Život a odboj beskydské převaděčky Marie Pětrošové – 2. část

Přinášíme vám druhou část textu historičky Pavly Plaché věnovaného životnímu příběhu dnes prakticky zapomenuté Marie Pětrošové, ilegální převaděčky, která v roce 1939 pomohla přejít hranici protektorátu a Polska vícero budoucím zahraničním bojovníkům. Díky zpřístupňování archivních fondů v poslední době je možné poměrně uceleně rekonstruovat skutečnou odbojovou činnost Marie Pětrošové a dozvědět se něco více o jejím životě.

 

První část textu naleznete ZDE.

 

Marie Pětrošová se narodila 4. prosince 1919 ve Frýdku. Vyrůstala v železničářské kolonii ve Starém Městě u Frýdku, kde s rodiči a sestrou bydleli. Ve 30. letech 20. století to byla vzkvétající čtvrť velkých obytných domů s prostornými byty, samoobsluhou i kinem. Otec Marie Pětrošové, Emil Pětroš, pracoval jako vlakový průvodčí a v době zadržení své dcery byl stále ještě ve službě. Matka Marie, rozená Štíhlová, byla v domácnosti. Marie vychodila hospodyňskou školu v Českém Těšíně a rok se učila švadlenou. Jako švadlena se poté živila.

 

Pětrošová a Příborský

Teprve před nedávnem byly publikovány záznamy z výslechů důstojníků-letců, kteří přijížděli v roce 1939 z Polska do Londýna. Na základě těchto dokumentů je možné s jistotou konstatovat, že se Marie Pětrošová skutečně aktivně podílela na převádění exulantů přes státní hranici do Polska. (Pro tělesnou subtilnost se jí mezi převáděči přezdívalo „Párátko“.) Spolupracovala přitom s Františkem Příborským, který však ve skutečnosti nebyl leteckým důstojníkem, jak se mylně domnívali příslušníci gestapa.

Narodil se 27. září 1918 v Novém Jičíně. Příslušný byl do Bouzova na Hané (okr. Litovel). Vychodil strojní průmyslovku, jeho koníčkem bylo sportovní plachtařství. Začátkem března 1939 nastoupil prezenční vojenskou službu u pěšího pluku 6 „Hanáckého – Generála Janina“ v Lipníku nad Bečvou. Již koncem téhož měsíce byl však z příkazu okupantů propuštěn do civilu. Pobyt v armádním prostředí jej nejspíš přivedl k odbojové činnosti v rámci ilegální organizace Obrana národa (ON), která se formovala v prvních měsících okupace na základech rozpuštěné československé armády. Vedle jiné odbojové činnosti organizovala ON i ilegální přechody hranic. V pražské centrále měl tento úsek na starosti major Jaroslav Hájíček, který velel jejímu zpravodajskému oddělení. Od něj Příborský dostával pokyny k převádění konkrétních osob.

Ve Frýdku mu pomáhala rodina železničáře Emila Pětroše, otce Marie Pětrošové, v jehož bytě uprchlíci krátce pobývali, než je Příborský odvedl do hostince u Morise v Morávce. Odtud je Příborský dále vedl do chalupy na samotě k Josefu Motyčkovi, manželovi výše zmíněné „tety“ Terezie Motyčkové. (Lze tedy usuzovat, že Terezie Motyčková se při výše zmíněných výsleších na gestapu snažila odvést pozornost vyšetřovatelů jiným směrem, když poukazovala na údajný pestrý milostný život Marie Pětrošové). U Motyčkových se ke skupině připojila Marie Pětrošová. V chalupě přenocovali a druhý den Příborský s Pětrošovou převedli uprchlíka, resp. uprchlíky pěšky přes nedalekou státní hranici, jež vedla po hřebeni Beskyd. Odtud společně sešli do Komorní Lhotky, tedy Ligotky Kameralne na polské straně hranice. Pak zřejmě pokračovali autobusem do Českého Těšína a dál do Katovic.

Tam byl na jaře 1939 kontaktní osobou pro uprchlíky dr. Evžen Klinger, který působil na Emigrantském ústředí. Klinger uprchlíky směroval na britský, resp. československý konzulát v Krakově. Tam utečenci předávali přítomným československým důstojníkům a československému konzulovi JUDr. Vladimíru Znojemskému informace od majora Hájíčka z Prahy. Příborský s Pětrošovou se pak společně vraceli do protektorátu. Příborský po návratu o akci informoval majora Hájíčka. Nutno dodat, že zapojení mileneckého páru mělo své strategické výhody, mladá dvojice působila při pohybu v pohraničních lesích méně nápadně.

S touto skupinou spolupracovala také již vícekrát zmíněná novinářka Milena Jesenská, v té době blízká přítelkyně Evžena Klingera, která mu také pomohla opustit zemi. Ze svého pražského bytu v Kouřimské ulici č. 6 na něj měla přímé telefonické spojení do Katovic. V témže bytě poskytovala úkryt i dalším lidem, kteří se chystali odejít do emigrace. Uprchlíkům dávala na cestu dopisy s informacemi o situaci v okupované zemi. Její přítel, pročeskoslovenský aktivista, Němec z Čech Joachim von Zedwitz pak vozil svým automobilem tyto lidi z Prahy do Beskyd, podle jedné vzpomínky přímo do oblasti Morávky. Napojení Marie Pětrošové na Milenu Jesenskou a pašování jejích dopisů potvrdil po válce major Hájíček.

 

Udání pro neplacení

Tím, kdo Marii Pětrošovou a Františka Příborského udal gestapu, byla podle dochovaných dokumentů manželka Hynka Grundela, v jehož pohostinství na hoře Kotarz na polské straně hranice pobývali. Grundel při výslechu gestapa uvedl, že je jeho žena udala, protože jí dlužili na nájemném.

František Příborský krátce po zatčení Marie Pětrošové v srpnu 1939 z protektorátu uprchl do Polska, kde vstoupil do řad formující se československé zahraniční armády. V Československém legionu však obdržel nízké evidenční číslo 10, což dokazuje, že byl v krakovské jednotce formálně prezentován mezi prvními, již někdy na přelomu dubna a května 1939, a stal se tak jedním z prvních vojáků našeho zahraničního odboje vůbec. Při odjezdu hlavního kontingentu legionu do východního Polska koncem srpna zůstal v Krakově a se skupinou kpt. Františka Divokého se mu podařilo 19. září 1939 dostat do Rumunska a odtud pak lodí přes Istanbul do Francie.

Dne 30. října 1939 byl prezentován v československé zahraničí armádě v jihofrancouzském Agde. Byl zařazen jako vojín ke spojovací rotě 2. pěšího pluku („B“ pluku) a 9. ledna 1940 přemístěn v rámci pluku k velitelské rotě. S ní se také zúčastnil ústupových bojů ve Francii v červnu 1940 a následné evakuace.

Do Velké Británie připlul na lodi Mohamed Ali El-Kebir dne 7. července 1940 a v polovině srpna byl po reorganizaci československých jednotek zařazen k velitelské rotě 2. pěšího praporu 1. československé smíšené brigády. Při další reorganizaci byl k 23. květnu 1941 přemístěn k Brigádním těžkým, resp. tankovým dílnám a u nich zůstal s krátkou přestávkou (v době od 25. července do 26. září 1941 se vrátil k velitelské rotě 2. pěšího praporu) až do 12. prosince 1943, kdy byl přemístěn ke 2. rotě Tankového praporu 2.

S touto jednotkou také na přelomu srpna a září 1944 odjel do Normandie a následně na frontu k severofrancouzskému přístavu Dunkerk. V té době měl hodnost četaře. Během druhého velkého útoku čs. jednotek na německé pozice dne 5. listopadu 1944 byl těžce zraněn a o dva dny později evakuován zpět do Velké Británie. Po léčení, které si vyžádalo několik měsíců, již zůstal na Britských ostrovech. Od počátku dubna 1945 působil jako instruktor u Československého výcvikového střediska, které bylo v té době zřízeno nedaleko Cambridge. V srpnu 1945 byl jmenován rotmistrem pěchoty v záloze a krátce nato se stal vrchním mechanikem u řidičské skupiny. Po odjezdu ČVS do Československa sloužil ještě několik týdnů u Pomocné roty Náhradního tělesa v Southend-on-Sea a 5. listopadu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti.

Nepobyl zde však dlouho, již počátkem prosince 1945 odcestoval zpět do Velké Británie k Zadnímu sledu Náhradního tělesa. V podstatě šlo o poslední řádnou jednotku československé zahraniční armády, která zde působila až do konce června 1946. Jedním z jejích posledních vojáků byl i František Příborský. Do ČSR se znovu vrátil počátkem července 1946. Ani tentokrát se zde však dlouho nezdržel. V polovině září 1946 byl demobilizován a krátce nato znovu, tentokrát již definitivně, odjel do Velké Británie.

Při některé z těchto dvou krátkých návštěv se také pravděpodobně poprvé a naposled setkal s rodiči Marie Pětrošové i s její (svou) dcerou, tehdy už šestiletou Milenou. František Příborský byl v té době totiž už téměř čtyři roky ženatý. Oženil se 24. října 1942 v Birminghamu s Angličankou Elisabeth Janet Roberts. Ve Velké Británii také v roce 1994 ve svých 76 letech zemřel.

 

Shrnutí

Z dochovaných historických pramenů je zřejmé, že se Marie Pětrošová od března do srpna 1939 aktivně podílela na ilegálním převádění příslušníků československé armády do zahraničí. Nelze vyloučit, že převáděla též civilní osoby. Spolupracovala přitom především se svým přítelem Františkem Příborským, jenž měl přímé spojení na majora Jaroslava Hájíčka ze zpravodajského oddělení odbojové organizace Obrana národa. Společně s Příborským pomohla přejít hranici odhadem desítkám osob.

Hostinský Kisiala, jehož podnik na polské straně hranice sloužil jako jeden ze záchytných bodů beskydských převáděčů, uvedl při výslechu na gestapu v říjnu 1939 jména několika mužů, které Marie Pětrošová převedla za hranice 5. června 1939. Šlo o Františka Nováka (nar. 19. února 1911), Jana Štefana (nar. 21. dubna 1914), Josefa Příhodu (nar. 9. října 1914), Stanislava Popelku (nar. 12. prosince 1917) a Jana Hrnčíře (nar. 14. prosince 1910). Štefan, Příhoda a Hrnčíř se později stali příslušníky čs. letectva v rámci Royal Air Force (RAF). Popelka padl jako čs. letec ve Francii. Osud Nováka není znám.

Dne 22. června 1939 překročili podle Kisialova svědectví s její pomocí hranici další tři uprchlíci: Josef Rabiečný (nar. 16. července 1910), Otto Křístek (nar. 6. listopadu 1913) a Jiří Jelínek (nar. 6. února 1917). Prokazatelně se podílela též na přechodu kpt. gšt. Jaroslava Kulhánka.

Marie Pětrošová byla zatčena gestapem na základě udání, motivovaného banálními důvody. Po prvním zatčení gestapem v srpnu 1939 se při výsleších snažila vzbudit dojem lehkovážné dívky. Tato strategie, podpořená výpovědí spolupracovnice z odboje, která poukazovala na morální zkaženost mladé ženy, byla zpočátku úspěšná a přispěla k propuštění Marie Pětrošové na svobodu.

Při druhém zatčení v únoru 1940 už bylo s Marií Pětrošovou zacházeno jako s rovnocenným protivníkem. Její role v ilegální skupině byla naopak označena za klíčovou. Dostala nálepku „fanatické Češky“, „české šovinistky“ a „hlavní pašeračky lidí v rajónu“. Přestože vyšlo najevo, že je těhotná, byla při výsleších podrobena fyzickému násilí. Tlaku odolala, odmítla vypovídat, nepřiznala se a neprozradila ani nikoho ze svých spolupracovníků z odboje. K zahájení soudního vyšetřování neměli příslušníci gestapa dostatek důkazů. Vynaložili proto značné úsilí, aby docílili její internace v koncentračním táboře.

Než k uvalení tzv. ochranné vazby došlo, byla Marie Pětrošová předána k porodu do domácí péče a pod policejní dohled. Několik týdnů po narození dítěte byla i přes přetrvávající zdravotní potíže znovu uvězněna a po vyřízení nezbytných formalit deportována do Ravensbrücku. Kromě trestu v podobě odnětí osobní svobody jí bylo odejmuto právo na výchovu vlastního dítěte. Tvrdé životní podmínky v koncentračním táboře a prakticky nulová zdravotní péče vedly u Marie Pětrošové k propuknutí nemoci a její následné smrti.

 

Příběh v rodinném vyprávění

Odbojová činnost Marie Pětrošové byla brzy po válce v Československu oceněna Osvědčením podle zákona č. 255/1946 Sb. „o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození“, kterým jí byl posmrtně přiznán statut politického vězně, nikoli však účastníka aktivního odboje, a to přestože její matka, která žádost vyřizovala, odbojovou činnost své dcery popsala a potvrdil ji i major Hájíček.

V historických pracích o Ravensbrücku ani v publikovaných vzpomínkách se jméno Marie Pětrošové dosud neobjevilo. Nositelkami vzpomínání na Ravensbrück byly od 50. let bývalé komunistické vězeňkyně, které následovaly oficiální stranický výklad dějin druhé světové války. Ten téměř eliminoval jiný než komunistický odboj. Jména politicky nevhodných spoluvězeňkyň nebyla zpravidla uváděna, a pokud ano, jako v případě novinářky Mileny Jesenské, tak v negativním kontextu. Naopak blízkou přítelkyni Marie Pětrošové z Ravensbrücku Jožku Jabůrkovou, která v táboře zemřela v roce 1942, pasoval později komunistický režim do role stranické mučednice.

Příběh Marie Pětrošové a Františka Příborského se stal částečně i rodinnou legendou. Její dcera Milena se od prarodičů dozvěděla o odbojové činnosti své matky i o tom, že její otec před zatčením uprchl a později bojoval v řadách československé armády ve Velké Británii. Věděla též o jeho pozdějším sňatku a pamatovala si i krátké setkání v roce 1946. Pravděpodobně ve snaze uchránit vnučku před nelítostnou realitou však prarodiče vytvořili legendu o jeho smrti při výbuchu lodi, na níž se měl údajně vracet do Velké Británie, aby vyřídil formality nutné k tomu, aby mohl být se svou dcerou.

Milena Pětrošová vyprávěla tento příběh novináři Emilu Vávrovskému v roce 1980. O své matce tehdy uvedla: „O mamince toho vím hrozně málo. Z fotek a vyprávění babičky vím, že byla hodná a hezká, že měla kolem devatenácti let a krásně zpívala, uměla hrozně pěkně stepovat a byla vyučena modistkou. Jaké měla oči a vlasy, to vůbec nevím.“ Je přitom příznačné, že Emil Vávrovský dceru Marie Pětrošové vyhledal a příběh její matky zaznamenal náhodou, když připravoval rozhlasový pořad o Jožce Jabůrkové k 35. výročí osvobození Československa Rudou armádou.

Jméno Marie Pětrošové zůstalo dodnes prakticky neznámé. Její životní příběh i poválečné zacházení s ním můžeme považovat za svým způsobem typické i pro mnoho dalších žen-odbojářek. Jejich osudy by se odvíjely pravděpodobně úplně jiným způsobem, pokud by do nich nezasáhly události, které tyto ženy stavěly do situací, v nichž musely činit složitá rozhodnutí, jež byla často doslova otázkou života a smrti.

Pavla Plachá

 

O Marii Pětrošové vznikl také rozhlasový pořad, poslechnout si ho můžete ZDE.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha