Vojenský historický ústav Praha a legionáři v 60. až 80. letech minulého století

Přinášíme vám pozoruhodný vzpomínkový text PhDr. Vladimíra Dolínka, CSc., který byl zveřejněn v čtvrtletníku Historie a vojenství a který se věnuje legionářské problematice ve vztahu k Vojenskému historickému ústavu před rokem 1989. Autor v tomto textu čerpal ze své bohaté odborné a pracovní zkušenosti, v letech 1960 – 2003 byl pracovníkem VHÚ Praha.

V časopise Historie a vojenství 2019/1 byl publikován článek Prokopa Tomka o tradicích legií po únoru 1948. Autor v článku zmínil i „skromnou výstavu Zborov 1917 ve Vojenském muzeu v Praze. Jejím kurátorem byl ředitel Vojenského historického muzea Sáva Svatoň.“ Připomenuta však nebyla velká legionářská výstava v roce 1968 ve Vojenském historickém muzeu na Hradčanech ani každoroční setkání legionářů v tomto objektu v následujících více než patnácti letech. Což neuvádím jako výtku, protože v zachované písemné dokumentaci to nejspíše nebude podchyceno. Pokusím se k této tematice něco uvést jako pamětník těchto událostí.

Vyhlídka, nikoli vyhlídky

Ve Vojenském historickém ústavu jsem začal pracovat v červnu 1960 a mým přímým nadřízeným byl tehdy Sáva Svatoň, náčelník výstavně-osvětové skupiny Vojenského historického muzea na Hradčanech. Do kontaktu s legionářskou tematikou se Svatoň dostal již v první polovině 60. let, např. při reinstalaci českého úseku v italském muzeu v Roveretu.

Ve Vojenském muzeu pracoval Sáva Svatoň i po roce 1962, kdy došlo ke sloučení do té doby dvou samostatných oddělení Vojenského historického ústavu – Vojenského historického muzea na Hradčanech a Muzea čs. armády na Žižkově. V roce 1967 se Svatoň stal náčelníkem v rámci VHÚ nově vzniklého Historicko-osvětového oddělení a do jeho pracovní náplně patřila mj. i spolupráce s Klubem vojenské historie, vzniklým v květnu 1967. Ten měl řadu sekcí, mj. i sekci prvního odboje, sdružující legionáře. Právě s nimi navázal Sáva Svatoň velmi dobré vztahy.

Za normalizace v první polovině 70. let byl s VHÚ spolupracující Klub vojenské historie zrušen. V době nastupující normalizace Sáva Svatoň, který tehdy měl pracovnu v žižkovském objektu VHÚ, přivedl za mnou do Vojenského historického muzea na Hradčanech zájemce s dotazem z oblasti historických zbraní. (Před polovinou 60. let jsem přešel z výstavně-osvětové skupiny do skupiny sbírkové a byl mi přidělen fond historických palných zbraní.) Měl jsem tehdy pracovnu ve druhém poschodí jižního křídla Schwarzenberského paláce, vysoko nad Nerudovou ulicí. Návštěvník, okouzlený pohledem z okna, tehdy pronesl: „Tady ale máte krásnou vyhlídku.“ Na což Sáva Svatoň okamžitě reagoval: „Vyhlídku ano, vyhlídky ne.“ Nedlouho poté byl opravdu z VHÚ i z armády vyhozen.

V roce 1967 se Sáva Svatoň na výstavě „Zborov“ podílel, i když v té době již nebyl pracovníkem muzea. A vedle něho samozřejmě i řada muzejních pracovníků. Rozsahem to byla výstava nevelká, proběhla v žižkovském muzeu od 30. 6. do 30. 9. 1967 a úvodní projev na vernisáži pronesl Ludvík Svoboda (1895–1979), tehdy pracovník VHÚ. Jeho vystoupení napsal Zdeněk Vimmer, pracovník Vojenského muzea, podílející se též na přípravě výstavy.

Tehdy bylo zcela obvyklé, že autoři výstavních scénářů nebo i jiní pracovníci VHÚ, podílející se na přípravě výstavy, „připravovali podklady“ pro vystoupení politických či vojenských představitelů, kteří výstavy zahajovali. Neobvyklé a zcela výjimečné však bylo to, k čemu došlo v případě zborovské výstavy. Po vernisáži přišel generál Svoboda k tehdejšímu náčelníkovi Vojenského muzea plukovníku Miroslavu Šádovi, vytáhl z peněženky stokorunu a předal ji Šádovi se slovy: „Dej to tomu mládenci, co mi napsal projev na vernisáž.“ Když se v následujícím roce Ludvík Svoboda stal prezidentem, Zdeněk Vimmer litoval, že stokorunu utratil a neschoval si ji na památku.

Legionářská výstava 1968

Podstatně větší legionářská výstava se konala v roce 1968 ve Vojenském historickém muzeu na Hradčanech. Podrobnější údaje o této výstavě na stránkách časopisu Historie a vojenství nenajdeme. Pouze v období její přípravy se zde objevila informace, že pod názvem „Československé legie 1914–1918“ bude v polovině června výstava otevřena ve Vojenském muzeu na Hradčanech a že výtvarně architektonické řešení připravuje akad. arch. J. Zbořil.

Nevím, zda se k této výstavě zachovala nějaká dokumentace, a pokud ano, zda tam bude Jaroslav Zbořil (1927–1978) uveden. Pamatuji se, jak architekt Zbořil říkal, že by tu výstavu hrozně rád dělal, ale „za ten honorář, co mi nabízíte, nemohu. To bych si zkazil pověst.“ Nakonec nabídl řešení: Architektonické a výtvarné řešení navrhne bez nároku na honorář, pokud mu koupíme lahev francouzského koňaku a nebude muset psát žádná písemná zdůvodnění či malovat rozmístění vitrín. Opakovaně jsem ho zastihl ve druhém poschodí Schwarzenberského paláce, kde se pak výstava konala; chodil po výstavních sálech s lahví koňaku v ruce, občas malinko upil a dával příkazy o rozmístění vitrín, exponátů apod.

Podrobnější vzpomínku na tuto výstavu sepsal nyní Zbyšek Svoboda, který se na rozdíl ode mne nemusí spoléhat jen na svou paměť, ale může použít i své stručné deníkové záznamy z uvedené doby:

„Vnitropolitické uvolnění na jaře 1968 nám umožnilo urychleně připravit u nás doposud vůbec největší výstavu o zahraničním odboji za první světové války. Mohli jsme tak v nebývalém počtu prezentovat památky na československé legie.

Od roku 1962 jsem spravoval fondy praporů, stejnokrojů a vyznamenání, takže bylo přirozené, že výběr materiálů a do jisté míry i koncepce výstavy byly mým dílem, protože šlo právě o typickou muzejní výstavu postavenou výlučně na hmotných památkách ze sbírek. K dispozici jsme dostali téměř celé druhé patro Schwarzenberského paláce na Hradčanech, tedy jeden velký sál s výhledem na Petřín a dva menší s výhledem do nádvoří a na Hradčanské náměstí, navíc s původními renezančními malovanými stropy.

Pro mne to bylo velice výhodné a pohodlné, protože v témže patře jsem měl i velikou pracovnu, kde se mohly exponáty v klidu připravovat. Vůbec nejefektivnějším prvkem bylo, že se mi podařilo prosadit vystavení asi čtyřiceti dvou legionářských praporů a korouhví a to přesně dle mých požadavků, tedy ne jen jako dekoraci, ale se žerděmi ve vodorovné poloze u stropu největšího sálu. Ten jediný neměl původní kazetový strop, a proto do něj za války Němci umístili tělocvičnu.

S našim velice šikovným puškařem panem Denkrem jsme provedli průzkum a citlivým navrtáním zjistili, že ve stropě jsou zabudovány trámy ve vzdálenosti přibližně dvou loktů od sebe, tedy asi dnešních 120 cm. A tak pan Denkr při zdích velkého sálu do středu každého trámu opatrně zašrouboval dva vruty s hákem, na které jsme do silonových ok zavěsili prapory. Bylo to naprosto ideální, jak z hlediska bezpečnostního, tak výstavního. Všechny exponáty byly dostatečně vysoko, aby na ně nikdo nedosáhl, navíc na ně nedopadalo přímé sluneční světlo, jejich listy byly rovnoměrně svěšené a byly od sebe natolik vzdálené, že návštěvníci viděli jak líc, tak rub každého praporu, praporce či korouhve. Jiné cenné vexilologické exponáty, jako praporek ze zákopů od Zborova z roku 1917, nebo kopie na francouzském bojišti ztracené korouhve roty Nazdar, byly ve vitrínách.

Dalším hlavním souborem byly kompletní stejnokroje ruských, francouzských a italských legionářů, nejrůznější vyznamenání spojeneckých armád udílené našim bojovníkům a samozřejmě veškerá vyznamenání československá, včetně pozdějších vzácných plukovních medailí. Kolegové a kolegyně doplnili výstavu nejrůznějšími zbraněmi, plakáty, upomínkovými výrobky ze zajateckých táborů v Rusku, modely železničních ,těplušek´ z magistrály a já ještě přidal z výstrojního materiálu několik ruských stanových pláten pomalovaných vlasteneckými výjevy.

Žili jsme ale stále za socialismu a tak rozměrné plátno s portrétem tatíčka Masaryka na koni a prapor Úderného praporu ruských legií, který na Sibiři nejúspěšněji bojoval proti bolševikům, vydržely v sále jen do kontroly soudruhů z nadřízené složky, tedy z Hlavní politické správy a musely se ihned odstranit. Formálním cenzurním kriteriem bylo, že portrét je příliš veliký a tedy by sálu dominoval, u praporu jim vadilo, že je na něm znázorněn symbol lebky a hnátů, což jim připomínalo nacistické jednotky SS. Že tento symbol používaly po Únorové revoluci ruské elitní jednotky při Kerenského ofenzívě v létě 1917, od nichž tento emblém naši legionáři převzali, to uvědomělí soudruzi pochopitelně nevěděli a ani si to nenechali vysvětlit.

Velký obraz s jezdeckým portrétem Masaryka jsme obratem umístili do pro veřejnost uzavřeného menšího sálu vedle velkého sálu, kde jsme ho pak důvěryhodným zájemcům ukazovali. Co se týče praporu ,úderníků´, tak jsem několika jeho bývalým příslušníkům, kteří se v té době již nebáli přiznat, že v něm sloužili, musel s rozpaky vysvětlovat, že jsme ho vystavit nesměli. Měli ke mně důvěru, protože někteří z nich přišli do muzea ještě v době, kdy se prapory do prostoru instalovali, takže si ho po desítkách let mohli opět prohlédnout a navíc se ho i dotknout.

Vlastní slavnostní vernisáž proběhla v pondělí 17. června, oficiálně ji otevřel generál J. Machač společně s generálem M. Čílou, který se jako vždy oblékl do svého původního legionářského stejnokroje. Zajímavé a asi pro tu dobu příznačné bylo, že za ČSLA nebyl delegován žádný vyšší funkcionář, generálporučík Machač jako zástupce MNO pro školství a vědu tam byl vlastně služebně. Pro mne osobně byla zážitkem přítomnost tří manželek legionářů, které po desítkách let opět viděly plukovní prapory, které v Rusku samy vyšívaly.

Výstava měla veliký úspěch, symbolicky ji, jako ruský legionář, zahájil svým osobitým vystoupením herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek. Na svůj proslov se připravoval u mne v pracovně, neboť jsem ho před zahájením provedl celou výstavou a upozornil na nejdůležitější exponáty. Samozřejmě, že jsme si povídali o různých reáliích z jeho legionářského údobí, které pro něj bylo stále živé a byl velice rád, že se dožil této výstavy. Vernisáže se účastnila i paní Langrová, od níž jsem před časem získal, ovšem pro jistotu jen jako zápůjčku, některé památky po zesnulém manželovi, národním umělci generálu zdravotní služby Františku Langerovi. Počátkem léta mne pozvala na premiéru Jízdní hlídky do divadla na Poříčí, kterou jsme s manželkou Danou shlédli. Několikráte jsme ji také navštívili v jejím útulném bytě na Smíchově a obdivovali Langrovu sbírku velbloudů.

Výstava měla značný ohlas jak v tisku, tak v televizním zpravodajství, měla vysokou návštěvnost a byla otevřena až do 31. října 1969. Uzavřena byla z bezpečnostních důvodů jen asi čtrnáct dní či tři neděle po 21. srpnu, protože v té době sovětští vojáci dislokovaní na protilehlém Petříně občas v noci stříleli ze samopalů směrem na Hradčany. Několik posbíraných kulek, myslím z terasy, by mělo být uloženo ve sbírkách.“

Setkávání legionářů

V uvolněné atmosféře konce 60. let vznikla i tradice každoročních setkání legionářů ve Vojenském historickém muzeu na Hradčanech. Termín setkání si vždy určili legionáři, konalo se zpravidla 28. září na výroční den přísahy příslušníků České družiny v Rusku, výjimečně v některý jiný blízký den. V uvedený den byly pro běžné návštěvníky muzea uzavřeny výstavní sály v přízemí a z muzejního depozitáře zde byly do stojanu nainstalovány prapor České družiny a kopie korouhve roty Nazdar. Některé legionáře přivezli jejich rodinní příslušníci před muzeum v autě, oblečené již v legionářské uniformě, jiní přicházeli v civilu, stejnokroj si nesli v kufříku a převlékali se v místnosti za vrátnicí po vstupu do muzea. Někteří setkání absolvovali v civilním oblečení.

Mimo legionářů se nikdo jejich shromáždění neúčastnil, ani z pracovníků muzea, aby nemohl vzniknout dojem, že je někdo sleduje. Výjimku představoval PhDr. Zbyšek Svoboda, který byl v té době mj. kurátorem sbírky praporů a pro setkání legionářů vždy z muzejního depozitáře přinášel jejich historické prapory. S legionáři byl proto  častěji v kontaktu, věděli o něm, že není členem komunistické strany, a měli k němu důvěru. Na den jejich setkání si pravidelně bral službu v muzeu a několikrát byl jejich setkání přítomen. Jako pracovník, který se staral i o dobrý stav svěřených sbírkových předmětů, nebyl příliš nadšen, když na prvních shromážděních všichni přítomní legionáři líbali dolní cíp historických praporů. Poprosil tedy generála Čílu, aby tímto způsobem vzdával čest praporům pouze on a ostatní legionáři se před prapory jen uklonili a rukou dotkli jejich žerdě.

Na programu legionářských setkání býval krátký proslov a legionáři vždy zazpívali hymnu. Vedle Zbyška Svobody se do občasného kontaktu s legionáři dostávali i další řadoví pracovníci muzea, vím např., že vedoucí muzejních řemeslníků Zdeněk Hurník několikrát na shromáždění vlastním automobilem přivezl a opět odvezl generála Čílu, který bydlel v Praze na Petřinách (v ulici, která dnes nese jeho jméno) v blízkosti tehdejšího Hurníkova bydliště. Příznačné je, že normalizační vedoucí funkcionáři muzea a ústavu se setkáním s legionáři systematicky vyhýbali. Podle záznamů Dr. Svobody se setkání legionářů nekonalo v roce 1979, důvodem snad může být, že těsně před obvyklým datem setkání se konal pohřeb Ludvíka Svobody.

Hlavním organizátorem těchto setkání byl generál Mikuláš Antonín Číla (6. 1. 1883–31. 5. 1983), který byl i ve věku sto let fyzicky i mentálně v obdivuhodně dobré kondici. Po smrti generála Číly legionáři sami, z vlastního rozhodnutí, tato setkávání ukončili. Zdůvodnili to tím, že jich každým rokem ubývá a i těm žijícím dělá stále větší problémy dostavit se na toto shromáždění. A pracovníkům muzea poděkovali za možnost po řadu let se zde setkávat.

Domníval jsem se, že tato legionářská shromáždění ve Vojenském historickém muzeu skončila bezprostředně po úmrtí generála Číly. Ale Petr Konopiský toto jejich setkání v muzeu ještě zažil, přičemž do VHÚ nastoupil pouze na září 1984, pak absolvoval základní vojenskou službu a trvale ve Vojenském muzeu pracoval až od října 1985. Legionářská shromáždění tak musela skončit až v polovině 80. let.

Retuše legionářů

Ve Vojenském historickém ústavu se – dle sdělení kurátora fondu fotografií ve VHÚ PhDr. Ivana Fuksy autorovi článku – z těchto setkání legionářů žádné fotografie nezachovaly. V 60.–80. letech minulého století byl Vojenský historický archiv součástí Vojenského historického ústavu, dnes je Vojenský historický archiv zařazen do Vojenského ústředního archívu, ale ani zde nebyly nalezeny žádné fotografie k legionářským výstavám a setkávání legionářů ve Vojenském historickém ústavu v 60.–80. letech. V Čs. obci legionářské je uložena pozůstalost legionáře Otty Linharta a v ní se nachází několik snímků z těchto setkání z počátku 70. let. Setkání legionářů ve Vojenském historické muzeu zdokumentovala známá fotografka Dagmar Hochová a část těchto snímků je ve sbírce Muzea hlavního města Prahy.

Stejně jako v tehdejších publikacích byly i v muzejních expozicích a výstavách v období 1948–1989 historické události podávány neobjektivně a zkresleně. Ale ve všech stálých expozicích Vojenského muzea byly vždy připomenuti i čs. legionáři za první světové války a čs. vojenské jednotky na Západě za druhé světové války. I v normalizační době byly ve vestibulu žižkovského muzea mezi trvale vystavenými prapory kopie praporu České družiny (z období první republiky), dále prapor čs. pěšího pluku 8 (jeho příslušníci bojovali v březnu 1939 s německými okupanty) a prapory čs. vojenských jednotek v SSSR, na Středním východě a ve Velké Britanii (letecký). S výjimkou krátkých období, zejména v druhé polovině 60. let, nebylo ovšem možné vystavovat fotografie, na nichž byli zachyceni T. G. Masaryk nebo E. Beneš.

Když jsem v roce 1960 do VHÚ nastoupil, v jeho fotoarchivu byla z předcházejícího období řada snímků označena razítkem ZÁVADNÉ. Existovaly i retušované dobové fotografie, k těm známějším patří např. snímek ze Slovenského národního povstání, kde uprostřed skupiny osob stojící Rudolf Slánský se změnil v keř. Vzpomínám si i na snímek z přehlídky čs. vojenské jednotky v SSSR za války, kde byl retušován Ludvík Svoboda a jednomu z pochodujících vojáků tak musela být domalována část nohy. Není mi známo, že by podobně upravené snímky byly někdy použity na výstavách Vojenského muzea.

„Závadnost“ jednotlivých osob se ovšem časem mohla měnit, a tak i některé snímky opatřené razítkem „Závadné“ byly v určitých obdobích použitelné. Zatímco pro „politické cenzory“ byl někdy nepřijatelný i Ludvík Svoboda či Zdeněk Fierlinger, nenamítali nic proti snímkům, na nichž byl generál Jan Kratochvíl, z jejich pohledu určitě „horší“ než dříve jmenovaní. Jenže oni ho na snímku nepoznali, případně ani nevěděli, o koho jde.

Klement Gottwald se nemýlil

V roce 1971 jsem byl pověřen prací na reinstalaci stálé expozice Vojenského muzea na Žižkově. Měl jsem na starosti první dva sály zachycující léta 1914–1945, sál věnovaný období po druhé světové válce byl přidělen V. Karlickému a Z. Vimmerovi. K mému scénáři přišly z Hlavní politické správy MNO tři strany kritických připomínek. Nejzávažnější bylo nevystavovat památky spojené s parašutisty, kteří zlikvidovali R. Heydricha. Snad bych pochopil, kdyby to bylo zdůvodňováno ztrátami způsobenými našemu odboji německým terorem po atentátu, ale použitá argumentace mi trochu vyrazila dech: „My, komunisté, neuznáváme individuální teror.“ Z knihovny jsem si tehdy vypůjčil příslušný svazek Sebraných spisů K. Gottwalda a z jeho projevu v moskevském rozhlase za války ocitoval kladné hodnocení odstranění Heydricha. A uvedl, že pokud se Klement Gottwald mýlil, budu se řídit doporučením soudruha plukovníka z HPS. Památky na parašutisty tak zůstaly i ve stálé muzejní expozici z roku 1971.

V roce 1985 jsem byl autorem scénáře výstavy „Zbraně osvobození“ ve Vojenském muzeu na Hradčanech. Byly tam z období 1944–1945 prezentovány zbraně Sovětské armády, v její sestavě bojujících československých, rumunských a polských jednotek a různé zbraně domácího odboje. Podařilo se mi (snad) přesvědčit tehdejší vedoucí funkcionáře muzea, že by na výstavě měly být i zbraně americké armády, ale nakonec mi bylo sděleno, že to zamítli na Hlavní politické správě. Zda opravdu, či zda to byla jen výmluva normalizačních představitelů muzea, to nevím.

Trochu jsem se odchýlil od legionářské tematiky, ale závěrečná vzpomínka se k nim opět vztahuje. V roce 1987 jsem se s Dagmar Finkovou podílel na muzejní výstavě „Říjnová revoluce a čs. rudoarmejci“. Tehdejšímu náčelníkovi Vojenského muzea plukovníku Síčovi se ve scénáři (a v průvodci výstavou) nelíbila dvě tvrzení: „v březnu 1918 čs. legionáři u Bachmače bojovali společně s rudoarmejci proti útočícím německým jednotkám“ a to, že „velení čs. sboru podepsalo 7. 2. 1920 příměří se sovětskou vládou“. Jako arbitra si povolal pracovníka VHÚ Vlastimila Vávru, který však prohlásil: „Ale ono to tak, soudruhu plukovníku, bylo. To má Dolínek pravdu.“ Takže i zmíněné věty na výstavě a v průvodci výstavou zůstaly.

Nejsem velkým příznivcem orální historie, ale málo platné: některé události jsou z jiných pramenů jen těžko zjistitelné. Což byl i důvod, který mě vedl k napsání této vzpomínky.

Vladimír Dolínek