Dne 6. září léta páně 1437 dobyla královská vojska hrad Sion držený odbojným husitským předákem Janem Roháčem z Dubé, který byl o tři dny později, 9. září 1437, v Praze popraven oběšením. Jednalo se o poslední významnější střet husitských válek (1419−1437), respektive takzvaných prvních husitských válek, neboť po smrti krále Zikmunda v prosinci téhož roku vypukly další boje o budoucího českého krále a klid nenastal ani posléze za uherských válek (1467−1479, takzvané druhé husitské války). Muselo dojít ještě k druhé pražské defenestraci, než teprve kutnohorský náboženský mír z března 1485 ukončil dlouhé období chaosu a bojů.
Vraťme se ale na konec prvních husitských válek. Po porážce radikálních polních vojsk v bitvě u Lipan roku 1434 se podařilo zvolna stabilizovat situaci v Čechách, kde konečně katolíci a umírnění husité našli společnou řeč a pokusili se vyvést zemi z 15 let trvajících ničivých válek. K průlomu došlo v létě 1436, kdy přijetí jihlavských kompaktát vedlo ke smíru mezi husity a bazilejským koncilem, což byl první krok k přijetí krále Zikmunda Lucemburského. Jeho snaha o rekatolizaci země ale rychle popudila husitskou opozici, k jejímž nejradikálnějším představitelům patřil právě dřívější táborský hejtman Jan Roháč z Dubé. Ten proti králi a jeho majetku započal malou válku, v níž přepadal a loupil na královských statcích. Zikmundovi s odbojným šlechticem došla trpělivost a počátkem roku 1437 proti němu svolal zemskou hotovost. Ta se sešla koncem dubna 1437 a pod velením kališnického hejtmana a nejvyššího hofmistra Království českého Hynce Ptáčka z Pirkštejna začátkem května oblehla Roháčův hrad Sion. Obléhání pak trvalo až do počátku září, kdy bylo Ptáčkovo vojsko posíleno uherským kontingentem Michaela Országa z Gutu. Následně došlo k překvapivé a razantní zteči hradeb, která uspěla, a Sion padl.
O průběhu samotného obléhání psal již František Palacký, který vycházel z pramenů, nicméně rozsáhlý archeologický průzkum z počátku 60. let 20. století, který vedl Vojenský historický ústav, přinesl řadu nových zjištění a poznatků, které dosavadní líčení bojů zpochybnily. Podle něho totiž obléhání pravděpodobně nebylo vedeno s příliš velkou intenzitou. Nejnovější archeologický průzkum zahájený roku 2011 a zkoumající opevněný tábor obléhatelů nicméně konstatoval, že k tvrdému boji o hrad skutečně došlo, otázkou ale je, do jakého časového úseku byl rozložen.
Obléhání Sionu se věnovalo několik odborných článků. V prvé řadě stať o zahájení archeologického průzkumu Sionu, která vyšla již v roce 1961, kdy práce započaly. Napsala ji PhDr. Eva Jánská, vedoucí archeologického týmu Vojenského historického ústavu. O tři roky později publikovala v odborném časopise Historie a vojenství další odborný článek, který interpretuje závěry z výzkumu a na 36 stranách textu s několika ilustracemi a fotografiemi seznamuje čtenáře s jejich interpretací obléhání Sionu. V neposlední řadě pak chceme čtenáře upozornit na nejnovější zprávu o povrchovém průzkumu palebných postavení obléhatelů z roku 2011.
Obléhání a dobytí hradu Sion se stalo symbolickou tečkou za husitskými válkami a jako takové tvoří jeden z významných mezníků našich dějin. Výše uvedené stati z prvního průzkumu z 20. století publikovaných v časopise Historie a vojenství jsou volně přístupné v digitalizované podobě na Digitální studovně MO ČR. Samotné artefakty vztahující se k boji o Sion bude moci návštěvník spatřit v nové stálé expozici Armádního muzea Žižkov, sídla Vojenského historického ústavu v Praze.
Článek si můžete přečíst on-line v Digitální studovně Ministerstva obrany ČR zde.
Citace:
JANSKÁ, Eva. Jan Roháč na Sióně. Historie a vojenství. Praha: Naše vojsko, 1964, roč. 13, č. 2, s. 225-261.