Ani vídeňská arbitráž nebyla řešením…

Pokračováním pro Evropu ostudného a pro demokratické Československo potupného a zničujícího mnichovského procesu ze září 1938 se stala tzv. Vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938. Tehdy bylo ve vídeňském Belvederu ukončeno arbitrážní jednání o maďarsko-československé hranici. Na základě rozhodnutí ministrů zahraničí nacistického Německa Joachima von Ribbentropa a fašistické Itálie Galeazza Ciana bylo rozhodnuto, že Československo odstoupí ve dnech 5. – 10. listopadu 1938 horthyovskému Maďarsku značnou část území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. 

Tomuto rozhodnutí předcházela řada maďarských pohraničních incidentů ze strany armády a útoků teroristických organizací Szabadczapatok a Rongyos gárda, které měly destabilizovat oblasti na jihu Slovenska A Podkarpatské Rusi a především dál přesvědčovat Evropu o neživotaschopnosti československého státu, který „utiskuje“ pro změnu po Němcích Maďary.

K prvnímu velkému incidentu po Mnichovu došlo na Slovensku již ve středu 5. října 1938, kdy jižně u Rimavské Soboty musely čs. jednotky odrážet útok asi 500 maďarských vojáků! Nakonec byli Maďaři vytlačeni zpět za hranice. Toto dobrodružství je stálo 9 mrtvých a řadu zraněných.

K dalšímu závažnému incidentu v pátek 7. října 1938 u Parkanu (dnešní Štúrovo), kde se pokusilo překonat Dunaj na deseti pramicích asi 60 honvédů z III. praporu pěšího pluku 2 a zaútočit proti četě Stráže obrany státu (SOS) vrchního respicienta pohraniční finanční stráže Ladislava Jetela, která střežila uzavřený most do maďarské Ostřihomi. I tento útok byl díky bdělosti strážných krvavě odražen.

Již 10. října 1938 potom teroristické oddíly Szabadczapatoku u Boržavy rozpoutaly malou, ale krvavou válku na Podkarpatské Rusi. I na tyto útoky odpověděla armáda, četnictvo a jednotky SOS rázně. Jejich úsilí však „vyřešila“ po evropsku vídeňská arbitráž a tak po Mnichovu došlo k dalšímu ústupu z hranic.

Ústupky násilí však plodí zpravidla hlad po nové agresivitě a rozpínavosti. Cílem horthyovského režimu totiž nebyla ochrana maďarské menšiny na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale touha ovládnout Slovensko a Podkarpatskou Rus. Proto incidenty na hranicích pokračovaly. V pondělí 19. prosince 1938 se terčem útoku honvédů podplukovníka Murányiho stala obec Slanec asi 10 km jihovýchodně od Košic, které byly již od vídeňské arbitráže v držení horthyovského režimu.

V obci byla jednotka Stráže obrany státu, kterou však tvořilo pouhých 8 příslušníků pohraniční stráže a 7 četníků, ke kterým se při maďarském útoku přidalo několik slovenských občanů. Přesila byla však obrovská a jednotka SOS musela ustoupit. Při ústupu bojem byli zraněni strážmistr Rudolf Lisoněk, dozorce finanční stráže Gajdošík, hajný Jan Řehulka a obvodní notář Ján Kulkovský. Dozorce finanční stráže Josef Hrdina v tomto boji padl a rozšířil tak dlouhou řadu obránců republiky, kteří tehdy padli v boji s henleinovci, polskými bojůvkáři či maďarskými teroristy a vojáky.

Nakonec do obce dorazil československý styčný důstojník, kterému honvédi tvrdili, že jen reagovali na střelbu z československé strany! Nakonec se maďarská jednotka stáhla zpět a úsek od Slance po Kuzmice obsadil ostrahový oddíl III. praporu pěšího pluku 20 z Trebišova a silné četnictvo. Do zániku republiky chybělo již jen pouhých 85 dní…

Jindřich Marek