Čechoslováci v kraji Sira Waltera Scotta

V posledním květnovém týdnu roku 1944 čekal příslušníky Československé samostatné obrněné brigády přesun do nových posádek. Stěhování bylo tentokrát mimořádně náročné. Brigáda opouštěla po osmi měsících nejen přátelský Middland, ale poprvé po čtyřech letech Anglii. Jejich novým domovem se mělo stát Skotsko. Ve zdejším poměrně řídce osídleném kraji čekala československé vojáky poslední fáze výcviku, který začal v září předchozího roku, kdy původně pěší brigáda byla po příjezdu čs. jednotek ze Středního východu reorganizována na obrněný svazek, jehož hlavní údernou silou se měly stát tanky. Po secvičení brigády jako celku, k němuž mělo dojít právě na skotských vřesovištích, mohla být jako operační zasazena v boji.

Téměř pět set kilometrů dlouhý přesun proběhl vcelku bez potíží, byť datum odjezdu muselo být několikrát posunuto. Problémy začaly na až na místě. Čechoslováci měli část ubytovacích prostorů přebírat po jednotkách 1. polské obrněné divize odjíždějících na jih. Na některých místech však byly ubikace v takovém stavu, že se do nich nebylo možné hned nastěhovat. Bylo přitom zřejmé, že částečně byly do takového stavu uvedeny úmyslně…

Naše vojáky, zvyklé na okázale projevované sympatie anglické veřejnosti, které je provázely od prvních kroků na Britských ostrovech, tentokrát čekal nezvyklý chlad ze strany místního obyvatelstva. Poláci totiž využili svého vlivu a kontaktů (pobývali zde několik let) k rozšiřování různých fám. Tvrdili například, že čeští vojáci jsou ve skutečnosti samí židé a komunisté a jejich jednotky jsou jen „diskusní společností“, která proti nacistům bojovat nemůže a ani nechce.

Byla to smutná tečka za kdysi tak úzkou a přátelskou spoluprací obou exilových armád. Trvalo několik týdnů, než naši vojáci svým vzorným a korektním chováním vyvrátili tyto předsudky. Brigáda byla rozmístěna v celkem 27 městech a obcích, což byl dosud největší počet od roku 1940. Její velitelství sídlilo v Galashiels. Ve své výzbroji měla v té době již 155 tanků. Naprostou většinu z nich však tvořily cvičné Crusadery, které měly být teprve po skončení výcviku vyměněny za operační Cromwelly.

Zde také čs. vojáky 6. června 1944 zastihla zpráva o invazi do Normandie.  Ta byla pro všechny obrovskou vzpruhou. Někteří však přece jen cítili zklamání, že se tak dlouho očekávané operace nemohli zúčastnit.

Martin Reach (1915–1995) po letech napsal v knize svých vzpomínek: „Všichni jsme chtěli radostí křičet, ječet a zpívat, ale mešugene Jožka nám to překazil. Bez sebe vzteky praštil svou krásnou tankistickou čepicí do loužičky špinavého oleje vedle tanku a zařval: ´Podvodníci! Zase nás do toho nepustili! Zase to bylo bez nás…´“ Spojenecké velení však ve svých plánech kvůli potřebnému utajení nikdy ani neuvažovalo o tom, že by se dne D kromě malého francouzského komanda účastnila jakákoliv jiná exilová formace.

Čechoslováci se nakonec přeci jen dočkali. Ze Skotska nastoupili ve druhé polovině srpna 1944 na cestu, která je i přes různé komplikace nakonec dovedla na frontu před severofrancouzský přístav Dunkerk, který pak až do konce války obléhali.

Jiří Plachý