Na základě zkušeností s typem L-29 začala konstrukční skupina Aera Vodochody vedená Ing. Janem Vlčkem v polovině šedesátých let s vývojem nástupce Delfína. Vývoj cvičného proudového letounu 2. generace probíhal ve spolupráci se sovětským Ústředním aerohydrodynamickým ústavem (CAGI) v Moskvě. Jako pohonná jednotka byl vybrán sovětský dvouproudový motor Ivčenko AI-25, který se posléze začal licenčně vyrábět v n. p. Motorlet v Praze-Jinonicích pod označením AI-25 W. V letech 1966–1977 vzniklo celkem 11 prototypů stroje L-39, z nichž jako první 4. listopadu 1968 vzlétl druhý prototyp L-39X-02, za jehož řízením seděl Ing. R. Duchoň. V roce 1971 byla zahájena sériová výroba strojů s motory AI-25 TL o tahu 16,85 kN. V následujícím roce převzalo první letouny čs. vojenské letectvo, které je v první řadě přidělilo Vysoké vojenské letecké škole SNP v Košicích. Mimo základní cvičné verze L-39 C, vznikla také modifikace L-39 V pro vlek cvičných terčů KT-04, dále varianty L-39 ZA a L-39 ZO, určené pro pokračovací výcvik a bojové nasazení jako lehký bitevní letoun. Prototypem vlečné verze byl L-39X-08 z roku 1972, který nesl místo sedadla instruktora buben navíjecího zařízení, jehož pohon zajišťovala náporová turbínka L-03 umístěná pod trupem. Na bubnu bylo navinuto ocelové lanko o síle 5 mm a délce téměř 2 000 m. Letoun startoval ve vleku s terčem umístěným na speciálním vozíku, od kterého se po získání potřebné rychlosti odpoutal. V cílovém prostoru pilot povolil vlečné lano na bezpečnou vzdálenost asi 1 500 m a terč mohl plnit úlohu cíle. Elektronické zařízení instalované v terči registrovalo průlety střel ve zvoleném prostoru v blízkosti terče a výsledky předávalo pozemnímu vyhodnocovacímu zařízení. Po ukončení střeleb, pokud nebyl terč přímo zasažen, pilot pomocí náporové turbíny navíjel lano zpět na buben až se terč dostal na vzdálenost 150 m od letounu. Potom pilot vypustil odhazovací kroužek, který se pohyboval po laně a jakmile dosáhl terče, uvolnil jeho závěs. V tom okamžiku vypustila automatika terče přistávací padák, a po odklopení laminátového krytu se nafoukl gumový vak na který terč přistál. Vlečné verze Albatrosu byly vyvezeny do NDR a dvě skončily na Slovensku. V našem letectvu dolétaly v podstatě jako jednosedadlovky při pokračovacím a kondičním výcviku vojenských letců. Stroj trupového čísla 0725 v klasickém vlečném zbarvení byl vyroben v roce 1976. Sloužil v Košicích a do sbírky VHÚ byl přeletěn z Českých Budějovic v prosinci 1993 s náletem 933 hodin při 1 536 startech.
Motor AI-25 TL s tahem 16,85 kN
Rozpětí 9,46 m
Délka 12,13 m
Hmotnost prázdného letounu 3 400 kg
Maximální rychlost 750 km/h
Dostup 11 000 m
Dolet 1 100 km