Velké syntézy vojenských dějin a dějin armád jsou zastoupeny v historiografii snad každého státu. Jejich aktualizace bývá však leckdy motivována nejen snahou o zpřesnění poznání, ale bohužel také politickou objednávkou či tlakem okolností. Otázkou je, na jaké pozici se v tomto případě nachází německé vydání souhrnné práce známého francouzského generála Maxima Weyganda o historii francouzské armády – Die Geschichte der Französischen Armee.
V tomto kontextu stojí za pozornost sama osobnost autora. Detaily rodinného zázemí francouzského generála jsou mírně nejasné. Spekuluje se o nemanželském původu buď v souvislosti s mexickou císařovnou Charlottou a belgickým generálem, nebo v souvislosti s belgickým králem Leopoldem II. a jeho milenkou. Třebaže se Maxime narodil v Bruselu, byl od dětství vychováván v jižní Francii jako syn účetního Weyganda. V Paříži získal vojenské vzdělání na École Spéciale Militaire de Saint-Cyr jako belgický kadet s příjmením Nimal, poté však přejal příjmení Weygand a získal francouzské občanství. Po absolvování školy působil jako instruktor, v první světové válce jako štábní důstojník a pravá ruka generála Foche. V meziválečném období působil ve vysokých vojensko-diplomatických funkcích. V kritické situaci byl povolán v květnu 1940 do čela francouzské armády, avšak běh událostí již nedokázal zvrátit a následně doporučil kapitulaci. Své místo našel brzy ve Vichy jako ministr národní obrany a posléze přidělenec pro severoafrické kolonie. Od roku 1942 se ocitl v německé internaci, kde setrval až do příchodu spojenců. Z následujícího obvinění z kolaborace byl nakonec v roce 1948 očištěn, ovšem i přesto zůstal poněkud kontroverzní postavou francouzských dějin. Jeho vstřícnost vůči spolupráci s nacisty byla sice proměnlivá, nicméně byly známy jeho antisemitské postoje a s nimi související rozhodnutí, která prováděl na základě vlastní iniciativy.
Weygandova práce se skládá z dvanácti kapitol. První čtyři jsou věnovány staršímu období francouzského vojenství od starověku do konce 16. století. První kapitola je vyhrazena galským válkám, následujícímu galořímskému období a nástupu Franků v raném středověku. Středověk je dále rozdělen především do druhé a třetí kapitoly, přičemž zasahuje ještě do počátku kapitoly čtvrté. Zde je věnován prostor křížovým výpravám a především stoleté válce. Čtvrtá kapitola popisuje přechod z pozdního středověku do raného novověku, konkrétně období tzv. italských a náboženských válek 16. století. Následující pasáže, respektive pátá až osmá kapitola pojímají rozsáhlý úsek dějin francouzské armády od „velkého“ 17. století kardinála Richelieu a Ludvíků XIII. a XIV. přes armádu 18. století až do období velké francouzské revoluce, konzulátu a císařství Napoleona Bonaparta. Období konstituční monarchie a druhého císařství včetně prusko-francouzské války 19. století je rozděleno do deváté a desáté kapitoly, zatímco jedenáctá kapitola je vyhrazena čistě koloniální armádě. Poslední pasáž představuje první světovou válku a současnou armádu v době vydání knihy.
Publikace má velký časový záběr, slušnou grafickou úpravu a na svou dobu dobrý obrazový materiál v podobě černobílých fotografií a reprodukcí. Byla to ovšem do určité míry práce tendenční, uvážíme-li, že původní francouzské vydání vyšlo v roce 1938. U německého vydání, datovaného k roku 1939, je tento moment ještě zřetelnější, byť v trochu jiné podobě – z Weygandovy německé předmluvy vyjadřující respekt k německé armádě lze vycítit očekávání a obavu z možného budoucího konfliktu. Publikaci tedy není možno zařadit na pomyslnou špici v oboru, neboť byla již dávno překonána, nicméně je třeba s ní počítat jakožto součástí celku francouzské vojenské historiografie.
citace:
WEYGAND, [Maxime]. Die Geschichte der Französischen Armee. Berlin : Karl Siegismund, [1939]. 424 s., 691 čb. fot.