Italský vstup do války na straně Dohody 23. května 1915 přinesl Rakousku-Uhersku další vážné problémy. Italské ozbrojené síly sice nepředstavovaly obávaného soupeře, byly však početné a vázaly beztak do krajnosti vyčerpané rakousko-uherské zdroje.
Bojové operace na italské frontě probíhaly ponejvíce v horách. Válčení ve vysokohorském prostředí bylo obzvlášť náročné. Již přesun v horském terénu s sebou nesl nebezpečí vážných úrazů. Drsné klimatické podmínky byly nepříjemné samy o sobě, navíc zima ztěžovala udržování osobní hygieny a hrozily omrzliny.
Ve skalnatém terénu nešly hloubit zákopy, specifické nebezpečí při nepřátelské dělostřelbě představovaly letící úlomky skály. Služba na horských pozorovatelnách byla obzvláště nepříjemná – zřízeny byly např. na vrcholu Toblinger Knoten v Dolomitech o výšce 2617 m n. m., spojení se světem zajišťovaly dřevěné žebříky. Obě válčící strany podminovávaly nepřátelská postavení.
Smrtelnou hrozbu představovaly laviny, nejhorší byla situace v prosinci 1916. Jen o tzv. „Bílém pátku“ 13. prosince 1916 spadla lavina na rakousko-uherské postavení pod horou Marmolata v Dolomitech a zasypala tři stovky vojáků.