VUILLAUME, Maxime. Zápisky očitého svědka Pařížské komuny

Německo-francouzská válka let 1870−1871 znamenala pro evropskou i světovou historii mezník v mnoha ohledech. Byla poslední z válek za sjednocení Německa, po níž vzniklo Německé císařství v čele s Pruskem. Během ní došlo v Evropě k prvnímu bojovému nasazení předchůdců kulometů, vzniklo specializované protivzdušné dělostřelectvo (které také zaznamenalo první úspěchy) a vojska definitivně změnila taktiku, jež nyní diktovaly nové pěchotní i dělostřelecké zbraně s drážkovanými hlavněmi, které byly nabíjené závěrem zezadu. Tvrdé podmínky mírové smlouvy znamenaly pro Francii velké územní ztráty a ponížení, na něž do 1. světové války nezapomněla. A v neposlední řadě také došlo ke kulminaci sociálních problémů, které přinesla Paříži bída způsobená čtyřměsíčním německým obléháním a které přerostly v krátkou občanskou válku. Tato první sociální/třídní válka se zrodila z naprostého nedostatku a předznamenala další socialistické revoluce 20. století.

Paříž se sice úspěšně ubránila německému obléhání, ale sama stanula na pokraji sociální katastrofy. Po podpisu příměří se situace napravovala jen pomalu, a proto došlo ke vzniku pařížského výboru – Obce či Komuny – který odmítl poslouchat centrální vládu, čímž došlo v metropoli k praktickému dvojvládí. Na stranu Komuny se přidala téměř celá pařížská Národní garda, zatímco versailleská vláda disponovala armádou. Když se vojáci 18. března 1871 pokusili odvézt děla Národní gardy, která měla být demobilizována a odzbrojena, došlo k otevřenému povstání a počátku bojů, v nichž komunardi ovládli Paříž. K Pařížské komuně se záhy přidala podobná povstání i v dalších městech, např. v Marseille nebo v Lyonu, ale většinou neměla dlouhého trvání a záhy byla potlačena.

Francouzské vládě se problém Pařížské komuny příliš řešit nechtělo, její pozice nebyla po nedávném vyhlášení republiky a prohrané válce příliš silná. Na vyřešení problému vzbouřeného města ale trval při diskusi o konečné podobě mírové smlouvy i německý kancléř Otto von Bismarck. Francouzi proto nakonec museli do tohoto kyselého jablka kousnout, pokud nechtěli Paříž opustit a přenechat vojenské řešení Němcům. V takzvaném krvavém týdnu od 21. do 28. května 1871 zahájilo vládní vojsko útok na Paříž, který vedl k tvrdým a krvavým pouličním bojům. Na obou stranách docházelo ke střílení rukojmích a zajatců a k dalším excesům, které zpravidla provázejí občanské války. Pařížská komuna byla v těchto bojích zcela poražena a následovalo zatýkání a tresty, často hrdelní.

Prezentovaná kniha vyšla v pevných deskách v netypickém téměř čtvercovém formátu 20 x 21 cm. Obsahuje vedle samotného textu také předmluvu o Pařížské komuně a francouzské literatuře, poměrně rozsáhlou obrazovou přílohu o 52 položkách a také poznámky, a to jak autorské, tak překladatelské, které mohou sloužit jako výkladový slovníček. Publikace samotná je, jak již název napovídá, očitým svědectvím o Pařížské komuně z pera Maxima Vuillauma (1844−1920) – francouzského inženýra a levicového publicisty, který byl také důstojníkem pařížské Národní gardy. S ohledem na skutečnost, že kniha vyšla v českém překladu roku 1975, asi nikoho nepřekvapí, že Vuillaumův pohled na Komunu je subjektivním svědectvím redaktora radikálně levicového časopisu a člena justiční komise Komuny. Autor byl také po pádu Komuny odsouzen k trestu smrti, kterému se vyhnul jen díky útěku do exilu ve Švýcarsku. Tam také poprvé vyšly časopisecky jeho vzpomínky na boje o Paříž. Přestože se jedná o vzpomínky jednostranné a ideologicky zabarvené (což se ale týká většiny memoárové literatury), nepostrádají svoji výpovědní hodnotu, a to jak faktickou s ohledem na povstaleckou každodennost, tak jako doklad soudobé i novodobější politické agitace.

Citace:

VUILLAUME, Maxime. Zápisky očitého svědka Pařížské komuny. Praha : Odeon, 1975. (Paměti/korespondence/dokumenty ; svazek 57) 280 s.