In memoriam Jaroslav KLEMEŠ (1922 – 2017)

V pondělí 7. srpna zemřel ve věku 95 let nositel řádu Bílého lva generálporučík ve výslužbě Jaroslav Klemeš – poslední z výsadkářů zahraniční československé armády, kteří byli v letech 2. světové války vycvičeni ve Velké Británii a vysazeni v okupované vlasti s bojovými úkoly. V případě Jaroslava Klemeše šlo o člena paraskupiny PLATINUM, vysazené 17. února 1945 u Nasavrk, a radiotelegrafistu vysílačky ANNA, která se v závěru války stala při přípravách povstání v Praze jediným pojítkem domácího odboje se zahraničím.

 

Jaroslav Klemeš se narodil 30. ledna 1922 v rodině českého úředníka berní správy ve slovenské Čadci. Jeho otec byl za aktivní účast v protinacistickém odboji popraven a jeho syn, který odešel do zahraničního odboje dvacet dní před dovršením osmnácti let (!) se jako vynikající sportovec se základy v Sokole (reprezentoval ve Velké Británii československou armádu v kopané) stal již v devatenácti letech po zkušenostech z frontových bojů ve Francii výsadkářem.

Tehdy jej jeho nadřízení hodnotily slovy: „Velmi dobře vycvičen. Dosti dobrý radiotelegrafista. Mladý, dosud ve vývoji, živý, kamarádský, snaživý a ukázněný. Morálně velmi dobrý, fyzicky zdatný a vytrvalý.“

Kdo Jaroslava Klemeše znal delší dobu, musel zákonitě obdivovat jeho věčný optimismus a dobrou náladu, kterou si snažil udržet do posledních chvil, bez ohledu na jeho zdraví i fakt, že zůstal posledním z galerie statečných mužů s nášivkou bílého padáčku s modrými křídly. Před několika lety tuto situaci Jaroslav Klemeš výstižně charakter při přátelském rozhovoru s některými pracovníky Vojenského historického ústavu:

„Bohužel dnes jsem zůstal sám – bez mé milované manželky i nejlepších kamarádů. Lojza Vyhňák, Čestmír Šikola, Ruda Pernický, Ludevít Čambala, Tomáš Sedláček – vlastně všichni už odešli…

 Jsem poslední a to je smutné. Síly ubývají, unavuje mne pozornost lidí i novinářů na různých akcích, každý se chce fotit, podpis, vyptávat se stále na to samé, ale nemohu je ignorovat, protože to dlužím všem kamarádům, kteří už tu nejsou a nemohou mluvit místo mne.

Co mi však dělá radost, je dnešní armáda a hlavně její vztah k naší historii. Vzal si mne pod ochranu chrudimský 43. výsadkový prapor a to člověka potěší. Těším se proto vždy, když se Chrudimáci vracejí živí a zdraví ze zahraničních misí. Ti už dnes také poznali kus světa od Afghánistánu až po Mali na Sahaře. Jsem na ně pyšný.

Prožili jsme všichni pestrý a divoký život, ale nemáme se za co stydět. To přenechám klidně těm, kteří dnes například v honbě za senzacemi neustále mění naše dějiny a pohled na jejich nejlepší postavy a ve snaze pošpinit poslední nezkompromitované čestné kapitoly našich národních dějin. Milovali jsme smích, víno, krásné ženy a svou vlast a udělali jsme pro to vše, co bylo v našich silách – a to snad není málo…“

Text nekrologů hrdinů bývá často patetický a někdy se neubrání různých klišé. Jednou z možností, jak se tomuto riziku vyhnout je opustit vlastní hodnocení a nechat hovořit alespoň část vzpomínek skromného vlastence a věčného kluka – Jaroslava Klemeše: „Když jsem odcházel ilegálně s o rok mladším slovenským kamarádem Ludovítem Čambalou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a dál přes Středozemní moře k naší zahraniční armádě ve Francii, kam jsem dorazil 27. dubna 1940, byl jsem ještě usmrkaný kluk, kterého z okupované republiky vylákaly zprávy o budování naší armády v cizině a klukovsky romantické představy, že tam dostanu „třeba kulomet“ a Němcům (ale také Hlinkovým gardistům!) to ukážu…

Maďarské hranice jsme tajně překročili 11. ledna 1940 a mně do osmnáctých narozenin chybělo ještě dvacet dní. Nešel jsem však jen z mladistvého rozmaru. Šel jsem z důvodů, které dnes málokdo chce pochopit a ctít. Byli jsme tak vychováni rodiči i Masarykovou republikou, ve které hrála svoji roli ve výchově mládeže legionářská legenda i sokolská a skautská výchova.

Můj tatínek pracoval na berním úřadě ve Skalici a po rozpadu republiky ve Strážnici. Byl Moravák, žijící léta na Slovensku, a proto mu myšlenka čechoslovakismu nebyla nijak cizí. Zapojil se brzy do odboje, především do převádění našich lidí za hranice, a byl za to později nacisty v roce 1943 popraven. Zprávu o jeho smrti mi oznámili v Londýně před nasazením do akce. Asi tím také sledovali to, abych se vůči nacistům ještě více zatvrdil a svůj úkol plnil s ještě větším nasazením a odhodláním…

Válku v plné nahotě jsem poznal už v červnu 1940 jako příslušník spojovací čety 2. čs. pěšího pluku. Když jsme jeli na frontu přes Lyon a Dijon k řece Marně, byli jsme ještě veselí a popíjeli víno. Ale když jsme dorazili k frontě a já jsem v polním lazaretu viděl v zakrvácených obvazech první raněné, byl to pro mne šok.

Do devatenácti let mi chyběl ještě skoro celý půl rok a najednou jsem byl dospělý: výbuchy leteckých bomb, hlad, dlouhé pochody na ústupu před rychle postupujícími Němci, ucpané silnice prchajícími civilisty, zcela demoralizovaná francouzská armáda…

Prodělal jsem ústupové boje na Marně, Seině a Loiaře. Nejhorší to bylo uprostřed bombardování při ústupu přes zničený most v Gien, kde jsme ztratili mnoho kluků…

Po porážce Francie jsme odpluli na egyptské lodi Rod el Faruk do anglického Liverpoolu. Náš 2. pluk se nyní scvrkl na 2. pěší prapor nově formované čs. brigády. Já zůstal u spojovací čety a odtud později vedla moje cesta na osudovou životní křižovatku – mezi parašutisty…

Dodnes se mi v hlavě honí bohaté album tváří a různých vzpomínek na mnohé z nich –

 Jan Kubiš, Jozef Gabčík či Josef Valčík.Bylo nás tam však i pár „usmrkaných“ kluků mezi chlapy. V naší spojovací četě si vzpomínám především na Oldřicha Dvořáka a Čestmíra Šikolu. Čestmír se stal mým nejlepším a nejmilejším kamarádem. Byl to vysokoškolák, který v listopadu 1939 unikl koncentračnímu táboru. Oldřichovi Dvořákovi jsme říkali Dvořáček. Byl to velký a nadšený Sokol. Byl zastřelen v červenci 1942 při pokusu o přechod slovenských hranic kdesi u Skalice. Po válce jsem mluvil s jeho maminkou a sestrou. Moc se na něj vyptávali. Bylo to smutné setkání na velkém rekviem za padlé parašutisty v chrámu svatého Víta na pražském Hradě…

Do prvotního bojového výcviku ve Skotsku a paravýcviku v Ringway u Manchasteru mne a některé moje kamarády vytypoval velitel praporu podplukovník Přikryl – pozdější velitel 2. čs. paradesantní brigády v SSSR. Na základě výsledků našeho úvodního výcviku za některými z nás potom chodili zpravodajci z 2. oddělení našeho londýnského ministerstva obrany a dělali s námi pohovory na velitelství praporu.

Nešli na nás přímo, ale říkali, že doma ve vlasti lidé trpí a republika potřebuje oběti – zdatné a obětavé mladé vojáky. Potom přišla pomalu řeč na to, zda bychom pro to něco nechtěli udělat. Když jste jim na to kývl, zhruba za tři dny jste dostal rozkaz odjet od naší brigády a už jste se k ní nevrátil. Vybíráni byli dobří sportovci a za zmínku stojí i skutečnost, že obrovské procento představovali mládenci z Valašska a jižní Moravy…

Mne někdy v listopadu 1942 přemístili přímo pod ministerstvo národní obrany a potom jsem byl v roce 1943 umístěn na Special Training School 46 v Chicheley Hall. Šlo o malý zámeček ve střední Anglii. Byla zde československá výcviková základna pro budoucí paraskupiny, které měly být vysazeny v okupované vlasti.

Velel nám tam sekáč Ruda Hrubec a dalším instruktorem byl zde stejný sympaťák Ruda Pernický. Byli to mladí důstojníci, ale obětaví vlastenci každým coulem. Zde se ocitl i můj kamarád Čestmír Šikola. Měli jsme zde denně tvrdý tělesný výcvik: běhání, opičí dráhu, šplhání po laně, překonávání řeky po laně, boj beze zbraně atd. Ruda Pernický s námi pravidelně cvičil pudovou střelbu na pohyblivé terče a hod granátem, také nás seznamoval a cvičil s různými výbušninami.

My, kteří jsme měli již radiotelegrafický výcvik, jsme podle plánku stavěli různé radiostanice, zvyšovali si tempo vysílání a přijímání morseovky a cvičili stále navazování radiospojení s naší Vojenskou radiovou ústřednou (VRÚ). To bylo výborné už proto, že každá stanice má svůj charakteristický zvuk. Každý radista hraje značky po svém. Když jsem pak seskočil doma, tak už jsem stanici VRÚ přesně rozpoznal, i když na frekvenci byla třeba celá řada stanic.

Na druhé straně se nás naučili důvěrně znát kluci z VRÚ, kde byli prvotřídní radisté a sluchaři jako třeba Štursa, Louda či Menšík. Ti perfektně poznali radistický rukopis každého z vysazených kluků a okamžitě by poznali, kdyby místo něj vysílal někdo jiný.

Náš radiotelegrafický výcvik byl perfektní. Po seskoku jsme měli schválně vysílačky slabší, abychom v místech vysílání nedělali zmatek v síti (kmitání žárovek apod.). Kluci na VRÚ měli naopak velmi silné přijímače. Z Londýna jsme znali perfektně zásady radiové obrany: jak dlouho můžeme vysílat, aby nás Němci nezaměřili, jak přecházet na jiné frekvence a mnoho dalších věcí.

Měli jsme nacvičeny různé „chyby“ jako varování, kdyby nás Němci chytili a donutili vysílat pod kontrolou. Navíc jsme měli domluveny s VRÚ jiný význam pro využití některých hesel z otevřených mezinárodních kódů letectva. Tak například kód QFF, pokud si dobře vzpomínám, byl používán jako nějaká zpráva o větru. V mém případě to však mělo znamenat „Jsem v nebezpečí – rychle končím!“ Jednou jsem to použil na Korbelu poblíž velitelství Rady tří. Hlídal mne při vysílání jeden lesník a najednou mi šeptá, že někdo jde. Tak jsem rychle ťuknul QFF a vysílačku jsme sbalili…

Prošel jsem i jinými kursy, ale to by bylo dlouhé povídání. Vytváření paraskupin bylo velice důležité. Nejdříve byli vybíráni velitelé z řad důstojníků a k nim zpravidla s přihlédnutím k jejich názorům byli přiřazováni radiotelegrafisté. Naše skupiny byli zpravidla tří až čtyřčlenné a tak zbývající členové skupin byli vybíráni často podle osobních sympatií a přátelství. Na druhé straně se muselo mnohdy přihlížet na předchozí bydliště, původní povolání a znalost prostředí, kde měla být skupina vysazena.

Naše skupina PLATINUM vznikala dlouho. Vyměnili se dva velitelé a byl vyřazen jeden hoch, který se zřejmě bál vysazení a dělal různé problémy. Domů jsme měli odletět z jižní Itálie, kde jsme netrpělivě čekali dlouhé měsíce, než přijde naše chvíle. Letěli jsme nakonec natřikrát. První pokus byl 7. října 1944, kdy jsme na letišti potkali delegaci SNR z bojujícího Slovenska v čele s budoucím místopředsedou Ursínym a komunistickým básníkem Laco Novomeským. Směřovali dále k naší vládě do Londýna. Tehdy s nimi přiletělo ze Slovenska v americké „létající pevnosti“ asi třicet amerických letců, kteří byli před povstáním sestřeleni, zajati a později osvobozeni povstalci. Nyní se vraceli ke svým jednotkám.

Náš let tehdy pro špatné počasí dopadl neúspěšně a stejně tak jsme se museli vrátit kvůli špatnému počasí do Itálie při druhém letu 22. prosince 1944. A tak naši paraskupinu Platinum – v pořadí nadporučík Jaromír Nechanský, já,  Lojza Vyhňák, Jarda Pešan – nakonec vysadili až v noci 16. února 1945 u Nasavrk polští letci.

Protože to byl náš už třetí let do vlasti, měli strach, že naše vysazení opět něco zmaří. Poláci však se suverenní jistotou tvrdili, že oni nás vysadí přesně! Svůj slib také splnili…

Ty chvíle před seskokem mi trvale zůstaly v paměti. Polský dispečer zvedl povzbudivě palec a my jeden po druhém přistupovali k otvoru pro seskok. Pod námi byla rozsáhlá a hustá černá masa hlubokých lesů s nepravidelnými bílými jazyky sněhu. Byl to zvláštní zážitek…

Při seskoku přišli vinou přetížených nožních zásobníků a chybám s jejich manipulací o většinu radiomateriálu, čímž se naše operace o pár týdnů zdržela. Za pár dní sice Lojza Vyhňák sestavil nouzovou vysílačku, se kterou z lihovaru v Novém Městě na Moravě navázal spojení s VRÚ, ale v podstatě jsme museli čekat do 22. března, kdy nám Angličané shodili nové vysílačky a radiomajáky Eureka. To jsme se potom mohli rozdělit do dvojic Nechanský-Klemeš a Pešan-Vyhňák a svoji práci pro Radu tří rozjet na 200%…

V Anglii jsme se měli za války velmi dobře, ale chtěli jsme za každou cenu domů. Nešlo jen o náš prvořadý cíl – bojovat s okupanty. V Anglii jsme žili stále a stále ve vzpomínkách na domov jako takový. Vzpomínali jsme na naše pivo, česká děvčata, buchty, knedlíky, krajinu. Prostě být zase doma. Proto jsme s Lojzou Vyhňákem například po seskoku s opravdovou radostí a láskou políbili naši drahou českou zem.

Po vysazení jsme měli, na rozdíl od mnoha předešlých výsadků, štěstí na skvělé odvážné vlastence. Těch báječných obětavých lidí, kteří nás ukrývali a pomáhali nám plnit náš úkol byla dlouhá řada – v Nasavrkách fantastická Míla Fialková se svým manželem zvěrolékařem, na Studnicích bývalý lyžařský reprezentant Cyril Musil s rodinou, architekt Šukal, hajný Jaroslav Zelený, stavitel František Nečas z Nového Města na Moravě, kovář Ludvík Homola v Radešínské Svratce, lesník Ambrož v Horních Borech, majitelka cementárny paní Aloisie Sobotková, autodopravce Karel Malý ve Velké Bíteši či rodina Malcova v Rudě…

To jmenuji jen namátkou ty, na které jsem schopen si rychle vzpomenout. Navíc neznám lidi z Hrbova, Otína, Pavlínova či Heřmanic a dalších míst, kde se po rozdělení naší skupiny – měli jsme potom dvě radiostanice – ukrývali a vysílali Lojza Vyhňák s Jaroslavem Pešánem.

Na prvním místě však budu muset vždy jmenovat statečnou paní Korábkovou a její dceru Aničku z Hradiště u Nasavrk. Když jsme totiž po seskoku neuspěli na první záchytné adrese, vydali jsme se k nim. To jsme však nevěděli, že pan Korábek, který znal naše heslo, musel uprchnout před nacisty, kteří navíc krátce před naším příchodem v jeho usedlosti udělali prohlídku.

A teď se vžijte do situace obou žen, když se po té u nich objeví cizí chlapi – Nechanský s Vyhňákem a vyrukují na ně s heslem. My s Pešanem jsme čekali poblíž. Paní Korábkovám byla na rozpacích a chtěla naše kluky vyhodit. Ti vsadili všechno na jednu kartu a rovnou jí řekli, že jsou parašutisté z Anglie. Ukazovali jí své zbraně, cigarety, čokoládu. Samozřejmě totéž mohl udělat každý konfident gestapa, ale paní Korábková se nakonec na ně pevně podívala a řekla osvobozující „Chlapci, já vám věřím.“

Když pro nás Nechanský s Lojzou přišli, spal jsem apaticky vyčerpaný ve sněhu. Narazit na mne Němci, vyberou mne tam jako kuře. Obě ženy nás nakrmili, vykoupali jsme se v teplé vodě a přespali ve stodole. Anička potom šla do Nasavrk oznámit paní Fialkové, že jsme přiletěli, aby se o nás postarala dál.

Později jsem se dozvěděl pro každého muže jistě lichotivý fakt, že nelehké rozhodování maminky a dcery o tom, zda nás přijmou či vyženou z domu, ovlivnil prý trochu i fakt, že jsme byli, z jejich pohledu, všichni čtyři „fešáci“. Takoví prý přece nemohou být konfidenty gestapa…

Zapojili jsme se potom rychle do práce velké partyzánské organizace Rada tří a s pomocí naváděcích zařízení Eureka jsem ve spojení s americkými letci v dubnu zajistil dva shozy zbraní, další stejnou noc zařídil jinde Lojza Vyhňák.Brzy potom jsem byl se svým velitelem poslán do Prahy.

Tam jsme vyjeli z Třebíče 23. dubna 1945 osobním autem. Akci organizoval velitel pražské Zpravodajské brigády, tvořené většinou bývalými skauty, Veleslav Wahl. Vedle řidiče byl však v autě další důležitý muž – rakouský antifašista dr. Karel Paul s cestovními rozkazy od Todtovy organizace.

My dva s Nechanským jsme seděli vzadu. Pod sedačkami jsme měli radiomaják Eureka a vysílačku ANNA, v bundách připravené pistole a v sobě malou dušičku, jak dopadnou silniční kontroly. Němci nás poprvé zastavili před Jihlavou a chtěli po nás doklady. Tehdy už protektorátní občané nemohli cestovat bez zvláštního povolení na delší vzdálenosti. Vím, že u vlaku to například bez povolení nemělo přesáhnout vzdálenost 75 km.

Doktor Paul ukázal nějaký dokument, ale to jim nestačilo, až na ten druhý, který vytáhl, zasalutovali a pustili nás dál. To se cestou do Prahy opakovalo třikrát. Prahu, jsem na rozdíl od svého velitele, který se zde narodil, tehdy takřka vůbec neznal. Byl jsem zde předtím jen jednou jako šestnáctiletý kluk v roce 1938 na všesokolském sletu, ale vzpomínám si však dnes, že jsme svou cestu zakončili v Dejvicích v bytě Slávka Wahla, kde jsme přespali.

Báječní kluci ze Zpravodajské brigády v čele s Wahlem a jejich náčelníkem štábu Láďou Maredou z nás museli udělat rychle pražské elegány “podle poslední protektorátní módy”, protože jsme přijeli v oblečení vhodném spíše do partyzánského tábora než na Václavské náměstí.

Pro mne po příjezdu okamžitě začaly technické problémy s umístěním vysílačky. Zkoušel jsem například vysílat z Karlína, ale tam to blokovala na vysílání i příjmu jakási hráz – snad kopec Vítkov. Prostě to nedělalo dobrotu a tak jsem nakonec skončil v Kobylisích ve vilce inženýra Rabana v Klíčanské ulici. Zde už to od 28. dubna jelo jako po másle. Spojení s Anglií jsem měl perfektní, jako kdybych korespondoval třeba s Pardubicemi. Dával jsem i dvacet telegramů v jedné relaci. V pokoji nám sloužil pouhý kus drátu jako vnitřní anténa. Během vysílání dával potom můj nový kamarád Dušan z okna pozor, co se děje venku.

Tehdy jsem totiž dostal jako posilu ze Zpravodajské brigády Dušana Mendla, který se stal mým šifrantem. Zpráv, které jsem vysílal,  bylo stále více a pouze přímé zprávy od velitele Nechanského do Londýna mi chodily od něj již zašifrované. Telegramy České národní rady a Zpravodajské brigády jsme si s Dušanem museli šifrovat sami.

K ruce jsem dostal také jednu dívku. Byla to Moravanska, blondýnka, v Praze se ukrývala s falešnými doklady před gestapem a já se až po válce dozvěděl, že se ve skutečnosti jmenovala Jiřina Hofmanová a že byla z Ostravy.

Když jsem například stěhoval vysílačku od tajemníka České národní rady Josefa Kubáta z Karlína, jel jsem normálně s ní tramvají a vysílačku jsem měl v kufříku a němečtí vojáci jeli stejnou tramvají, pak jsem šel pěšky zase obklopen německými vojáky. Ale protože šla se mnou do mě zavěšená jako moje „dívka“ Jiřina, nebyl jsem nijak nápadný. Dušan s Jiřinou byli na Němce za ta léta okupace zvyklí. Pro ně to byla samozřejmost a tak se tomu ve svém mládí smáli. Já si před nimi samozřejmě nechtěl zadat a tak jsem se choval také „hrdinně“. Dlužno však říci, že vlastně i pro mě se stávali němečtí vojáci pomalu samozřejmostí. Po seskoku jsem na ně již na Českomoravské vysočině také sám dvakrát narazil.

Poprvé  jsem kolem nich šel asi dva kilometry u Rudy, kde měli posádku, když jsem šel na průzkum ploch pro letecké shozy zbraní. Hulákali a měli tam náramně veselo. Musel jsem kolem nich projít s pistolí v kapse a tvářit se normálně.

Podruhé to již bylo poněkud dramatičtější. Jel jsem jednou na vypůjčeném kole od jednoho učitele z Velkého Meziříčí do Bíteše. Najednou slyším „Halt!“ a přede mnou stojí auto a skupinka Němců. Slézám pomalu z kola a strkám jednu ruku do kapsy, kde mám pistoli. Naštěstí Němci chtěli „jenom“ to moje kolo. Že mi ho prý za chvíli vrátí. Už se však s ním neobjevili a já taky raději zmizel…

Vraťme se však do Prahy, kde v sobotu 5. května 1945 s vypuknutím povstání přišla velká chvíle mé radiostanice. Po válce mi u vína kluci z naší anglické Vojenské radiové ústředny vyprávěli, jak brečeli a jak byli všichni namačkáni za povstání u přijímače, když jsem z bojující Prahy vysílal již otevřenou řečí zprávy o vraždách dětí a bezbranných civilistů. Večer to už vysílal londýnský rozhlas. Kluci zatím s napětím čekali na každou mou novou relaci.

Svoje telegramy jsem určitý čas z Kobylis vysílal z koupelny, kdy již pod okny stály německé tanky. Potom mne naši lidé převezli přes Vltavu na povstalecké území. V jednom z došlých telegramů bylo, že Nechanský byl povýšen na štábního kapitána a mi ostatní ze skupiny na podporučíky a všem byl udělen Čs. válečný kříž 1939. Tak jsem se stal důstojníkem československé armády…

Zajímavý zážitek mám z okamžiku příjezdu sovětské armády do Prahy. Bylo to zvláštní. Viděl jsem ty jejich autíčka a kupodivu jsem nic vzrušujícího a krásného neprožíval. Naopak, obklopil mne jakýsi divný pocit, který jsem nechápal. Těžko to popsat. Prostě mne obklopil zvláštní smutek a nepochopitelný pocit prázdna. Jakoby to byla nějaká předtucha, kterou jsem pochopil o hodně později…

Po válce jsme měl, podobně jako ostatní kolegové radiotelegrafisté z řad parašutistů dvě nabídky: zůstat v armádě, a nebo se stát zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a dělat v cizině na našich velvyslanectvích jako diplomatičtí úředníci šifranty a radisty. Já jsem se s kamarádem Čestmírem Šikolou ze skupiny CLAY rozhodl zůstat v armádě. Ti kamarádi jako Lojzík Vyhňák či Bohouš Menšík, kteří se rozhodli pro práci na našich ambasádách v cizině většinou po únoru 1948, rovnou zůstali v cizině a vyhnuli se tak komunistickým kriminálům.

První měsíce po válce jsme prožívali v nadšené euforii a já si ve svém mládí ani pořádně neuvědomoval, jak máme za zády jako stín komunisty, kteří se s obrovskou pracovitostí pustili na cestu k ovládnutí země. Museli nás špiclovat, protože, když v únoru 1948 vypukla vládní krize, nesměli jsme opustit kasárna. Já však tajně v noci z kasáren zmizel – s ryze soukromými úmysly. Šel jsem navštívit přítelkyni, ale oni to věděli a později mi to při výsleších předhazovali, že jsem určitě prováděl nějaké reakční pikle. Tím již vlastně naznačuji, že ani mne po únoru 1948 soudruzi nenechali bez povšimnutí…

Byl jsem totiž na podzim roku 1949 zatčen v Podbořanech a prošel kalvárií samotek nechvalně proslulého hradčanského “domečku”, kde Reicinovi lidé mučili vlastenecké důstojníky. Vystřídalo se na mně sedm vyšetřovatelů, někteří mi vyhrožovali, že budu viset spolu se svým velitelem Nechanským.

Jednou jsem myl chodbu a najednou slyším, jak v jedné cele za pootevřenými dveřmi nutí Nechanského, aby podepsal nějaké papíry. Když vyšetřovatelé odešli, přiblížil jsem se opatrně k cele a zašeptal: “Jirko, tady Klem…”

To byla naše krycí jména z doby války. Nechanský překvapeně zašeptal: “Jardo, co tady děláš!” To bylo vše. Víc jsme spolu nemohli promluvit. Bylo to naše poslední setkání. Dne 16. června 1950 komunisté Jaromíra Nechanského popravili…

Na rozdíl od svého velitele jsem z toho vyšel „lacino“. Byl jsem do vězení odsouzen “pouze” na tři roky. Dostal jsem se do „skupiny“ s velitelem výsadkového vojska generálem Palečkem, jeho náčelníkem štábu a naším instruktorem v Anglii Rudou Krzákem a Bartejsem z paraskupiny Potash. Soud mne nakonec obvinil pouze ze dvou přečinů: Prý jsem za prvé věděl, že Paleček jednal protistátně a já to nehlásil; za druhé jsem prý také nehlásil, že kluci z paraskupiny Clay Bartoš a Štokman utekli za hranice.

K prvnímu obvinění nevím, co bych dodnes řekl. Byl to nesmysl. V druhém případě se soudruzi snad mohli opřít s velkou fantazií možná o fakt jednoho parašutistického večírku, který se konal v březnu 1948. Měl tam mezi nás přijít jako milý host také ministr zahraničí Jan Masaryk, ale již bohužel nepřišel.

Na večírku také chyběli oba již zmínění kluci. Ptal jsem se proto svého kamaráda a posledního z trojice Clay Čestmíra Šikoly, kde jsou. On mi řekl, že možná již utekli za hranice. Jenomže oni v té době byli ještě v republice!

Po devíti měsících samotky bez vycházek mne odvezli v řetězech k soudu na Pankrác a potom na Bory. Když nás tam vezli po soudu autobusem. Líbali jsme se a objímali s ostatními kluky i generálem Palečkem. Byli jsme živí! Mohli jsme klidně dopadnout jako chudák Nechanský…

Když mi vypršel trest, zavolali si mne soudruzi, abych podepsal nějaké lejstro. Prý jsem se během trestu politicky neprojevil a zaujímal vyčkávací stanovisko, a proto se k mé převýchově “doporučuje” dvouletý pobyt v táboru nucených prací…

Bylo to zdrcující více než předchozí zatčení a věznění. Venku na mne už čekal policajt a odvezl mne do lágru ve Všebořicích u Ústí nad Labem, zde jsem pracoval a žil s bývalými továrníky, kulaky a důstojníky. Při propouštění z tábora si na mne vymysleli další surovost. Musel jsem podepsat, že v Ústí nad Labem budu čtyři roky manuálně pracovat ve stavebnictví…

Nakonec jsem však v Ústí zakotvil natrvalo, oženil se zde a našel ve své rodině nový smysl života. Na svatbě mi byl za svědka věrný kamarád radista skupiny CLAY Čestmír Šikola, který byl předtím také v komunistickém kriminále. Můj věrný druh ze skupiny Lojzík Vyhňák na svatbě nebyl. Aby se vyhnul kriminálu, emigroval a žil tehdy v Kanadě, kde se uplatnil. Setkali jsme se spolu zase po desítkách let až po pádu komunismu.“

V podstatě se dá říci, že osud Jaroslava Klemeše nijak nevybočoval z osudu většiny našich zahraničních vojáků, které po únoru 1948 nevděčná vlast, pro kterou byli ochotni zaplatit i daň nejvyšší, obětovala zrůdné marxistické ideologii…

Čest jeho památce!

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha