OLIVA, Otto. Finanční politika v Čechách po Bílé hoře do kalady r. 1623

„Teprve po 8. listopadu 1620 dopadá rána za ranou na ubohý český lid a jednou z těchto bolestí je také soustavné a zúmyslné ničení dobré české mince, která bývala vždy tak hledaným a všude ceněným platidlem.“ Touto myšlenkou uvozuje Otto Oliva svoji publikaci o finanční situaci Čech po roce 1620.

Neúspěšné české stavovské povstání (1618–1620) a bitva na Bílé hoře, která ho ukončila, měly pro země Koruny české řadu nepříznivých důsledků. Mezi nejznámější z nich patří poprava 27 vůdců povstání na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621 a vydání nového zemského zákona zvaného Obnovené zřízení zemské, který platil v Čechách od roku 1627 a na Moravě od roku 1628. S ním se pojilo mimo jiné posílení germanizace, rekatolizace a centralizace panovnické moci na českém trůně v rukou Habsburků.

Již na konci 16. století se v menší míře projevovaly hospodářské problémy státu, které zesílily po bitvě na Bílé hoře. Císař Ferdinand II. tehdy potřeboval naplnit státní pokladnu, což měly do určité míry řešit konfiskace majetku podporovatelů stavovského povstání a Fridricha Falckého. K řešení nastalé situace bylo též na začátku roku 1622 ustanoveno tzv. mincovní konsorcium, které získalo výhradní právo na ražbu mincí v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích a zároveň výhradní právo na nákup stříbra a kvalitních stříbrných mincí na území Čech za předem stanovené ceny. Konsorcium sestávalo mimo jiné z královského místodržícího v Čechách Karla I. z Lichtenštejna, nizozemského obchodníka Hanse de Witte, židovského bankéře Jakuba Bassewiho nebo plukovníka císařské armády a pozdějšího generalissima Albrechta z Valdštejna.

Konsorcium razilo znehodnocené (tzv. dlouhé, kiprové) mince, jejichž cena postupně klesla až o 80–90 procent. Konsorcium bylo pro své členy velmi ziskové. Zpočátku to bylo především díky rozdílu mezi nákupní cenou stříbra a hodnotou vyražených mincí. Později nastaly zmatky při zaměňování hodnotných mincí za znehodnocené, při kterém někteří šlechtici rozšířili své pozemkové vlastnictví o konfiskáty za minimální ceny. Nastalá situace vyústila v kaladu, tedy státní bankrot, který byl vyhlášen na konci roku 1623.

O výše naznačených trendech české finanční politiky v letech 1620–1623 pojednává představovaná publikace hospodářského geografa Otto Olivy (1889–1970). Kniha čerpá z bohaté pramenné základny, se kterou čtenáře seznamuje její poznámkový aparát. Přesto je ovšem značně emocionálně zabarvena a místo spisovné používá v některých případech hovorovou mluvu. Za zmínku stojí též komparace pobělohorské situace se stavem československého státu v jeho počátcích, což můžeme pozorovat v úvodu i závěru knihy. Souhlas s aktuální finanční politikou Československa projevuje autor poměrně pregnantně: „A tak srovnáme-li tehdejší dobu s naší, vidíme, že naše dnešní finanční politika uchránila nás přece jen těch chromných ztrát a bídy, které s sebou přináší vždycky každá doba poválečná, a že postup u nás sledovaný přes všechny výtky se přece jen osvědčil a zachránil našim lidem mnoho peněz.“

Olivova publikace drobných rozměrů a nevelkého rozsahu je zajímavým příkladem pohledu na pobělohorskou finanční situaci z pera českého prvorepublikového hospodářského geografa. Pro lepší zasazení do kontextu je na tomto místě vhodné dodat, že byla kniha vydána roku 1925, tedy pouhé čtyři roky před vypuknutím tzv. světové hospodářské krize.

Citace:

OLIVA, Otto. Finanční politika v Čechách po Bílé hoře do kalady r. 1623. V Praze: nákladem „Českého čtenáře“, 1925. 119 s.