Formování československé exilové jednotky v Polsku roku 1939

Meziválečné Československo a Polsko měly krajně problematické vztahy, vyvolané zejména polskými územními nároky. Ještě na podzim 1938 polská vláda kráčela v Hitlerových šlépějích a zabrala česká i slovenská území, poté se však Varšava začala čím dál tím více obávat německé agrese a po 15. březnu 1939 se Polsko smířilo s příchodem uprchlíků před nacismem. Tomu napomáhala i skutečnost, že ani čs. vyslanec v Polsku Juraj Slávik, ani konzul v Krakově Vladimír Znojemský a jeho zástupce Vladimír Henzl neuposlechli pokynu z Prahy, vynuceného okupanty, a nevydali své úřady německým diplomatům. Právě konzulát v Krakově se díky své blízkosti protektorátním hranicím stal logickým prvním cílem emigrantů. Jejich složení bylo pestré – bývalí příslušníci čs. armády, policisté, antifašisté všeho druhu, komunisté, Židé, dokonce i Slováci ze Slovenského štátu. Celkem do Polska odešlo zhruba deset tisíc lidí, asi 3 800 z nich bylo české nebo slovenské národnosti.

Zahraniční odboj byl zmítán spory. Snaha Edvarda Beneše postavit se do jeho čela naprosto nebyla přijímána s nadšením, o vedoucí postavení usilovali jak vyslanec v Paříži Štěfan Osuský, tak někdejší ministerský premiér Milan Hodža. Benešovi se nehodlal podřídit ani armádní generál Lev Prchala (1892–1963), jenž těsně před okupací ČSR řídil hned tři ministerstva v autonomní podkarpatoruské vládě a poté velel obraně Podkarpatské Rusi proti vpádu maďarské armády. Lev Prchala sympatizoval s Polskem, těšil se důvěře polské vlády, ale jeho záporný postoj k Benešovi nepřispěl k zjednodušení situace mezi emigranty v Polsku. 30. dubna 1939 byla v Krakově založena „Zahraniční vojenská skupina československá“, jejím prvním velitelem se stal nadporučík letectva Jiří Král (narozen 1910, padl roku 1940 ve Francii). 19. června Krále nahradil podplukovník Ludvík Svoboda, který do emigrace odešel počátkem téhož měsíce. Ludvík Svoboda na rozdíl od Prchaly prosazoval podřízení emigrace Benešovi. Čs. jednotka se rychle rozrůstala, v červenci se přesunula do Malých Bronowic ležících na západním předměstí Krakova.

Pro většinu uprchlíků představovalo Polsko pouze přestupní stanici. Britská vláda založila organizaci pro pomoc uprchlíkům (Czech Refugees Trust Fund), jež byla zaměřena především na nejohroženější skupiny – Židy, komunisty, německé antifašisty. Jinak Britové neměli zájem na tom, aby na svém území přijali větší množství čs. uprchlíků. Francie byla ochotnější přijmout čs. vojáky, zejména letce, a mezi květnem a srpnem 1939 tak z Polska do Francie odplulo zhruba dvanáct set československých vojáků. Vinou francouzských zákonů je měla čekat pětiletá služba v Cizinecké legii se sníženou hodností, samostatné jednotky mohli vytvořit pouze v případě, že by vypukla válka.

Když válka skutečně vypukla, československá jednotka v Polsku měla sílu zhruba 900 mužů, bez uniforem a takřka beze zbraní. 3. září 1939 Polsko zřídilo Českou a slovenskou legii neboli Československý legion, do jehož čela byl postaven Lev Prchala. Jednotka nebyla ve stavu, aby mohla výrazněji zasáhnout do bojů. Větší část jejích příslušníků v čele se Svobodou se dostala do sovětského zajetí, zbytek včetně Prchaly ustoupil na rumunské území a poté se dostal na Západ. Generál Lev Prchala pokračoval i v anglickém exilu ve sporech s Benešem, v říjnu 1940 byl poslán do výslužby a po válce mu byla odebrána hodnost armádního generála, kterou však vysoudil zpět. Do vlasti se nikdy nevrátil.