Černý den hraničářů: 22. září 1938

První mrtví obránci československých hranic ve dnech 13. – 15. září 1938, včetně jejich těžce zraněných a zmrzačených kamarádů, byli před 75 lety po prvním henleinovském pokusu o iredentistické povstání jen úvodem velké středoevropské krize. Prahu i pohraničí ještě čekaly dramatičtější události. „Sudetská“ krize začala gradovat v mnohem širším rozměru…

+2

Krátce po půlnoci na 21. září 1938, kdy umírá kdesi na hranicích u východočeských Petříkovic střelou henleinovského teroristy dozorce pohraniční finanční stráže František Opočenský, a kulometné střely rozbíjejí okenní tabulky celního úřadu Kaplické Chalupy, zazvonil na pražském Hradě telefon. Velvyslanci Francie a Velké Británie Delacroix a Newton se dožadují okamžité audience u prezidenta republiky Edvarda Beneše.

Do pracovny k rozespalému Benešovi vstupují patnáct minut po druhé hodině ranní. Užaslý prezident dostává jednu z největších ran ve svém bohatém politickém životě: „…Jestliže vláda československá návrhy francouzsko-britské nebude moci okamžitě přijmout a jestliže z takto vytvořené situace vznikne válka, bude za ni odpovědno Československo a Francie a Velká Británie se k této válce nepřipojí…“

Diplomaté odejdou. Beneš prožije hořkou noc. Jeho letitá vazba na Francii a Británii se zhroutila jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy měli slavní spojenci poprvé za dvacetiletí samostatného Československa chránit slabšího partnera před agresí, otáčejí se k němu zády.

Ráno zasedne k jednání politický kabinet ministrů. Celý den proběhne v napjatých jednáních.

Na jejich konci, v pět hodin odpoledne, vláda slovenského agrárníka Hodžy pod nátlakem „spojenců“ kapituluje a rozhoduje se nacistickému Německu vydat požadované rozsáhlé pohraniční oblasti i se soustavou pohraničních pevností.

Večer se z rozhlasového vysílání dozví o jejím rozhodnutí i veřejnost. Zlou novinu musí v Radiojournalu dočíst za zdrceného herce Zdeňka Štěpánka vedoucí tiskového odboru předsednictva vlády dr. Zdeněk Schmoranz, popravený později nacisty za odbojovou činnost na počátku okupace, které byly právě do budoucna vyměřeny první metry pohodlné cesty.

Ještě nedozní poslední slova drtivé zprávy o kapitulačním vydání pohraničních oblastí do rukou nacistického Hitlerova Německa a do ulic Prahy i mnoha dalších měst vybíhají lidé. Vstali od stolů, od večeře, semkli se do hloučků, křičí, volají, hrozí, nadávají. A přesto neztratili důstojnost, hrdost a odhodlání. V Praze se valí mohutný zástup demonstrantů k Hradu. Dlouho do noci zde budou střídavě znít hněvivé výkřiky, velebné tóny státní hymny i provolávání slávy armády včetně zoufalého provolávání zrazených daňových poplatníků „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“

Národ se nehodlá vzdát a donutí nakonec Hodžovu vládu k demisi a tu novou – rychle sestavenou v čele s armádním generálem Janem Syrovým – vyhlásit v pátek večer 23. září všeobecnou mobilizaci čs. armády.

Zcela jiná situace byla však ve čtvrtek 22. září v zgermanizovaných pohraničních oblastech. Zatímco henleinovci jsou zprávou o kapitulaci československé vlády opojeni a považují svůj boj za rozbití demokratické republiky již definitivně rozhodnut, pro morální stav a bojeschopnost slabých, daleko předsunutých prvosledových pohraničních jednotek Stráže obrany státu (SOS), odkázaných většinou na sebe, znamená kapitulace Hodžovy vlády drtivou ránu.

Duševně i fyzicky vyčerpaní, neoholení a věčně nevyspalí muži na hranicích ztrácejí po mnoha pochybných rozhodnutích nadřízených orgánů z posledních dnů zlověstnou zprávou o odstoupení pohraničí nacistickému Německu poslední zbytky přesvědčení o nutnosti hájit hranice do vlastního sebeobětování. Stále přitom platí nesmyslné zákazy použití zbraní. Naopak teď po kapitulaci vlády se na ně, především ze strany ministerstva vnitra a okresních hejtmanů, klade ještě větší důraz.

Jiné zprávy do pohraničí nepřicházejí. O rozbouřené Praze hraničáři rovněž nic nevědí. Naději nepřinese ani zítřejší ráno 22. září 1938. Naopak stane se „černým čtvrtkem“ zapomenutých a zrazených hraničářských vart v českém a moravském pohraničí.

V Ašském, Šluknovském, Javornickém a Osoblažském výběžku henleinovci obklíčí daleko od armádních postavení izolované hraničáře, donutí je s odkazem na rozhodnutí vlády ke kapitulaci a odvlečou je do Německa. Ve Šluknově jim v tom například velice agilně pomáhá zrádce okresní hejtman JUDr. František Machek, kterého však za to po letech bude oslavovat jedna regionální publikace, štědře dotovaná penězi z Evropské unie! Dlužno říci, že se „uvážlivý a rozumný Machek“ později přihlásil k německé národnosti a stal se za války aktivním kolaborantem s okupačním nacistickým režimem…

Ne všude se však nechali hraničáři psychicky zlomit a ve většině míst podstoupili boj o svou čest a svobodu. Brtníky, Dolní Podluží u Varnsdorfu, Horní Světlá, Vejprty, Vidnava, Liptáň, Anenské údolí u Kraslic, Hnanice u Znojma, Královec – to je jen pár míst z dlouhé řady, kde onoho dne padly výstřely dramatického prologu 2. světové války, který přinesl do seznamu padlých na straně obránců československých hranic ten den další jména – vojáci, četníci, policisté a příslušníci pohraniční finanční stráže Josef Kloub, Daniel Balla, František Havelka, Otmar Chlup, Jan Kadeřábek, František Čech, Inocenc Dostál, Vítězslav Hofírek, Václav Klimeš, Václav Kozel, Stanislav Majzlík, Josef Novák, František Pospíšil, Ludvík Svoboda, Jan Teichman, Vilém Leher a Rudolf Mokrý jsou toho důkazem. Čest jejich památce!

Jindřich Marek