Výrobu původních samopalů vz. 48 v ráži 9 mm Parabellum, přeznačených na samopaly 23 a 25, zastavilo MNO v květnu 1950 a nařídilo rekonstrukci samopalu na náboj 7,62 mm Tokarev. Rekonstrukce si vyžádala řadu zásadních změn, jelikož výkon a rozměry sovětského náboje neumožnily jednoduchou pouze rozměrovou adaptaci zbraně. Po řadě srovnávacích a zatěžkávacích zkoušek, mezi nimiž nechyběly ani posudky ze sovětského zkušebního polygonu, zavedlo MNO výnosem z 11. června 1951 do výzbroje samopal 24 (pěchotní – s dřevěnou pažbou) a 26 (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou).
Výroba nových samopalů se v Závodech přesného strojírenství, n. p., Uherský Brod rozběhla již v únoru 1951, tedy ještě před oficiálním zavedením do výzbroje armády. Do konce roku stihla továrna vyrobit rovných 150 000 kusů, v následujícím roce závod opustilo 183 905 zbraní a výroba pokračovala ještě zkraje roku 1953. Celková produkce dosáhla počtu 345 000 samopalů obou provedení.
Samopaly 24 s pevnou pažbou a 26 se sklopnou ramenní opěrkou se staly, až do jejich postupného nahrazení samopalem vz. 58 v ráži 7,62 x 39 mm, jednotnou zbraní všech složek ČSA a ČSLA a SNB, ale také tvořily výzbroj Pohraniční stráže (PS), zřízené v roce 1951 zákonem o ochraně státních hranic.