Výstava připomíná rovných 100 let existence Generálního štábu naší armády

V Praze 6 na Vítězném náměstí byla v úterý 15. října představena veřejnosti výstava mapující 100 existence generálního štábu československé a posléze české armády. Stalo se tak v rámci řady akcí pořádaných k tomuto výročí. Výstavu připravili pracovníci Vojenského historického ústavu Praha, historici Karel Straka a Jan Šach. Vernisáže se zúčastnili významní hosté politického i vojenského života, včetně šesti bývalých náčelníků Generálního štábu Armády České republiky z let 1993-2018.

 

Velení celé České armády a také šest někdejších náčelníků Generálního štábu AČR přihlíželo společně vernisáži výstavy mapující na dvou desítkách panelů 100 let historie generálního štábu. Přítomní byli bývalí náčelníci a generálové Jiří Nekvasil (NGŠ v letech 1993-1998), Jiří Šedivý (1998-2002), Pavel Štefka (2002-2007), Vlastimil Picek (2007-2012), Petr Pavel (2012-2015) a Josef Bečvář (2015-2018). Přítomna byla také vnučka generála Maurice Pellé, prvního náčelníka Hlavního štábu armády Československa.

Na úvod výstavy promluvil současný náčelník Generálního štábu armády České republiky, armádní generál Aleš Opata. Ve svém projevu mimo jiné zmínil:

„Tato výstava přináší ucelený přehled vývoje Generálního štábu od jeho zakladatelských počátků v roce 1919 až po současnost. Jde o široký časový záběr, který z dnešního pohledu dodává Generálnímu štábu Armády České republiky dimenzi hluboké historické tradice.

Někdejší Československo vzniklo v říjnu 1918 díky heroickým bojovým výkonům národních dobrovolnických jednotek v armádách Spojenců. Současně se nový stát ve svých počátcích ovšem vyznačoval určitým specifikem. Jeho armáda postrádala po svém vzniku ústřední velitelský orgán, tedy generální štáb. Na vině byla specifická atmosféra poválečné doby.

Díky přizvání Francouzské vojenské mise byl ovšem relativně zanedlouho postaven skutečný Generální štáb československé armády. Jeho počátek vztahujeme dnes k datu 15. října 1919. Od září 1920 nesl název Hlavní štáb. V meziválečném dvacetiletí vyzrál do moderně a vysoce efektivně fungujícího velitelského ústředí tehdejší armády. Duch koncepční práce jeho příslušníků se uplatnil ve specifických formách též v řídících strukturách protinacistického odboje, a to ať již šlo o prostředí domácího nebo zahraničního vojenského odboje.“

Karel Straka z Vojenského historického ústavu Praha, jeden ze spoluautorů výstavy, ve své stručné charakteristice při zahájení výstavy zmínil složitost zachycení historie generálního štábu:

„Úctyhodné sté výročí vzniku prvního historického předchůdce nynějšího Generálního štábu Armády České republiky jsme my, autoři výstavy, přijali jako podnět k představení dějin generálního štábu formou uceleného přehledu jeho vývoje od zakladatelského období v počátcích existence samostatného Československa až po dnešek.

Takové pojetí je vskutku autorskou výzvou. Uvědomovali jsme si, že tato výstava je v zásadě specifický popularizační počin, jenž má, pokud možno, oslovit širokou veřejnost. A právě tomu jsme po úvaze přizpůsobili volbu fakticity, hloubku zpracování i výběr instruktivního obrazového a dokumentárního materiálu, který je pro tuto formu přímo charakteristický.

Zobrazená problematika vzniku a vývoje generálního štábu v kontextu vývoje armády jako celku je zde z obecného hlediska a v každé své části jakýmsi resumé témat, která ve své odborné vědecké práci zkoumáme ve vysoce podrobném měřítku. Právě tato výstava je ovšem příkladem žánru, v jehož případě se historik-autor musí doslova povznést nad konkrétní fakta a nazírat na dějinné kontexty a souvislosti z často značně vysokého nadhledu.

Jako autoři nijak nezakrýváme, že tento přístup je náročný a vyžaduje určité zkušenosti. Současně má však velkou výhodu v tom, že napomáhá objektivitě a vyváženému pohledu na mnohdy složitou historickou problematiku.“

V prvních poválečných letech po roce 1918 byl postaven Hlavní štáb před těžký úkol vypracovat vojenskou doktrínu a postavit moderní dobře vyzbrojenou armádu, která by uhájila samostatnost Československa v poválečné Evropě. Tyto snahy skončily rozdělením Evropy potažmo světa na dva znepřátelené bloky a zakotvením republiky v sovětské sféře vlivu.

Od počátku padesátých let procházela československá armáda tvrdou sovětizací, s tím byly spojeny perzekuce vojáků z povolání i v základní službě a nekritické přejímání sovětských vzorů od výzbroje přes organizaci armády až po vojenské předpisy. Tento proces takzvané urychlené výstavby armády měl zajistit její připravenost na nový světový konflikt.

Členství ve Varšavské smlouvě pouze potvrdilo dosavadní podřízený stav mezi Československem a Sovětským svazem. Šedesátá léta jsou charakteristická hledáním ideální struktury Československé lidové armády, odpovídající soudobému boji a utváření vlastní československé cesty v doktrinálních otázkách. Okupace v roce 1968 tyto snahy ukončila a v sedmdesátých a osmdesátých letech se československé velení opět dostalo do podřízeného postavení Moskvy.

Teprve pád komunistického režimu a vstup České republiky do NATO umožnil Armádě České republiky po více jak čtyřiceti letech stát se plnohodnotným členem vojensko-politického paktu se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími.

RED

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha