Španělská občanská válka

Španělsko bylo v krizi už od napoleonských válek. V devatenáctém století bylo zmítáno karlistickými válkami (1833–39; 1846–49; 1872–76) – bojem mezi stoupenci královny Isabely II. na jedné straně a přívrženci jejího strýce dona Carlose a jeho dědiců na straně druhé. Nakrátko byla vyhlášena republika (1873–1874). Situaci zhoršila americká agrese z roku 1898. V zemi byly obrovské regionální rozdíly – Baskicko a Katalánsko se industrializovaly, na jihu existovala obrovská latifundia a panovala tam obrovská bída. Baskicko nebo Navarra byly fanaticky katolické, ale značná část španělské společnosti byla stejně fanaticky antiklerikální. Španělsko se zapletlo do vleklých bojů v Maroku a opakovaně utržilo porážky, jež polarizovaly veřejnost. Nejhorší z nich byla katastrofa u Anwálu roku 1921, z níž byl veřejností obviňován král Alfons XIII. Aby bylo zabráněno další kritice královské moci, byla roku 1923 vytvořena diktatura, již vedl generál Miguel Primo de Rivera. Režim ani zdaleka nebyl tyranský, ale postupně ztrácel podporu. Roku 1930 režim Prima de Rivery padl, následujícího roku skončily komunální volby drtivým vítězstvím republikánských sil, Alfons XIII. odešel do exilu a vznikla Druhá republika.

Republika mnoho slibovala, ale málo splnila. Zavázala se uskutečnit pozemkovou reformu, jejíž průběh však byl víc než pomalý. Docházelo ke krvavým střetům mezi živořícími venkovany a četnictvem. Omezován byl vliv katolické církve; antiklerikální část lidových vrstev zapalovala kostely. Značná část přebujelého důstojnického sboru cítila k republice nepřátelství, a tyto pocity byly oboustranné. Republika poskytla Katalánsku a Baskicku autonomii, zato Navarra o ni usilovala marně – jednalo se o hlavní baštu konzervativního karlistického hnutí. Katolíci a monarchisté, kterým karlistické tradice nevyhovovaly, mohli volit mezi stranami Renovación Española a CEDA („Španělská konfederace autonomních pravicových skupin). Fašismus a nacionální syndikalismus reprezentovala Falanga, jejíž vůdce José Antonio Primo de Rivera byl synem někdejšího diktátora. Nejsilnější stranou na levici byli socialisté. Komunistická strana měla zprvu jen malý vliv, znepřátelena byla s konkurenční stranou POUM, vedenou někdejším Trockého tajemníkem Andrésem Ninem. Španělským specifikem bylo silné postavení anarchistů.

Politické strany a hnutí byly militantní a bojeschopné, a vytvoření republiky znamenalo spíše začátek než konec politického násilí. Již roku 1932 se generál José Sanjurjo neúspěšně pokusil o monarchistický státní převrat a poté odešel do portugalského exilu. Na podzim 1933 vyhrála ve volbách CEDA. Když měla následujícího roku vstoupit do vlády, levice se s tím nehodlala smířit, katalánská autonomní vláda vyhlásila nezávislost a horníci v Asturii povstali. Potlačeni byli koloniálními jednotkami pod vedením generála Francisca Franca (4. prosinec 1892 – 20. listopad 1975). Nastalo tzv. Černé dvouletí, období pravicové dominance. Levicové síly se nehodlaly s porážkou smířit a do nových voleb v únoru 1936 nastupovaly sjednocené v tzv. Lidové frontě. Levice v přepočtu na mandáty drtivě vyhrála, nedostala však o mnoho víc hlasů než pravicové strany (zhruba 4,5 milionu oproti 4 milionům; politický střed zcela propadl).

Po volbách se situace začala vymykat kontrole, bujelo politické násilí. Falanga sice ve volbách neuspěla a José Antonio Primo de Rivera byl uvězněn, ale to nemohlo situaci zlepšit a strana paradoxně sílila. Nespokojení důstojníci připravili povstání, jehož hlavním organizátorem byl generál Emílio Mola. Chaos vyvrcholil 12. července 1936, když byl zavražděn levicový policejní poručík José Castillo. Tu samou noc jeho kolegové odvedli a v policejním autě zastřelili Josého Calva Sotela, vůdce monarchistické strany Renovación Española. Poslední naděje na smír padly, všechny frakce se mobilizovaly a velká část dosud nerozhodných důstojníků se přidala na stranu spiklenců. Definitivně se vyjasnil také postoj generála Franca, který tou dobou sloužil v polovičním exilu na Kanárských ostrovech.

Vítězní povstalci neboli nacionalisté uctívali 18. červenec jako výroční den začátku povstání, ve skutečnosti však vojáci v Maroku povstali již o den dřív – smyslem bylo, aby měli víc času na přesun do mateřské země. Španělské Maroko se na stranu povstání přidalo hladce, španělských civilistů tam bylo málo a domorodci neměli zájem bránit ateistickou republiku. V samotném Španělsku byla situace mnohem složitější. Ve Staré Kastilii a Leónu se povstání setkalo s nadšením obyvatelstva, v Navarře vstoupila do karlistických milicí desetina obyvatelstva. Zato v Madridu se k povstání přidala pouze posádka z kasáren Montaña a byla poražena. Nezdarem skončilo také povstání v Barceloně, tamní velitel generál Manuel Goded byl popraven.

Naproti tomu velitel posádky v Zaragoze a svobodný zednář, generál Miguel Cabanellas, uspěl. Od Sevilly si spiklenci mnoho neslibovali – tamní velitel povstání, generál Gonzalo Queipo de Llano, hodně pil, svého času podporoval vznik republiky a byl spřízněn s prvním prezidentem Nicetem Alcalá Zamorou; spiklenci mu nedůvěřovali a neměli o něm vysoké mínění. Queipo de Llano však projevil nevšední míru lstivosti a bezohlednosti a podařilo se mu město ovládnout. Generál Franco přeletěl z Kanárských ostrovů do Maroka a ujal se velení nad elitní Africkou armádou, příslušníky Cizinecké legie (většinou se jednalo o Španěly) a marockými vojáky (regulares) ve španělských službách. Záhy bylo zjevné, že okamžité svržení republiky se nepodařilo a že konflikt bude dlouhotrvající a vyčerpávající.

Španělsko se v prvních měsících války rozdělilo na zhruba stejně velké tábory. Na republikánském území proběhla sociální revoluce, znárodňování průmyslu, na venkově vytváření komun. Naopak nacionalisté, i přes původní nenáboženskost Falangy a antiklerikální cítění některých důstojníků, zahájili konzervativní kontrarevoluci. Obě strany rozpoutaly teror. Na vládním území měl spíše charakter živelných akcí prováděných levicovými bojůvkami, ničení kostelů, vraždění duchovních či boháčů. Nacionalistický teror byl ponejvíce systematický a řízený shora.

K oběma stranám se přidávaly desetitisíce stoupenců z řad civilního obyvatelstva. Spousty dalších lidí neměly na výběr a byly nuceny podporovat tu stranu, která ovládla jejich město či kraj. Na mnoha místech republikánští představitelé tak dlouho odmítali vyzbrojit dělnické vrstvy, až byli i s nimi smeteni povstáním a zastřeleni. Značná část branců na počátku války odmítla uposlechnout své důstojníky a obrátit se proti levicové vládě. Africká armáda takovými zábranami netrpěla, potřebovala se však dostat přes moře. Námořnictvo bylo rozdělené a republikánská plavidla zprvu ovládala Gibraltarskou úžinu. Nacionalistům však již v prvních dnech pomohly Itálie a Německo, nejprve pouze dodávkami dopravních letadel a zbraní. Leteckým mostem z Maroka do Sevilly a riskantní plavbou přes Gibraltarskou úžinu bylo do Evropy přepraveno dost vojáků na to, aby nacionalisté definitivně ovládli Sevillu a mohli vytáhnout na Madrid.

Na nacionalistické straně mizel jeden čelní představitel za druhým. Generál José Sanjurjo, se kterým se počítalo jako s vůdcem povstání, zahynul 20. července při leteckém neštěstí, když se vracel z portugalského exilu do vlasti. Generál Goded byl popraven. José Cavo Sotelo byl zavražděn, přední nacionální syndikalista Onésimo Redondo padl v boji, jeho někdejší kolega Ramiro Ledesma byl ve vězení a očekával popravu. Stejný osud čekal i Josého Antonia Prima de Riveru – podivuhodnou shodou okolností byl zastřelen 20. listopadu 1936, na den přesně 39 let před smrtí samotného Franca. Počet falangistů sice závratně narůstal, ale strana bez pevného vedení byla postupně přetvořena v oporu Francovy moci. Nejenže tak události prvních dní a týdnů občanské války znamenaly katastrofu pro miliony Španělů, ale předznamenávaly i osobní Francovu diktaturu, která trvala až do jeho smrti roku 1975.