Rückblicke auf Temesvár : bei der Enthüllungsfeier des Monuments am 17. Januar 1853 für die tapfere Vertheidigung der Festung im Jahre 1849.

Srpnové dny patří v oblasti vojenské historie mezi období plné významných událostí. Výročí, která stojí za připomenutí, je celá řada. Minulý týden jsme měli možnost nahlédnout do dobového tisku z prvních dnů první světové války, dnes si představovanou knihou týdne připomeneme výročí událostí již téměř zapomenutých. Revoluční války let 1848-1849 patří v našich zemích k relativně známějším, nicméně platí to jen napolovic. Zatímco pražským svatodušním bouřím a tažení maršála Radeckého v Itálii byla naší historiografií věnována pozornost, události třetí vídeňské revoluce nebo uherské války za nezávislost patří mezi prakticky neznámé. Právě ty druhé nám připomíná dnešní kniha týdne.

Je tomu 165 let, kdy došlo ve válce v Uhrách k rozhodující bitvě u Temešváru. Rakouská vojska polního zbrojmistra von Haynau 9. srpna 1849 rozdrtila početnější uherskou „tisskou“ armádu pod velením polního podmaršálka Bema. Tato porážka byla symbolickou poslední kapkou pro morálku povstalců, kterou narušily již předchozí porážky a ústupy, a proto o čtyři dny později 13. srpna 1849 druhá uherská „podunajská“ armáda vedená vrchním velitelem uherských sil Arthúrem Görgeyem kapitulovala u Világoše do rukou Rusů. Uherský politický vůdce Lájos Kossuth poté uprchl do emigrace a z povstaleckých sil se držel již jen Klapkův sbor v pevnosti Komárno. Nakonec i on 2. října složil zbraně výměnou za volný odchod, čímž uherská válka za nezávislost skončila a skončily i revoluční války na území Rakouského císařství.

Nemalý vliv na úspěšném vedení války v Uhrách měla císařská posádka pevnosti Temešvár. Temešvár byl jednou z mála pevností, ve které zůstala v chaotických událostech léta a podzimu roku 1848 posádka věrná císaři a nikoliv uherské vládě. V podzimních a zimních bojích sehrála na jižním bojišti významnou úlohu a nebýt jí, císařští by přišli nejen o tento významný opěrný bod v týlu nepřítele, ale také o pevnost Arad, které temešvárská posádka několikrát pomohla v hodině dvanácté. Po zahájení jarní povstalecké protiofenzívy roku 1849 zůstal Temešvár v obležení a 25. dubna uzavřel brány. Následující tři a půl měsíce pak vzdoroval tvrdému obléhání. Nebýt houževnatosti dvaasedmdesátiletého veterána napoleonských válek, polního podmaršálka Georga Rukaviny, pravděpodobně by pevnost stihl osud Aradu, který padl 1. července po obléhání trvajícím od října předcházejícího roku. Georg Rukavina byl již 9. srpna, kdy před brány pevnosti stanul vítězný Haynau, dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie, tedy nejvyšším vyznamenáním za statečnost v boji. Dlouhé obléhání si ale mezi obránci vybralo krvavou daň, na jeho konci postrádala posádka 161 padlých, 376 raněných a 27 zajatých. Strázně obléhání se podepsaly také na zdraví čerstvě povýšeného polního zbrojmistra Georga Rukaviny, který zemřel 9. září téhož roku, tedy ještě před koncem války.

Prezentovaná kniha formátu cca A4 byla vydána roku 1853 při příležitosti odhalení památníku hrdinné obrany Temešváru. Jedná se o pamětní tisk, přinášející vedle stručné historie pevnosti hlavně deník obléhání. V přílohách samozřejmě nesmí chybět výčet padlých a raněných důstojníků a přehled všech dekorovaných vojáků posádky. Obrazové přílohy obsahují plán obléhacích prací vedených proti pevnosti a panoramatický pohled na Temešvár. Kniha je vázaná v novodobé převazbě, přičemž původní obálka zůstala zachována vevázaná uvnitř svazku. Přestože jde o pamětní tisk, jeho deníková část je dodnes cenným dobovým pramenem k dějinám uherské války za nezávislost i jedinečným vhledem do problematiky obléhacích operací poloviny 19. století.

Knihu si můžete přečíst on-line zde.

Citace:

Rückblicke auf Temesvár : bei der Enthüllungsfeier des Monuments am 17. Januar 1853 für die tapfere Vertheidigung der Festung im Jahre 1849. Temesvár : K. K. Filial- Staats-Druckerei, 1853. 104 s., 2. obr. příl.