Výstava: přilby v rakousko-uherské armádě a čs. legiích

V Armádním muzeu Žižkov je nyní nově umístěna výstava, která přibližuje historii a jednotlivé typy vojenských přileb, které byly používány českými a československými vojáky v době první světové války a v Československu. Autorem výstavy, kterou je možné vidět na panelech umístěných na nádvoří muzea, je kurátor Vojenského historického ústavu Praha Zdeněk Špitálník.

+20

Výstava ukazuje na hlavních modelech přileb vývoj, kterým tato součást vojenské výstroje prošla. Ukázány jsou přilby, které nosili rakousko-uherští vojáci, respektive čeští či slovenští vojáci bojující na straně císařství. Oproti nim jsou pak předvedeny ty přilby, které měli k dispozici českoslovenští legionáři na východní i západní frontě a které vycházely ze zahraničních standardních vzorů. Na tyto ukázky pak navazují přilby užívané československou armádou po roce 1918.

Jak se vlastně přilba coby významný ochranný prvek vojáka prosadila?

Zatímco ve středověku byla pro rytíře kovová ochrana hlavy – zakrývající i celou tvář – známým jevem, vojáky z pozdějších staletí si vybavujeme spíše jen s látkovou pokrývkou hlavy. Přilbice jsou vyhrazeny hlavně důstojníkům a mají často efektní – ovšem i vojáka demaskující – podobu. Ještě na bojiště první světové války také vojáci vstupovali pouze s čepicemi na hlavách.

Ovšem hned první zkušenosti z bojů na podzim roku 1914 ukázaly, jak důležitá bude pro vojáka pevná, v tomto případě kovová ochrana hlavy. Objevila se totiž četná zranění hlavy způsobená dělostřeleckou palbou, a to například až u osmdesáti procent vojáků francouzské armády. Vojáci si hlavy před šrapnely chránili i svépomocí, a to například jídelními miskami.

Už ke konci roku 1914 se však ve francouzském vojsku objevily první armádou schválené ocelové ochrany hlavy, v roce 1915 se pak rozběhla výroba vojenských přileb a do konce roku jich bylo vyrobeno na tři milióny. Do konce války pak okolo dvaceti miliónů.

V rakousko-uherské armádě byly přilby v masovém měřítku zaváděny zhruba od půlky první světové války, šlo o ocelové přilby německé konstrukce, které se od elegantních francouzských lišily především svým důrazem na funkčnost. Tvarem vycházely tyto přilby ze středověkého vzoru, tzv. šalíře. Další desetiletí také ukázala oprávněnost této cesty a z německého tvaru-vzoru dnes vycházejí přilby vojáků nejvyspělejších armád světa.

Historie přileb: v rakousko-uherské armádě, během první světové války i po ní

Text autora výstavy Zdeňka Špitálníka, který byl také zveřejněn v čtvrtletníku Historie a vojenství 2/2016.

Dragounská přilba

Na počátku 20. století byla v armádě rakousko-uherské monarchie zavedena pouze ochranná přilba pro dragouny. Tvar, který byl modifikován v roce 1905, vycházel z typu, zavedeného již v roce 1850. Vyráběla se ze železného, černě lakovaného plechu s mosazným kováním, odlišným pro různé hodnostní skupiny. Celkově byla přilba spíše tradiční pokrývkou hlavy s poměrně výraznými demaskujícími účinky. Z tohoto důvodu se na počátku války začaly opatřovat krycími potahy z voskovaného plátna šedozelené barvy, či přímo nátěry ve stejné krycí barvě. Úprava sice výrazně snížila vzdálenost, ze které byl dragoun vidět, nicméně ochranné účinky se nijak nezlepšily.

V roce 1915 se dragounská přilba stala základem improvizované ochrany hlavy přidáním ocelového ochranného krytu. Plát byl vyroben ze 4 mm silného plechu a dle zkoušek odolával na 100m zásahu z pušky. Výrobcem byla pravděpodobně továrna bratří Böhlerů z Kapfenbergu. Z původní dragounské přilby byl odstraněn hřeben a mosazné výsostné označení. Následně byla opatřena ocelovým krytem, upevněným na rozety šupinového podbradníku. Takto upravená přilba se nosila opačně, tedy původním čelním štítkem vzadu. Toto jednoduché a levné řešení však nepřineslo očekávaný účinek a bylo nutné vydat se ve vývoji vhodné ochrany hlavy jinou cestou.

Kořistní přilby

Na jihozápadním bojišti se na podzim roku 1916 v hojnější míře rozšířilo nošení ukořistěných italských přileb (vz. 1915 Adrian z francouzských dodávek a domácích italských typů Lippmann). Přestože poskytovaly jen částečnou ochranu proti šrapnelům, byly distribuovány bojujícím jednotkám. Vojáci na průzkumných hlídkách byli nabádáni ke sbírání nejen nepřátelských zbraní, ale i ocelových přileb. Jsou známy i exempláře s domalovaným, či doplněným výsostným označením na čelní straně přileb.

Kromě používání přímo nalezených kusů, probíhaly později i jejich úpravy v továrnách. Ukořistěné přilby byly zbaveny vnitřků a nahrazeny jednotnými výstelkami rakousko-uherského typu. Původní okruží bylo přestřiženo a zmenšeno dle menšího vnitřního obvodu spojeneckých přileb. Tyto úpravy se týkaly i ukořistěných přileb ruské armády, opět jak zfrancouzských dodávek, tak i domácí ruské produkce přileb typu Sohlberg. Celkově tak lze nalézt celkem tři základní typy kořistních upravených přileb- francouzské Model 1915, italské typ Lippman a ruské typu Sohlberg. Přilby byly následně opatřeny nátěrem zemitě hnědé barvy, stejným, jako ostatní přilby rakousko-uherské armády.

Dodávky německých přileb vzor 1916

Vrchní velení armády se rozhodlo řešit zoufalou situaci potřebného počtu ochrany hlavy dodávkou přileb z Německa. První kusy dorazily v listopadu 1916 a do konce roku již rakousko-uherská armáda používala téměř 50 000 německých přileb. Dodávky pokračovaly až do roku 1918 přičemž celkový počet přileb vyrobených v Německu představoval asi 40% celkového používaného množství.

Na tomto místě je nutné si německou přilbu představit trochu blíže. Počátky vývoje jsou v podstatě shodné jako v dalších armádách. Statistiky zraněných vojáků do hlavy i v důsledku nepřímé nepřátelské činnosti byly neúprosné. Situací se podrobně zabýval německý profesor Friedrich Magnus Schwerd, který ve spolupráci s chirurgem Augustem Bierem, připravoval ideální řešení ochrany hlavy. V této době již mohl vycházet ze zkušeností francouzské armády a s nově zaváděným přilbami v britské armádě.

Návrh Schwerdovi přilby vycházel ze středověkého šalíře, doplněný o moderní anatomické poznatky. Přilby se vyráběly z kvalitní chromniklové oceli. Lisování z ocelového plátu probíhalo během devíti fází z plechu o tloušťce 1 – 1,1 mm. Nový tvar měl vynikající vlastnosti, které mohly být umocněny přidáním pancéřového plechu na čelní část přilby. K upevnění plátu složila dvojice válcových otvorů, které zároveň sloužily k ventilaci.

Rakousko- uherská přilba typu Berndorf

V říjnu roku 1916 nabídla Vrchnímu velení armády dolnorakouská továrna Berndorfer Metallenfabrik Artur Krupp A. G. Berndorf svůj vlastní model ocelové přilby. Tvarově se nová konstrukce na první pohled poněkud odlišovala od německého modelu M1916. Plech zvonu byl vylisován z jednoho kusu plechu, nicméně vzhledem k absenci vhodných strojírenských nástrojů byl tvar čelního štítku poněkud méně elegantní. Ventilační otvor byl pouze jeden, v horní části přilby, zakryt malým ocelovým kloboučkem. Ten sloužil, stejně jako dva ventilační otvory německých přileb, k připevnění přídavného čelního pancíře. Tato ochrana hlavy před přímou palbou z pěchotních zbraní byla komplikovanější konstrukce, s plátěným popruhem kolem přilby.

Vojáci na předních pozicích dostávaly pancíře pouze při výkonu služby, při stažení je přenechávali další směně. K určitému množství přileb se dodávaly o plátěné potahy, které měly zabránit nežádoucím odleskům. Během produkce se objevila řada variant, odlišujících se zejména různými typy vnitřní výstelky. Charakteristickým prvkem přileb Berndorf byla filcová vložka pod výstelkou, která zvyšovala pohodlnost nošení. Firma A. Krupp A. G. Berndorf vyprodukovala od května do listopadu 1917 téměř 140 000 kusů přileb.

Výroba přileb domácího vzoru

Na počátku roku 1917 dorazily z Německa potřebné stroje na výrobu přileb německého vzoru. První přilby vyrobené na území monarchie se však k bojujícím jednotkám dostaly až v květnu 1917. Mezi hlavní výrobce patřily továrny C. A. Scholtz z Matějovic, Manfred Weiss v Budapešti, Bratři Lappové z Rottenmannu, Warcholovsky, Eissler a spol. z Vídně, bratři Gottliebové a Brauchbar v Brně, A. Westen v Celje a bratři Böhlerové a spol v Kapfenbergu. Továrna A. Krupp z Berndorfu začala vyrábět přilby M17 po ukončení výroby vlastního modelu v listopadu 1917.

Přilby se od německého vzoru na první pohled odlišovaly pouze vyšší polohou nýtů, uchycující plátěný podbradník. Některé továrny vyráběly i zjednodušenou variantu s podbradníkem upevněným přímo na okruží vnitřní výstelky. Ta byla vyrobena nejčastěji z kůže s lněnými polštářky. Množstvím výplně polstrovaných polštářků bylo možné částečně regulovat velikost. Celkově se přilby vyráběly ve čtyřech velikostech zvonu- v místě upevnění okruží s obvodem 62, 64, 66 a 68 cm. Aby byla zachována možnost připevnit na přilbu čelní pancíř (vyráběný v jedné velikosti), byly na válcovitých ventilačních otvorech umístěny podložky, které vyrovnávaly rozdíl velikosti. Nejmenší přilba má podložky nejširší, přilba velikost 66 již podložky neměla.

Přilby, které neprošly z nějakého důvodu finální kontrolou, byly zničeny, přepracovány, případně určeny pro použití v nefrontových pásmech. Posledně jmenovaný případ se týkal zejména přileb s posunutými záchyty, znemožňujícími uchycení čelního pancíře. Tyto „druhosledové“ přilby byly z vnitřní strany čelního štítku označeny pruhem červené barvy, aby nemohlo dojít k jejich záměně.

Zajímavostí je, že již během roku 1916, se armáda zabývala návrhy stejnokrojů pro poválečné období. V rámci představených vzorků byly i ocelové přilby velice zajímavých tvarů. K realizaci těchto plánů z důvodů prohrané války nedošlo. Kolekci návrhů je dnes možné shlédnout ve vídeňském vojenském muzeu.

Nošení přileb

Rozšířenou praxí v německé armádě zejména na západní frontě bylo malování přileb maskovacími nátěry, složenými z různobarevných polí. V rakousko-uherské armádě, se tento jev příliš nerozšířil, avšak jsou známy ojedinělé exempláře s domalovaným označením jednotky, či s motivem alpské protěže. Naproti tomu značného rozšíření dosáhlo opatřování přileb bílým obdélníkem na zadní části, který umožňoval rychlou identifikaci vlastních jednotek za snížené viditelnosti, či na velkou vzdálenost. Tradiční polní označení nošené na čepicích (Feldzeichen – v zimním období větvička jehličnanu, v létě dubová ratolest) se v některých případech nosilo umístěné pomocí zvláštního úchytu na levém ventilačním otvoru.

Z důvodů maskování a potlačení lesku přileb se používaly nejrůznější potahy z lněného plátna. Standardní typ měl kůží obšité otvory kvůli ventilačním otvorům, objevují se ale i další improvizované potahy vyrobené např. z pytlů na písek.

V Československu

Po vytvoření samostatného československého státu se nová armáda složená z bývalých vojáků rakousko-uherské armády, domobranců z Itálie a legionářů zapojila do bojových operací na Slovensku a Těšínsku. Na obou bojištích byly u čs. vojska zastoupeny téměř všechny základní typy ocelových přileb užívaných během války.

Pro skvělé vlastnosti a v neposlední řadě snadnou dostupnost, byl německý model přilby zaveden do výstroje československé armády. Původní přilba byla doplněna hřebenem, aby její silueta nepřipomínala charakteristický německý typ. Takto upravená přilba se označovala jako vzor 20 a byla používána až do počátku 30. let. V roce 1934 byly hřebeny odstraněny, přilby se však nadále užívaly až do konce trvání republiky. Od roku 1935 byly masově nahrazovány domácím vzorem 32. Poslední používání přileb tohoto typu armádou je zřejmě spojeno s některými jednotkami vládního vojska protektorátu Čechy a Morava na počátku jeho existence. Množství přileb z 1. světové války užívaly jednotky protektorátní protiletecké ochranné policie a kuratorní oddíly Zvláštního zasazení (ZZ). Tyto přilby pak své válečné cesty často zakončily na barikádách v květnu 1945.

Praxe nicméně ukázala, že typicky tvar zvonu, užívaný v modernizovaném pojetí německou armádou během II. světové války, zůstane inspirativním vzorem i do budoucnosti. Nové řešení přilby z kevlarových vláken zavedené v 80. letech v rámci programu P.A.S.G.T. v americké armádě vytvořilo nový trend na následujících 30 let. Přilba, přezdívaná Fritz, byla zavedena do výstroje naprostou většinou světových armád, a i přes výrazné modifikace systému vnitřního upevnění a materiálového řešení jde stále o reminiscenci tvaru, který spatřil světlo světa před sto lety.