HALAJ, Dušan. Generálmajor Viliam Žingor

Dne 18. prosince 1950 byli v Bratislavě popraveni Viliam Žingor, Ladislav Nosák a Samuel Bibza, bývalí čs. partyzáni a vojáci. Všichni tři byli v letech 1944–1945 příslušníky 2. čs. partyzánské brigády Milana Rastislava Štefánika, přičemž Viliam Žingor byl jejím velitelem, Ladislav Nosák náčelníkem štábu a Samuel Bibza velitelem jednoho z jejích oddílů. Na Slovensku šlo o jeden z prvních velkých politických procesů s hrdelními tresty, zinscenovaný StB proti „nepřátelům“ nového komunistického režimu. Proces s Žingorem, který patřil mezi významné válečné hrdiny a organizátory partyzánského hnutí, je dnes u našich východních sousedů brán podobně jako v Čechách proces s Miladou Horákovou.

Připomeňme si stručně, kdo byl Viliam Žingor. Narodil se 30. července 1912 v obci Bystřička nedaleko od Turčianského Svätého Martina v rodině obuvníka. Vystudoval gymnázium a absolvoval několik semestrů na Vysoké škole zemědělské v Brně, kterou ale pro nemoc nedokončil. V létě 1934 nastoupil základní vojenskou službu u čs. dělostřelectva a s ohledem na své vzdělání ji ukončil roku 1936 jako podporučík dělostřelectva v záloze. Pracoval pak jako úředník, na podzim 1938 byl mobilizován a do civilu se vrátil v únoru 1939.

Záhy po odtržení Slovenska byl opět krátkodobě povolán do armády a po napadení Polska a vypuknutí druhé světové války musel znovu od září do prosince 1939 narukovat. Již v té době se mu podařilo odcizit a v okolí své rodné Bystřičky ukrýt několik vojenských pušek a větší množství nábojů. Na jaře 1940 se mu to málem stalo osudným, neboť byl udán a vyšetřován. Naštěstí se případ dostal do rukou jeho známého soudce (později příslušníka jeho partyzánské brigády), který záležitost zahladil. V té době Žingor se svým starším bratrem, jenž také shromažďoval ukradené zbraně, zřídil první lesní úkryt pro všechen ilegální materiál.

V létě 1941, po napadení SSSR Německem, ho opět povolali do armády a odeslali se slovenským kontingentem na východní frontu, kde působil dva měsíce. Domů se vrátil s medailí Za hrdinstvo 3. stupně a Za zásluhy. Jelikož nemínil znovu bojovat na straně Němců, připravil si pro případ nouze lesní úkryt. Povolávací rozkaz dostal 4. července 1943 a následně místo na vojenskou správu odešel do hor a navázal kontakty s odbojovým hnutím.

Na jaře 1944 se pustil do organizace partyzánských skupin. Zatímco v polovině března 1944 měl jeho oddíl pouhých 15 bojovníků, koncem června již šlo o 180 lidí. Počátkem července Žingora postihl akutní zánět slepého střeva, ale díky odbojovým kontaktům se podařilo zařídit jeho transport do Bratislavy na operaci, načež se začátkem srpna mohl setkat se sovětskými výsadkáři Pjotra Alexejeviče Velička. Došlo ke spojení oddílů, nad nimiž převzal velení Veličko, a přes snahu ze strany Slovenské národní rady utlumit jeho aktivity, aby neohrozil přípravu Slovenského národního povstání (dále jen SNP), byla rozpoutána otevřená partyzánská válka. To vedlo k předčasnému vypuknutí SNP.

Mezitím narůstaly Žingorovy rozepře s Veličkem, který převzal velení i nad dřívějšími Žingorovými muži, jejichž většinu tvořili osvobození sovětští zajatci. Počet partyzánů čítal koncem srpna 1944 již 1 200 osob a vznikla regulérní 1. partyzánská brigáda Milana Rastislava Štefánika pod Veličkovým velením. Situace nakonec vygradovala jejím rozdělením, kdy se Žingorův slovenský 2. oddíl osamostatnil a položil 28. srpna 1944 základ 2. čs. partyzánské brigády Milana Rastislava Štefánika.

Do povstání, zahájeného 29. srpna po vstupu německých jednotek na Slovensko, vstupovala tato brigáda s asi 350 muži. Přesunula se do Rajecké doliny (okolo města Rajec) a po mobilizaci její počty stouply na téměř 1 100 lidí. Brigáda pak bránila prostor Turčianského Svätého Martina a prováděla výpady do údolí Váhu, přičemž jejím operačním prostorem byla primárně Malá Fatra. Koncem září 1944 se kvůli postupu Němců dostala zcela do týlu nepřítele a počátkem října rozptýlila své oddíly a přešla plně na partyzánský způsob boje.

Po porážce SNP zůstal Žingor se svojí brigádou v Malé Fatře a v mezích svých možností pokračoval v partyzánské činnosti. Čekala je obzvláště tvrdá zima v horách s množstvím německých protipartyzánských akcí. Zvýšení diverzní a bojové činnosti, stejně jako nárůst počtu bojovníků nastaly opět od února 1945 až do 11. dubna 1945, kdy došlo ke spojení s jednotkami 1. čs. armádního sboru generála Svobody a brigáda byla v počtu 487 lidí rozpuštěna.

Viliam Žingor, povýšený před koncem války na majora čs. armády, se po osvobození ČSR zapojil do veřejného i politického života. Vstoupil do Komunistické strany Slovenska, stal se předsedou Svazu slovenských partyzánů, národním správcem a poslancem Slovenské národní rady. S ideologickou linií KSS ale nesplynul a roku 1947 ze strany vystoupil. Krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 byl odvolán z místa národního správce a přišel i o poslanecké křeslo. Přitížil mu nejspíš i jeho blízký přátelský vztah s Janem Masarykem.

Náhlá existenční nouze vedla Žingora k tomu, že odešel s přítelkyní do jedné z horských chat v Rajecké dolině, která mu sloužila jako útočiště již za války. Záhy se pak (snad i s přispěním StB) začalo proslýchat, že odešel do hor proto, aby znovu shromáždil partyzánské bojovníky k odporu proti novému režimu. Ať již StB iniciovala vznik legendy, nebo ne, v každém případě ji obratně využila k vykonstruování rozsáhlé protistátní organizace.

Viliam Žingor byl zatčen 27. listopadu 1949, obviněn z velezrady a spolu s dalšími zadrženými ho podrobili brutálním výslechům a mučení. Soud se konal až téměř po roce, ve dnech 19. – 21. října 1950. Celý proces byl dokumentován komunistickými médii a byl propagandisticky zneužit. Padly tři hrdelní rozsudky, pět obviněných dostalo sazbu od 12 let vězení po doživotí. Poprava Viliama Žingora, Ladislava Nosáka a Samuela Bibzi proběhla 18. prosince 1950. K revizi procesu došlo již v šedesátých letech a v dubnu 1968 rozhodl krajský soud v Bratislavě o zproštění žaloby pro všechny odsouzené. Vzhledem k nástupu normalizace se ale památka Viliama Žingora dočkala větší medializace až po roce 1989 a v létě 1990 byl Viliam Žingor in memoriam povýšen na generálmajora Československé armády.

Dnes prezentovaná drobná knížečka je pravděpodobně první monografickou publikací, která po sametové revoluci vyšla a věnovala se jen jeho osobě. Jejím autorem je slovenský historik Dušan Halaj, který byl v raném dětském věku vysílán svými rodiči k lesu, aby partyzánům nosil jídlo, a barvité jsou i jeho vzpomínky na SNP. V dospělosti se jako zaměstnanec muzea SNP specializoval právě na problematiku partyzánského boje v okolí Žiliny a Rajecké doliny. Jeho práce se stala prvním z knižních pomníčků významného partyzánského velitele, československého důstojníka a oběti komunistického režimu.

Citace:

HALAJ, Dušan. Generálmajor Viliam Žingor: (30. 7. 1912 – 18. 12. 1950). Banská Bystrica: Datpress; Múzeum SNP, 1990.

Zdeněk Munzar