KUCH-BREBURDA, Miroslav a KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc

Dne 15. září 1655 nařídil císař Ferdinand III., aby se Olomouc stala pevnostním městem. Vzhledem k tomu, že ji předtím těžce poničili Švédové a některé její části byly srovnány se zemí, muselo se tamní opevnění v podstatě znovu vybudovat. Strategická pozice Olomouce na bezpečném přechodu přes řeku Moravu byla ale natolik důležitá, že měla jako bájný pták fénix znovu povstat z popela.

Olomouc byla vždy důležitým centrem Moravského markrabství a prakticky jeho hlavním městem. Také byla vždy významným opevněným bodem, s nímž se počítalo při obraně země. To se nakonec opakovaně potvrdilo během třicetileté války. Již roku 1621 právě její obranou zastavil Albrecht z Valdštejna postup povstaleckých vojsk dále na západ. Během války se ale centrální zemské úřady přesunuly do Brna.

V červnu 1642 před Olomouc, která ve své dosavadní historii nikdy nebyla dobyta, přitáhlo vítězné švédské vojsko polního maršála Torstensona. Nepočetná posádka, špatný stav opevnění a nátlak měšťanů na provizorního velitele města vedly k tomu, že po pouhých čtyřech dnech obléhání následovala kapitulace. Posádka odešla s vojenskými poctami do Brna a město padlo do rukou Švédů. Nutno podotknout, že ti následně opravili a vylepšili opevnění natolik, že Olomouc odolala v letech 1643–1644 všem pokusům císařských sil ji dobýt a stala se nejvýznamnějším opěrným bodem Švédů na Moravě. Tak tomu bylo až do roku 1650, kdy Švédové dva roky po uzavření vestfálského míru odešli. Hlavním městem Moravy pak již definitivně zůstalo Brno, jež na rozdíl od Olomouce kladlo švédské armádě roku 1645 tvrdý odpor a během dlouhého obléhání se ubránilo.

V druhé polovině 17. století byla postupně vybudována barokní bastionová pevnost Olomouc, která se měla spolu s Brnem, Jihlavou a Uherským Hradištěm stát oporou pro císařskou armádu v době potřeby. První stavba byla realizována podle plánů polního podmaršála (později maršála) Jeana Louise Raduita de Souches, slavného obránce Brna. Další rozvoj a stavební vývoj pevnosti neustal až do válek o rakouské dědictví (1740–1748), byl ale negativně ovlivněn skutečností, že Olomouc neležela u hranic a na výdajích na obranu se vždy šetřilo. Právě proto se roku 1741 opakovala situace z roku 1642. K městu přitáhlo pruské vojsko maršála Schwerina a slabá olomoucká posádka za neudržovaným opevněním již druhý den kapitulovala výměnou za volný odchod. Prusové sice na jaře následujícího roku pod tlakem habsburské armády Karla Lotrinského pevnost vyklidili, ale i tak šlo o další šrám na její pověsti.

Po válkách o rakouské dědictví došlo k intenzivním pracím na opravách a modernizaci opevnění i s ohledem na skutečnost, že ztráta většiny Slezska s jeho pevnostmi učinila z města pohraniční pevnost, jež musela být pro příště schopna zadržet pruský nápor. Když se za sedmileté války (1756–1763) rozhodl pruský král Fridrich II., že potáhne na Moravu a dále na Vídeň, byla Olomouc tentokrát připravena a během téměř dvouměsíčního obléhání vydržela v roce 1758 nápor nepřátel. Hlavní rakouská armáda maršála Dauna, vyslaná na pomoc, obratně operovala v blízkosti města tak, aby Prusům co nejvíce ztížila obléhací práce. Zvláště se vyznamenaly lehké jednotky generálů Siskoviće a Laudona, které nakonec dosáhly úspěchu bitvami u Guntramovic a Domašova. O obléhání a obou bitvách jsme již podrobněji psali dříve. Obléhání ZDE, obě bitvy pak ZDE

Olomoucká pevnost sehrála významnou roli také v průběhu napoleonských válek, po nichž byla rozšířena prstencem fortů. V roce 1848 se do bezpečí jejích zdí uchýlil po třetí vídeňské revoluci císař Ferdinand I. a v tamním Arcibiskupském paláci poté abdikoval ve prospěch mladého Františka Josefa I. Důležitou roli si Olomouc podržela i v prusko-rakouské válce roku 1866, přičemž zůstala významným vojenským městem, i když v osmdesátých letech ztratila svůj pevnostní status – stejně jako Terezín a Josefov.

Prezentovaná kniha, jejímž spoluautorem je jeden z předních specialistů na české, moravské a slezské pevnostní stavby Vladimír Kupka, je klasickou publikací nakladatelství FORTprint v ediční řadě Pevnosti. Jedná se o brožovanou knihu formátu A5 s měkkými deskami. Text je doplněn řadou fotografií, plánků, nákresů či ilustrací, včetně portrétů významných osobností. Také doplňky a přílohy jsou bohaté a obsahují přehled olomouckých fortifikačních památek, významná data vojenské historie, seznam velitelů pevnosti a ředitelů ženijních orgánů, souhrn plánovaných i vybudovaných fortů, přehled německých pevnostních objektů a seznam použité literatury a pramenů. Publikace ale bohužel neobsahuje rejstříky a poznámkový aparát. Obsahově pokrývá historii města od jeho počátků, zmiňuje nejstarší archeologické nálezy a zaobírá se slovanským hradištěm, které na území dnešní Olomouce stálo. Podrobnější výklad je věnován přemyslovskému hradu a následným středověkým městským opevněním.

Samostatné kapitoly v chronologicky uspořádaném textu tvoří plánování a výstavba barokní pevnosti po ukončení třicetileté války, její modernizace do podoby tereziánské pevnosti, následné rozšíření na fortovou pevnost a nakonec samozřejmě zrušení pevnosti a garnizonní funkce města (se samostatnou podkapitolou věnovanou druhé světové válce). Populárním a čtivým způsobem popisuje vojenské a pevnostní dějiny Olomouce a jistě zaujme každého, kdo se o toto významné moravské město zajímá.

Citace:

KUCH-BREBURDA, Miloslav a KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. Pevnosti, sv. 23. Dvůr Králové nad Labem: Jan Škoda – FORTprint, 2003. ISBN 80-86011-21-6.

Zdeněk Munzar