JOHN, Wilhelm. (ed.) Erzherzog Karl : der Feldherr und seine Armee.

Do druhé poloviny 19. století bylo běžnou praxí, že panovník nebo člen panovnického rodu stál v čele armády v poli a aktivně se účastnil bojů. Za všechny vzpomeňme kupříkladu francouzského císaře Napoleona. Nebylo tomu jinak ani u rakouské, české a uherské panovnické dynastie Habsburské, respektive Habsbursko-Lotrinské. Nutno podotknout, že právě z tohoto rodu mnoho slavných válečníků nevzešlo. Jisté vojenské nadání projevili během dlouhé turecké války (1593–1606) arcivévoda Matyáš (pozdější císař Matyáš I.) a arcivévoda Maxmilián či arcivévoda Leopold Vilém v době třicetileté války. Naopak neslavné zůstalo působení Ferdinanda Štýrského (pozdějšího císaře Ferdinanda II.), Františka Štěpána Lotrinského a jeho bratra Karla. Patrně nejslavnějším, a na rozdíl od svých předchůdců značně úspěšným vojevůdcem Habsbursko-Lotrinské dynastie, se stal arcivévoda Karel Ludvík, zakladatel slezské, respektive těšínské odnože panovnického rodu.
Právě této osobnosti byly a dosud jsou věnovány četné publikace, zabývající se jeho životními osudy a často také odkazující na bojové tradice rakouské armády. Arcivévoda Karel Ludvík byl mladším synem císaře Leopolda II. a bratrem císaře Františka II., respektive I. Vychovávala ho však jeho teta a její manžel polní maršál Albert Kazimír Sasko-Těšínský, kteří se stali Karlovi adoptivními rodiči. Jako blízkého příbuzného císaře jej čekaly vysoké funkce. V letech 1793–1794 se stal guvernérem rakouského Nizozemí a po ztrátě tohoto území roku 1797 stanul ve funkci guvernéra a generálního kapitána v Království českém. U armády v poli působil od roku 1792. Záhy byly jeho schopnosti oceněny všemi stupni vojenského řádu Marie Terezie a roku 1796 obdržel samostatné velení nad armádou v poli. Osvědčil se a roku 1801 stanul v čele Dvorské válečné rady. Vedle schopného praktika se v něm skrýval také skvělý organizátor a teoretik. Roku 1805 velel úspěšně rakouské jižní armádě, leč válka skončila debaklem zbytků severní armády u Slavkova. Jeho reformy následujících let učinily z rakouského vojska mnohem efektivnější bojový nástroj. Ačkoliv nepatřil mezi zastánce války, převzal Karel roku 1809 vrchní velení hlavní armády. Do dějin vojenství se nesmazatelně zapsal 21. a 22. května 1809, kdy v bitvě u Aspern poprvé porazil v boji francouzského císaře Napoleona. Válka přesto skončila pro Rakousko porážkou a Karel, který z ní byl viněn, rezignoval na své funkce a stáhl se do ústraní. Zemřel roku 1847 ve Vídni. Jeho vojenské vlohy však do jisté míry podědili jeho synové, z nichž nejvýznamněji se do dějin vojenství zapsal arcivévoda Albrecht Rakousko-Tešínský porážkou italské armády v bitvě u Custozy roku 1866. Reprezentativní, velkoformátová publikace v pevných deskách potažených kůží a zdobených zlacením se zabývá nejen osobností arcivévody Karla Rakousko-Těšínského, ale i jeho reformami a jeho vlivem na vývoj a modernizaci rakouské armády počátku 19. století. Svým dílem k jejímu vzniku přispěli rakouští vojenští historici zvučných jmen, jako Oskar Criste, Maximilian von Hoen, Edmund von Horstenau či Hugo Kerchnawe. Vedle textů, jež odpovídají oficiálním rakouským dějinám, obsahuje kniha rovněž velké množství obrazového materiálu. I z tohoto důvodu je publikace hotovou pokladnicí studijního materiálu k osobnosti rakouského generalisima Karla Ludvíka a rakouské armády období napoleonských válek.

Digitalizaci knihy si můžete objednat prostřednictvím služby EoD v Knihovně VHÚ-RHF.
Podmínky služby EoD naleznete zde.

citace:
JOHN, Wilhelm. (ed.) Erzherzog Karl : der Feldherr und seine Armee. Wien : Kaiserl. königl. Hof- und Staatsdruckerei, 1913. 430 s., čb. a barev. obr., čb. fot., mp.