Svérázná osobnost lékaře, vojáka a disidenta Bedřicha Placáka zanechala výraznou stopu nejen v domácím protinacistickém odboji, poválečné vojenské chirurgii ale i v občanském hnutí za svobodu a demokracii.
Narozen 16. února 1914 ve Vídeňském Novém Městě, studoval medicínu na Masarykově univerzitě v Brně a na Univerzitě Karlově v Praze. Studia mohl v důsledku uzavření vysokých škol nacisty řádně dokončit až v roce 1945. Přesto ale již za války v pražské Vinohradské nemocnici fakticky práci lékaře vykonával. Podílel se na odboji a po vypuknutí Slovenského národního povstání bez ohledu na rizika vyměnil bezpečí nemocnice za nejistotu partyzánského boje a tajně odejel na Slovensko, kde byl zprvu šéflékařem ale pak i náčelníkem štábu II. Stalinovy partyzánské brigády. V dubnu 1945 se zúčastnil i bojů na frontě a to v prostoru Bílých a Malých Karpat.
Po osvobození působil ještě jako předseda pobočky Svazu partyzánů v Piešťanech. Na podzim 1945 vstoupil do KSČ a byl aktivním komunistou. Do roku 1951 pracoval jako chirurg opět ve Vinohradské nemocnici. V dubnu 1948 se ale přihlásil k akci československé vlády na pomoc jugoslávskému zdravotnictví. Pracoval jako přednosta chirurgického oddělení městské nemocnice v Mostaru. V září 1948 se vrátil do vlasti po rezoluci Informbyra odsuzující Jugoslávii. Roku 1951 byl aktivován a stal se chirurgem Ústřední vojenské nemocnice v Praze. V letech 1953-1954 odjel jako vedoucí čs. zdravotnické skupiny vojenské nemocnice do Koreje. Poté pokračoval v práci vojenského chirurga v Praze, habilitoval se v roce 1969 a téhož roku fakticky získal na Karlově univerzitě i profesuru, která mu ale z politických důvodů již nebyla udělena. V důsledku svých otevřených občanských kritických postojů v době Pražského jara i po okupaci vojsky Varšavské smlouvy byl plukovník Placák roku 1970 vyloučen z KSČ a poslán do zálohy. Do roku 1977 pracoval ještě v podřízených pozicích jako chirurg v Praze a Českých Budějovicích.
V březnu 1977 podepsal Chartu 77, byl z práce propuštěn a mohl pracovat jen jako noční hlídač. Státní bezpečností byl MUDr. Placák pro své aktivity v občanských iniciativách intenzivně sledován, zastrašován a opakovaně krátkodobě vazebně zadržován. Skrytá pozornost, kterou MUDr. Placákovi věnovala StB, byla zcela mimořádná. Síť tajných spolupracovníků a odposlechů sloužila k trvalé občanské šikaně nejen jeho osoby ale i rodinných příslušníků. Přesto v době mimořádně silného tlaku režimu na disent přijal v roce 1981 funkci jednoho ze tří mluvčích Charty 77. V reakci na to odňal ministr národní obrany Dzúr rozkazem z 2. února 1981 Bedřichu Placákovi hodnost plukovníka v záloze a prezident republiky vyznamenání Řád práce, Za službu vlasti, Za zásluhy o obranu vlasti, Pamětní medaili k 20. výročí SNP a právo nosit korejský Řád státního praporu. Navíc byl na zákrok StB zbaven dokonce i zaměstnání hlídače.
Ve svých odvážných občanských postojích Bedřich Placák neustoupil a roku 1989 stal například i členem Československého helsinského výboru. Po listopadu 1989 se dočkal občanské i vojenské rehabilitace. Prezident republiky jej jmenoval 28. října 1990 generálmajorem ve výslužbě. Bedřich Placák byl mnohostrannou osobností. V šedesátých letech publikoval na šedesát odborných prací z oblasti chirurgie a psal i memoáry, které se mohly zpočátku šířit jen samizdatem a běžným způsobem vyšly až po roce 1989. Překládal také z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Genmjr. V. v. Bedřich Placák zemřel v důsledku vážného onemocnění 1. března 1993 v Praze.
Prokop Tomek