotka nebo skupina zdržela na pracovišti, protože nedokázala splnit normu nebo plán a přišla pozdě na oběd nebo večeři, nebylo často vojákům za trest jídlo vydáno. Je však možné říci, že právě stravování se u PTP nejméně lišilo od poměrů v celé armádě a i v něm se projevily preference armády a vojenské výstavby a snahy Čepičkova vedení MNO zlepšit materiální i další zabezpečení vojáků.

Na nízké úrovni byla lékařská a zdravotnická péče, podmínky se však jako v jiných případech výrazně lišily podle jednotek i místa pracovní činnosti. Armáda jako celek měla nedostatek vojenských lékařů, a protože PTP i TP byly ve všem až na posledním místě, projevovalo se to u nich nejvíce. V roce 1952 byli z 20 hlavních lékařů praporů jen tři důstojníci-vojenští lékaři (jeden byl navíc k PTP přeložen z trestu) a funkce většinou vykonávali lékaři v základní službě nebo dokonce ze studií vyloučení medici. V podstatě jediným zařízením byly ošetřovny u velitelství praporů, složitější případy byly odesílány do vojenských nemocnic či ještě častěji do nejbližších civilních zdravotnických zařízení, která zajišťovala také většinu běžné lékařské péče pro vojáky nasazené mimo posádku, jichž byla naprostá většina. U dolů a stavebních podniků bylo využíváno jejich lékařů.

Protože v dolech i na stavbách docházelo poměrně často k úrazům, špatné ubytovací a stravovací podmínky spolu s nedostatečnou hygienou měly za následek další zdravotní problémy včetně epidemií, byla nedostatečná lékařská a zdravotnická péče jedním z rozhodujících faktorů vedoucích k tomu, že mnoho „pétépáků“ i „tépáků“ si následky svých zranění nebo nemocí odnášelo do civilního života, často doživotně. Žádného odškodnění se jim nedostalo.

Nelze podezřívat vojenské i civilní lékaře, že by k vojákům pracovních jednotek nepřistupovali v duchu Hippokratovy přísahy, ale jejich možnosti byly omezené. Ti vojenští se potýkali s nedostatkem léků i zdravotnického materiálu, vojenští i civilní pak s tlakem velitelů i zaměstnavatelů, aby nemocných vojáků neschopných práce bylo co nejméně. Někteří velitelé dokonce bránili vojákům vyhledat lékaře či odmítali uznávat různé úlevy pro rekonvalescenty, snažili se také zatajovat lehčí úrazy či svádět vinu na vojáky, aby z toho sami neměli problémy.

Ponižující a zdraví ohrožující byly hygienické poměry. Ubytovací prostory v místech pracovního nasazení byly často zamořeny hmyzem, především štěnicemi, jídelní nádobí nešlo umýt v teplé vodě nebo také vůbec, k mytí byla pouze studená voda, často dovážená, záchody byly mnohdy suché a v nedostatečném počtu, příprava a hlavně výdej stravy probíhaly v nehygienických podmínkách. Opět tomu tak nebylo všude, například vojáci pracující v dolech se mohli po směně osprchovat a také stravovací a další podmínky měli poměrně solidní, ale těch, kteří poznali až „středověké“ poměry, byla většina.

Jiří Bílek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha