V posledních květnových dnech jsem si připomněli události spojené se zánikem husitských polních vojsk v bitvě u Lipan, která se odehrála 30. května 1434 v oblasti mezi Lipanami, Hřiby a Viticemi. Stanulo v ní proti sobě vojsko takzvané panské jednoty (toto označení se začalo užívat až od poloviny 19. století) skládající se z koalice katolíků a umírněných utrakvistů. Proti nimž stály radikální táborské a sirotčí polní obce, které obsadily strategické místo na severním svahu Lipské hory tak, aby nepřítel musel vést útok do svahu. Koaliční vojska měla mírnou početní převahu, ale nebyl to rozdíl nikterak zásadní.
Kromě významu politického byla bitva výjimečná také tím, že proti sobě poprvé obě strany použily vozovou hradbu, čím došlo k patové situaci, která byla nevýhodná hlavně pro vojsko katolíků a umírněných, kterým každým dnem stráveným v poli narůstaly finanční náklady na tažení. Po neúspěšném vyjednávání zahájila v pozdním odpoledni vojska radikálů palbu, která měla spíše psychologický efekt, protože se pěší bojovníci začali obávat, aby je jezdci při nepříznivě se vyvíjející bitvě neopustili. Aby jezdci utužili morálku pěších, sesedli z koní a prohlásili, že zůstanou až do samotného konce. V nastalé situaci vojsko umírněných a katolíků začalo rozpojovat vozy a kryto skupinou vedenou Mikulášem Krchlebcem začalo ustupovat. Radikálové se rozhodli udeřit v okamžiku, kdy se vozová hradba přeskupovala na pochodovou formaci, a byla tak nejzranitelnější. Rozpojili vozovou hradbu, aby oddíly mohly projít, a vyhrnuli se na zdánlivě ustupující vojsko, které se vzápětí obrátilo k útoku a posílené o záložní oddíl jezdců vpadlo do vozové hradby radikálů. Jednoduchou léčkou se tak z pronásledovaných stali pronásledovatelé a v nastalé řeži padl Prokop Holý, Prokůpek, řada dalších velitelů a vojáků polních obcí. Boje potom trvaly až do pozdních večerních hodin.
Pravděpodobný průběh bitvy, ke kterému došel Petr Čornej v publikaci Lipanské ozvěny naznačil již Otakar Frankenberger v knize Naše velká armáda, kterou dnes prezentujeme čtenářům. Samotného autora jsme již představili v jednom z dřívějších příspěvků ZDE.
Kniha je vázaná v pevných deskách o rozměrech 18 x 25,5 cm. Obsahuje množství černobílých ilustrací, nákresů a mapek. Rozdělena je do tří svazků o celkem 528 stranách. V úvodu se zabývá politickými poměry na počátku husitských válek, organizací a vybavením vojska. Následují kapitoly popisující období od bitvy na Vítkově po dobytí Německého Brodu. Druhý svazek potom začíná líčením obležení Karlštejna a končí bitvou u Ústí nad Labem. Poslední část se uzavírá zmiňovanou bitvou u Lipan. Otakar Frankenberger se v publikaci obšírně a erudovaně zabývá jedním z nejznámějších a zároveň z nejpohnutějších období českých dějin. Udává ucelený přehled éry husitských válek a zaměřuje se také na problémy jejich strategické koncepce. Naše velká armáda by tak neměla uniknout žádnému čtenáři toužícímu obohatit si své vědomosti o této době.
Citace:
FRANKENBERGER, Otakar. Naše velká armáda. Praha: Neubert, 1921.