MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích 1471 - 1526 / Díl 1., Hospodářská základna a královská moc

V březnu si připomínáme hned dvě výročí spojená s osobou českého panovníka polsko-litevského původu, Vladislava Jagellonského, jenž se narodil 1. března 1456 a zemřel o šedesát let později, 13. března 1516. Na český trůn byl zvolen zemským sněmem v květnu roku 1471, ale až do smrti Matyáše Korvína (6. dubna 1490) vládl pouze v Čechách. Poté se mu navrátily nejen vedlejší země Koruny české, ale byl zvolen také králem uherským a prakticky nastálo přesídlil do Budína. Vladislav nebývá hodnocen jako silný a rozhodný panovník, patří mu však třetí místo v délce panování nad českými zeměmi hned za Leopoldem I. a Františkem Josefem I.

Často se uvádí, že doba jagellonská byla dobou úpadku královské moci, jak dosvědčuje i znění Vladislavského zřízení zemského z roku 1500, které roli krále v zemi výrazně ohraničuje. Vladislavova povaha vedla spíše k hledání kompromisů než rozhodných řešení, a spolu s jeho dlouholetým pobytem mimo České království zde dala vzniknout silné stavovské obci. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že Vladislavovy mírové postupy vedly ke sjednocení a udržení velkého území, a také k utlumení vnitřních sporů mezi zastánci různých náboženských směrů, neboť v tehdejším „království dvojího lidu“, kterému po Jiřím z Poděbrad vládl, se hlásily o slovo různé radikální skupiny.

Slovy benátského vyslance byl Vladislav „nejvlídnější a nejlaskavější ze všech současných panovníků.“ Svou tolerantností, mírumilovností, a politickou nerozhodností si sice vysloužil přezdívku „král Bene“, který každému na všechno kývne, a kritičtí k němu byli již jeho současníci, přesto jej nelze označit za vysloveně špatného krále. V dobových souvislostech, zejména pak v souvislosti s finančním zázemím, které záhy po svém zvolení ztratil, neboť se zavázal splácet obrovské dluhy svých předchůdců, nezbýval Vladislavovi prostor pro mírové prosazování vlastní moci, i pokud by měl v tomto směru větší ambice.

Na každou osobnost, panovnickou zvláště, je vždy třeba pohlížet z mnoha úhlů pohledu a v rámci dobových poměrů. Snadno se říká, že někdo byl dobrý nebo špatný panovník, a právě první Jagellonec na českém trůně si v očích českých historiků i veřejnosti držel dlouho značně negativní pověst. Josef Macek se v prvním díle Jagellonského věku v českých zemích snaží na základě dobových pramenů poopravit názory svých předchůdců, kteří Vladislava soudili, ale i těch, kteří jej naopak v souvislosti s rozvojem stavitelství ve stylu jagellonské gotiky přehnaně adorovali.

Kniha představuje ve dvou z celkem 11 kapitol portrét panovníka jednak po stránce jeho osobnosti, jednak v souvislosti s jeho politickou či kulturní (stavební) činností. Líčí také hospodářskou základnu královské moci a ukazuje Vladislava Jagellonského v dobovém kontextu, a tím i v trochu příznivějším světle. Nevyvrací tím stereotypy, ale ukazuje čtenáři způsob, jak uchopit období našich dějin označované jako doba jagellonská. Syntetická práce o jagellonské éře je určena nejen historikům, ale také široké veřejnosti, kterou si získá svou čtivostí a smysluplně zvolenou strukturou.

Citace:

MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích : 1471 – 1526. Díl 1., Hospodářská základna a královská moc. 1. vyd. Praha : Academia, 1992. 342 s.