Finský lehký kulomet Lahti-Saloranta L/S 26

Finská armáda měla v průběhu minulého století, stejně jako řada jiných zemí, jejichž zbrojní průmysl nebyl natolik rozvinutý, ve výzbroji řadu pěchotních zbraní zahraničního původu. Zajištění jednotnosti výzbroje nebylo zjevně prvořadým problémem, se kterým se Finové potýkali. V průběhu let 1939–1945 se tak do výzbroje finské armády dostalo například celkem 15 typů samonabíjecích pistolí, z nichž pouze jedna byla domácího původu. Jejím konstruktérem byl plukovník Johannes Aimo Lahti (1896–1970), jedna z největších postav finské zbrojní konstrukce. Kromě armádní pistole L-35, jež nese jeho jméno, zkonstruoval také známý samopal Suomi KP/-31.

Mezi nejméně úspěšné Lahtiho konstrukce nepochybně patří lehký kulomet L/S 26, vytvořený ve spolupráci s poručíkem A. E. Salorantou. Z podnětu generála Heinrickse vypracoval na sklonku roku 1923 první návrhy budoucí zbraně, na výpomoc mu byl přidělen čerstvý absolvent zbrojně technického kurzu v Dánsku, poručík A. E. Saloranta. Ve zbrojních dílnách číslo 1 v Helsinkách společně zhotovili v létě roku 1925 první prototyp, záhy přihlášený do soutěže lehkých kulometů pro finskou armádu. Přestože zkušební komise prověřovala osvědčené zahraniční typy Madsen, Browning BAR, ale také méně nadějné konstrukce jako Vickers-Berthier či Chauchat F. M. 1915, dala přednost domácí, neprověřené a sériově nevyráběné konstrukci Lahti-Saloranta především z toho důvodu, že byla zařízena na zavedený náboj 7,62 x 53 R (odlišný od ruského náboje 7,62 mm Mosin).

Pro výrobu pěchotních zbraní vybudovala vláda státní zbrojovku Valtion Kivääritehdas (VKT) v Jyväskylä ve středním Finsku a Lahtiho kulomet byl jejím prvním výrobkem. Dozorem nad výrobou první 200kusové partie pověřil výzbrojní úřad poručíka Salorantu, avšak jeho svévolné zásahy do konstrukce závěru, vytahovače nábojnic a mířidel pozměnily schválené provedení zbraně natolik, že do března 1929 vyrobila továrna jen dvacet funkčně problematických kulometů. Ustanovená vyšetřovací komise odvolala Salorantu z funkce, na jeho místo dosadila inženýra Veltheima a konstruktéra Lahtiho pověřila od července 1929 trvalým dohledem nad výrobou. Vzhledem k tomu, že bylo zapotřebí prověřit, upravit a zkontrolovat veškeré výrobní postupy, do konce roku 1930 se podařilo vyrobit pouze oněch prvních 200 kulometů.

Rozsahem nevelká sériová výroba běžela ve VKT až do roku 1939, kdy se do finské výzbroje dostalo pouhých 4000 kulometů. Během let 1940–1941 nebyl vyroben ani kus a posledních 500 kulometů zhotovila VKT v létě 1942. Z dostupných údajů ale vyplývá, že v červnu 1944 disponovala finská armáda 4760 kulomety L/S 26. Velké obliby se Lahtiho kulomet mezi vojáky nedočkal, provázela jej pověst nepříliš spolehlivé zbraně, jíž také přezdívali „automatický generátor poruch“. Přes svoje nevalné renomé vydržel kulomet L/S 26 ve výzbrojní evidenci finské armády až do roku 1985, kdy jej oficiálně vyřadila. Po roce 1990 se zbraně z armádních skladů dostaly na civilní trh, ať již ve střelbyschopném či znehodnoceném stavu.

Exemplář získalo muzeum v roce 2009 nákupem od soukromé osoby.

Ráž: 7,62 x 53 R

Celková délka: 1180 mm

Délka hlavně: 500 mm

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 9750 g

Teoretická kadence: 450–550 ran/min.