Výstavba pomníků padlým čs. dobrovolníkům v Rusku v letech 1918–1920

Výstavba pomníků padlým čs. dobrovolníkům v Rusku v letech 1918–1920

04. 04. 2013

Československé legie věnovaly velkou pozornost uchování památky svých padlých spolubojovníků. Mezi legionáři bylo též mnoho výtvarných umělců a jejich aktivita v oblasti výzdoby československých válečných hrobů byla logickým výsledkem jejich snahy prospět národnímu hnutí. Podívejme se na jejich aktivity trochu podrobněji.

 

Po vystoupení Československého sboru proti bolševikům v květnu 1918 a následném obnovení ústavní vlády na východě Ruska dostalo toto úsilí nový impuls. Z vlastního popudu vojska se počaly upravovat hroby padlých čs. vojáků a stavět pomníky. Se stavbou pomníků se začalo současně na několika místech, částečně za finanční spolupráce ruské veřejnosti. Na osvobozeném území Ruska tak v letech 1918 až 1920 vznikl unikátní soubor československých vojenských funerálních plastik, rozesetých tisíce kilometrů od sebe, od Uralu po Tichý oceán.

 

První pomníky

První pomník vznikl v Čeljabinsku. Sochař Josef Šebor získal 12. 7. 1918 povolení místního ruského Prozatímního výkonného výboru města ke stavbě památníku, práce se rozběhly 15. 7 a pomník byl dokončen 27. 9. 1918. V Jekatěrinburgu se ve 12.00 dne 1. 9. 1919 na Michajlovském hřbitově konala slavnost položení základního kamene dalšího čs. pomníku. Do příchodu zimy se však v pracích na Michajlovském hřbitově nepokračovalo. Koncem listopadu 1918 byl v Ufaleji poblíž Jekatěrinburgu zřízen závod na zhotovení pomníků, podřízený Osvětovému odboru Odbočky Československé národní rady v Rusku.

Správcem byl od počátku sochař Josef Šebor, správcem kanceláře a hospodářské části stavitel Josef Hadrava. Závod byl umístěn v kamenoobráběcí škole, patřící jekatěrinburské újezdní zemské úpravě. Ve škole se nevyučovalo a dílny skoro úplně stály. Proto tam úprava dovolila Čechoslovákům za výhodných podmínek pracovat. Práce začaly 25. listopadu 1918, avšak prvních pět neděl nebyl dostatek sil, bylo nutné dílny opravovat a zařizovat, vyrábět téměř všechno potřebné nářadí, takže vlastní práce mohly začít teprve 1. ledna 1919. Kromě stavby pomníků si závod vytkl za úkol výrobu různých kovových uměleckých předmětů, ozdobných předmětů v kameni, kovu i dřevě, pamětních knih, praporů a podobně. Celkem bylo v prvním měsíci v dílně v Ufaleji zaměstnáno deset čs. vojáků a sedm zajatců. Počet zaměstnaných zajatců se brzy zvýšil.

Počátek sochařské dílny v Irkutsku spadá do srpna 1918, kdy poručík Zmek, velitel 11. roty 7. pluku, odvelel do Irkutsku sochaře Bedřicha Zeleného a betonáře Františka Vaňka s úkolem postavit pomník padlým 26. 8. 1918 v boji u Murina a převezeným do Irkutsku. Mezi padlými byl i bratr poručíka Zmeka. Na konci srpna 1918 dal generál Gajda Zelenému a Vaňkovi rozkaz postavit pomník padlým při přepadení ešalonu I. divizionu II. dělostřelecké brigády v Irkutsku 26. 5. 1918. Po boji u Tanchoje jim poslal na pomoc sochaře Františka Bílka. V průběhu září příslušníci irkutské dílny exhumovali padlé čs. vojáky, pohřbené porůznu po městě, a snesli je do společného hrobu na Glazkovském hřbitově. Velké problémy nastaly se seznamem padlých, se sháněním stavebního materiálu i pracovních sil. Žádali například o přidělení zajatce zahradníka, namísto něj dostali hudebníka a řezníka. Přesto se jim podařilo před prvními mrazy v první polovině října třídílný pomník podle návrhu Bedřicha Zeleného dokončit.

Poté chtěli odejet ke svým jednotkám, ale generál Gajda jim dal rozkaz připravit pomník na vojenský hřbitov v Irkutsku. Znovu museli na tomto hřbitově čs. vojáky nejprve exhumovat a snést je na jedno místo. V téže době byli posílení o čtyři muže od 7. pluku, tři kameníky a jednoho truhláře, kteří dostali za úkol postavit pomníky v Posolské a v Kultuku. Opět to znamenalo exhumovat padlé v těžkém horském a zalesněném terénu v okolí Kultuku. Těla byla snesena do obce a uložena do společného hrobu vedle kostela. Nebyl nalezen pouze hrob podporučíka Němejce.

Před nadcházející zimou byly v Irkutsku zařízeny dílny, s obtížemi získán materiál a započaly práce na čtyřech pomnících z umělé žuly a železobetonu. Tři byly určeny pro padlé čs. dobrovolce: do Kultuku podle návrhu Bedřicha Zeleného, na vojenský hřbitov v Irkutsku a do Posloské, oba podle návrhu Františka Bílka. Čtvrtý pomník, podle návrhu Františka Bílka s reliéfem Bedřicha Zeleného, byl určen třem junkerům, padlým v boji s bolševiky v Irkutsku v prosinci 1917. Dílna jej vyhotovila za obdržený materiál.

 

Soustavné budování

Ve Vladivostoku zahájila činnost sochařská dílna v září 1918. Důvodem k jejímu vzniku byla nutnost postavit důstojný památník čs. padlých dobrovolníků na tamním vojenském hřbitově. Návrh celkové úpravy společného hrobu vytvořil praporčík Ing. Šabacký a pomník navrhl sochař, střelec Jan Stránský. Práce na pomníku trvala od 15. října 1918 do 25. dubna 1919. Na svátek Všech svatých 1. listopadu 1918 se na mnoha místech pořádaly smuteční slavnosti (v Omsku, ve Vladivostoku a jinde).

Po reorganizaci Čs. sboru na Čs. vojsko na Rusi na přelomu let 1918 a 1919 získala péče o čs. válečné hroby soustavný charakter. Jejím úkolem bylo ještě za pobytu Čs. vojska na Rusi důstojně označit místa, kde legionáři pochovali své padlé bratry. Velitel Čs. vojska na Rusi nařídil všem čs. jednotkám, aby zaslaly podrobná hlášení o umístění a stavu hrobů ve svém úseku. Západní skupina k 27. 2. 1919 evidovala 276 pohřebišť, z toho 32 větších, 8 mimo Rusko a 24 na nepřátelském území. Vnějším projevem reorganizace bylo přejmenování Osvětového odboru Odbočky Československé národní Rady v Rusku na Informačně-osvětový odbor Ministerstva vojenství v Rusku.

Pro nejdále na západ vysunutý závod v Ufaleji začal rok 1919 nešťastně. V noci ze 7. na 8. února 1919 vyhořely dílny. Oheň vznikl souhrou neopatrnosti jednoho ze zaměstnaných zajatců a nedbalosti ruského hlídače. Požár se rozšířil tak rychle, že se nepodařilo zachránit téměř nic. Shořelo veškeré nářadí a všechny drobné umělecké výrobky. Zachránily se pouze nedohotovené pomníky, připravené v železničních vagonech k odjezdu. Škoda způsobená požárem činila 5000 rublů v režijních cenách.

Podle dispozic ministra Štefánika vzhledem k odjezdu Čs. vojska na Rusi do střední Sibiře dostal také ufalejský závod, který byl mezitím přejmenován na Sochařské dílny Informačně-osvětového odboru Ministerstva vojenství, rozkaz odjet na východ. Od poloviny února začínají úvahy o sloučení s irkutskou dílnou. Pro ověření alternativního řešení byl vyslán střelec Karel Josef, odborný učitel hořické kamenické školy, aby prohlédl bývalý carský granitový závod v Kolyvani na Altaji. Protože velká vzdálenost a nejisté poměry v tomto místě vylučovaly možnost přenesení dílen tam, dostaly ufalejské dílny rozkaz, aby odejely do Irkutsku. Cesta z Ufaleje do Irkutsku trvala od 19. března do 15. dubna. S sebou dílny vezly tři hotové neosazené pomníky.

Po příjezdu ufalejských dílen do Irkutsku začalo jednání o dalším pracovním programu. 20. dubna bylo rozhodnuto, aby irkutská dílna byla sloučena se Sochařskými dílnami Informačně-osvětového odboru a aby takto vzniklá dílna byla rozdělena na dvě skupiny: uralskou, se sídlem v Jekatěrinburgu, a východosibiřskou se sídlem v Irkutsku. Uralská (Západní) skupina dostala za úkol stavbu pomníků a úpravu hřbitovů od Omska na západ. Jejím náčelníkem byl jmenován správní praporčík Josef Šebor. Východní skupina dostala za úkol pečovat o válečné hroby od Omska (včetně) na východ a jejím náčelníkem se stal sochař praporčík Karel Babka. Na konci června 1919 měly Sochařské dílny Informačně-osvětového odboru v uralské skupině osm dobrovolníků a osmnáct zajatců a ve východosibiřské skupině jedenáct vojáků, osm novobranců, čtyři občany čs. republiky a tři zajatce. Po dlouhém žádání se podařilo získat i odborné stavitelské síly. Počátkem května 1919 byl uralské skupině přidělen architekt Jaroslav Rösslera koncem června byl východosibiřské skupině přidělen architekt Vilém Kvasnička.

Západní skupina vyjela 4. 5. 1919 z Irkutsku a 21. 5. 1919 dorazila do Omska. Zde ze 1. 6. dále rozdělila na Čeljabinskou a Jekatěrinburskou část. Zahájila také přípravné práce pro Zlatoust, Miassy a Marianovku.

 

Práce dále pokračují

Když čsl. sochařské dílny odjížděly na jaře z Ufaleje na východ, byla na protibolševické frontě těžká situace. Do května se zlepšila, ale bolševické úspěchy v květnu a červnu znovu ohrozily Jekatěrinburg, takže dílny, spolu s technickým oddělením Vojenské správy Ministerstva vojenství, k němuž byly hospodářsky přiděleny, se koncem června musely opět chystat na evakuaci. Jekatěrinburská část ve dnech 1. až 5. 7. vybetonovala základy pomníku na Michajlovském hřbitově, ovšem již 7. 7. dostala příkaz k evakuaci a 11. 7. 1919 odejela z města. Čeljabinská část prováděla ve stejné době přípravné práce k rozšíření hřbitova ve městě, ale též jí bylo 11. 7. 1919 sděleno, že situace je vážná a evakuace nevyhnutelná. Skupina opustila město 24. 7. 1919. S sebou stále vezla dva pomníky, vytvořené v zimě v Ufaleji. Byly určeny pro Moskalenky, Vagaj nebo Bogadinskou, ale nepostaveny. Obě části Západní skupiny se 26. 7. 1919 setkaly v Novonikolajevsku, kde již 28. 7. postavily jeden z ufalejských pomníků. Dokončen byl 28. 9. 1919 osazením lité plakety. Práce na osazení druhého ufalejského pomníku započaly 28. 8. v Barabinsku pod vedením stavitele Hadravy. Práce v Barabinsku byla zakončena 2. září. Dne 12. 9. byly opět pod Hadravovým vedením započaty práce na pomníku v Tomsku. Stavebně byl dokončen 10. 10. K úplnému dokončení chybělo osadit lité plakety. V Tajze začaly práce 1. 10. Betonové kvádry na tamní pomník byly připraveny v Novonikolajevsku. „Pracovní komandy“ odejely z Tomsku 24. a z Tajgy 25. listopadu.

Irkutská dílna se ve dnech 1. až 15. 5. 1919 přestěhovala do objektů Ponomarovského učiliště. Souběžně vykonal Karel Babka návštěvu stanice Posolské. Na místě zjistil, že těsně vedle čs. společného hrobu se nalézá společný hrob ruský a že tedy původně pro Posolskou zamýšlený pomník od Františka Bílka je nevhodný. Navrhl jeho přemístění do Nižněudinska a pro Posolskou vytvoření nového návrhu, který by zahrnoval oba hroby. Po návratu z cesty s jeho návrhy František Bílek plně souhlasil. Jako první byl z přes zimu vytvořených pomníků 17. 5 dokončen a 24. 5. 1919 slavnostně odhalen pomník na vojenském hřbitově v Irkutsku. Do konce května pak Karel Babka vytvořil sádrový model první verze pomníku pro oba hroby u Posolské, Bedřich Zelený vymodeloval návrh pomníku do Poloviny a hotový pomník pro Kultuk byl naložen na vagony. Vztyčení pomníku v Kultuku bylo dokončeno 21. června.

Současně mezi 19. 5. a 3. 6. byl třetí z pomníků vytvořených přes zimu, určený původně do Posolské, osazen v Nižněudinsku.

Nový projekt pomníku do Posolské dokončil architekt Kvasnička 10. 17. 1919. Stavební skupina odejela na místo 15. a o dva dny později započala se stavbou. Karel Babka souběžně pracoval na figurách pro tento pomník. Centrální, osm metrů vysoký pylon byl vybetonován 8. 8. a celý pomník byl dokončen 6. 10. 1919.

Na pomník plukovníka Ušakova v Kansku věnoval 20. 5. 1919 čtyři mramorové plotny pan Podnebesný, majitel skladu pomníků. Balvan na figuru byl vybetonován 10. 7. a téhož dne bylo započato s tečkováním figury. Dokončila jej v říjnu skupina pod velením K. Mrázka, která v témže měsíci osadila také pomníky v Polovině a v Krasnojarsku.

 

Ukončení činnosti

Příchod zimy a celkový vývoj na východní protibolševické frontě přinesl útlum činnosti Sochařských dílen Informačně-osvětového odboru, soustředěných nyní v Irkutsku. V první polovině ledna 1920 byl ještě dokončen a proti potvrzení o splacení příslušné částky do pokladny Informačně-osvětového odboru odevzdán pomník dcerky ruského praporčíka Rimského.

Kromě pomníků byly v dílnách zhotovovány různé příležitostné předměty. Vedle dekoračních drobností, jako byly kalamáře, těžítka, popelníčky a podobně z uralského mramoru, dílna obstarala provedení praporu pro 1. polský pluk Tadeusze Kościuszka a bronzovou skulpturu pro jednu příznivkyni Čechoslováků v Čeljabinsku. Ke smuteční slavnosti po ministru Štefánikovi v Irkutsku bylo zhotoveno jeho velké poprsí na podstavci. Malé poprsí ministra Štefánika z uralského mramoru bylo věnováno generálu Janinovi.

Ve Vladivostoku byla v roce 1919 další prací tamní dílny stavba pomníku na hrobě kanadských vojáků v červnu. Pomník tvořila pět metrů vysoká umělá skála s křížem a několika bronzovými reliéfy. Později v témže roce ještě kvůli evakuaci Čs. vojska na východ a následné zvýšené úmrtnosti ve Vladivostockých nemocnicích vyvstala nutnost rozšířit stávající československý hřbitov. Také vladivostocká dílna produkovala drobné práce, užívané při slavnostních příležitostech k propagaci čs. umění. Její jednotliví členové byli v letech 1919 a 1920 evakuováni do vlasti.

Některé jednotky samy stavěly pomníky na hřbitovech ve svých posádkách. V Mariinsku takto vznikly tři pomníky. Nejstarší na katolickém hřbitově, padlým z prvních bojů na jaře 1918, který postavila 6. baterie. Vedle něj, též na katolickém hřbitově umístěný druhý, padlým z května a začátku června 1918, a třetí na pravoslavném hřbitově, padlým z roku 1919, podle návrhu poručíka F. Soukupa, postavil 8. pluk. Také náhrobek svobodníka Václava Klika na stanici Karymskaja provedl čs. velitel této stanice.

V lednu až dubnu 1920 se Sochařské dílny Informačně-osvětového odboru nacházely na cestě do Vladivostoku. Podél Transsibiřské magistrály zaměřovaly čsl. hřbitovy a prováděly jejich situační plánky. Pod vedením Vladimíra Kvasničky se 30. 3. 1920 nastěhovaly na Ruský ostrov ve Vladivostoku. Zde byl ještě dokončen pískovcový pomník, postavený 26. 4. 1920 nad hrobem čtyř čs. občanů na Pospělském hřbitově na Ruském ostrově. Sochařské dílny Informačně-osvětového odboru vypluly 20. 5. 1920 na lodi Keemun do vlasti a jejich činnost v Rusku tak skončila.

 

Pomníky v zapomnění

V desetiletích po vítězství Komunistické strany Ruska (bolševiků) v ruské občanské válce byla drtivá většina jednotlivých hrobů, celých hřbitovů i pomníků zcela zničena. Do roku 2004, kdy zákonem č. 122 přešla péče o české a československé válečné hroby na Ministerstvo obrany České republiky, se dochovaly pouze dva. Neudržované, ale kompletní pohřebiště s pomníkem na Mořském hřbitově ve Vladivostoku a značně sešlý pomník na hřbitově v Krasnojarsku. Sádrové modely pomníků, které Informačně-osvětový odbor přivezl z Ruska do vlasti a uložil v Památníku osvobození, byly zničeny v padesátých letech.

 

Tomáš Jakl

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…