Poloostrov Hel svým umístěním, kdy zasahuje do hloubky Gdaňské zátoky do dnes tvoří příhodné místo pro obranu přístupů ke Gdaňsku, ale také ke Gdyni. Proto není divu, že v meziválečném období, kdy Polsko disponovalo pouze omezením přístupem k Baltskému moři a s přístavem v nedaleké Gdyni, přistoupila polská armáda s vybudováním pobřežního opevnění na tomto poloostrovu.
Opevnění se na Helu začalo budovat už v roce 1932, ale až v roce 1935 zde vzniká moderní pobřežní opevnění v podobě baterie H. Laskowského, která byla vyzbrojená čtveřicí dalekonosných kanonů 152,4 mm od švédské firmy Bofors. Baterie byla tvořená čtveřicí palebných stanovišť s jednoduchým zázemím. Díky finanční úspoře nedošlo k výstavbě žádné velké infrastruktury v podobě odolných muničních skladů, ubikací pro obsluhu či pozorovatelen pro navádění palby.
I přes tento hendikep se baterie úspěšně zapojila do bojů během německého útoku na Polsko v září 1939. A až do polské kapitulace svojí palbou držela německé válečné lodi v dostatečné vzdálenosti od Helského poloostrova. Během bojů se baterie dostala do dělostřeleckého souboje s německou řadovou loď Schleswig-Holstein, kterou se jí povedlo zasáhnout. Obránci Helu kapitulovali po vyčerpání zásob 2. 10. 1939.
V poválečné době byla baterie reaktivována, opravena a vyzbrojena sovětskými kanony B-13 ráže 130mm a v rámci toho došlo k jejímu přejmenování 13. baterii stálého dělostřelectva.
Snímek byl do sbírek VHÚ získán v poválečném období.