10,5cm horská houfnice D10

Po skončení 2. světové války byla nově formovaná československá armáda vybavena poměrně pestrou škálou bojové techniky, dělostřelectvo nevyjímaje. Přestože Škodovy závody v Plzni žádaly o stanovení nového směru a naznačení perspektiv, z MNO nedorazila konkrétní reakce. Kvůli tomu byla zmařena řada kvalitních projektů. Jedním z nich byl i vývoj 10,5cm horské houfnice D10. Na konci roku 1946 objednalo MNO u plzeňské dělovky vývoj prototypů polní a horské houfnice. U obou prototypů se Škodovy závody snažily pokračovat v dosavadní tradici, ale zároveň uplatnit poznatky z 2. světové války. Vznikla tak velice zdařilá děla.
10,5cm horská houfnice D10 měla ocelovou hlaveň s vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou zákluzovou brzdu a vzduchokapalinový vratník. Lafeta byla rozvírací, což bylo u horské houfnice této soustavy použito poprvé. Náprava byla odpérovaná s možností vyloučení odpérování při střelbě. Houfnici bylo možno přemisťovat jak mototrakcí, tak i hipomobilně, nebo v rozebraném stavu soumary. Další novinkou bylo použití úsťové brzdy a závislého zaměřovače s možností přímé střelby na obrněné cíle. Především to byl ale výkon této zbraně, který plně vyhovoval požadavkům armády. Houfnice vážila 1400 kg a byla schopna dostřelit 14,1kg těžkou střelu do vzdálenosti přesahující 10 kilometrů.
Po úspěšných vojskových zkouškách se počítalo se zavedením do výzbroje. V dubnu 1950 došlo ke konečnému schválení sériové výroby jak prototypu 10,5cm horské houfnice D10 tak i „její sestry“ 10,5cm polní houfnice H9. Avšak v květnu 1950 padlo zcela opačné rozhodnutí. MNO přikázalo přípravy k výrobě těchto houfnic i střeliva okamžitě zastavit. Důvodem bylo rozhodnutí o unifikaci výzbroje československé armády, mimo jiné také sjednocení ráží se sovětskou armádou.

Vojenský historický ústav získal tento exponát v roce 1956 převodem od MNO Velitelství dělostřelectva – správy dělostřeleckého vyzbrojování.