Jeden z nejznámějších generálů z období první světové války se narodil 19. srpna 1853 dle juliánského nebo 31. srpna 1853 dle gregoriánského kalendáře v dnešním hlavním městě Gruzie Tbilisi. Sám autor vzpomínek uvádí den svého narození v novém kalendáři až na 1. září, protože si nejspíše neuvědomil, že mezi lety 1800 a 1900 byl rozdíl mezi oběma kalendáři pouze 12 dní.
Ve svých pamětech, sepsaných v letech 1918‒1922, mapuje celý svůj život, ale přirozeně se nejdéle zastavuje v období, kdy velel ruským armádám v první světové válce. Stejně jako u jiných vzpomínek generálů, i on nešetří kritikou jiných vyšších velitelů. Na druhou stranu, nezdá se, že by Brusilov cíleně na někoho útočil, u spousty osob se snaží hledat i pozitiva. Každopádně jeho náhled na fungování ruského vrchního velení před i za první světové války je dodnes přebírán v řadě publikací, už jen kvůli tomu, že většina velitelů ruských armád či frontů z vrcholného období války na východní frontě zemřela během revolucí nebo vzpomínky nezanechala.
Brusilov přežil revoluční bouře a pár let sloužil jako jediný z takto vysoce postavených carských generálů i v rudé armádě. V závěru pamětí obhajuje svou pozici prohlášením o věrnosti národu, lásce k ruské vlasti a bojem proti jejím nepřátelům za jakýchkoliv okolností. To v zásadě nekorespondovalo s internacionálním pojetím komunismu. Na druhou stranu, takovýto postoj mohl být efektně propagandisticky využit například v období boje proti bílým, kteří byli podporováni zahraničními interventy, během sovětsko-polské války a za Velké vlastenecké války. V podstatě se dá konstatovat, že Brusilovova obhajoba je využitelná i pro mobilizaci ruské veřejnosti v současnosti.
Vzpomínky byly už v roce 1929 vydány i v Sovětském svazu, ale v částečně zcenzurované podobě. Rozhodně totiž nejsou psány poplatně sovětskému režimu, už jenom tím, že někteří významní exponenti carského Ruska jsou zde vyličováni ve veskrze pozitivních konotacích. Dle svých slov plánoval Brusilov sepsat i další část vzpomínek z období po bolševickém převratu. Ty skutečně vznikly, ale v češtině bohužel dodnes nevyšly, ačkoliv jeho druhá manželka Naděžda emigrovala v roce 1930 do Československa, kde také v roce 1938 zemřela. Její pozůstalost nicméně nakonec doputovala do Spojených států.
Překladu a úvodu k českému vydání vzpomínek se zhostila jedna z vedoucích osob čs. odboje v Rusku, diplomat Prokop Maxa. Text vzpomínek doplněný o několik dalších poznámek mu poskytla právě vdova pro generálovi.
BRUSILOV, Aleksej Aleksejevič. Vzpomínky na světovou válku a vlastní životopis: vzpomínky a úvahy. Praha: Čin, 1929, s. 6. Dostupné také ZDE