Rumunský komunistický vůdce Nicolae Ceauşescu

Nicolae Ceauşescu se narodil 26. ledna 1918. Od mládí byl komunistickým agitátorem, koncem třicátých let i za druhé světové války byl opakovaně vězněn a stal se oblíbencem komunistického vůdce Gheorghiho Gheorghiu-Deje. Roku 1944 Rumunsko přešlo na sovětskou stranu a do roku 1947 bylo plně bolševizováno. Po smrti Gheorghiu-Deje roku 1965 se Ceauşescu stal jeho nástupcem. Zprvu vystupoval liberálně. Když roku 1968 odsoudil vpád vojsk Varšavského paktu do Československa, představovalo to vrchol jeho domácí i mezinárodní popularity.

Z hlediska Varšavského paktu byl Ceauşescu krajně nespolehlivý a vážně se obával sovětské invaze. Měl však silné sociálně-inženýrské sklony a byl naprosto necitlivý k potřebám obyvatelstva. Aby mohl zahraničním věřitelům splatit vysoké dluhy, rumunský režim co nejvíce omezil životní úroveň lidí. Obnovení přídělového systému na nezákladnější potraviny bylo doprovázeno nedostatkem ostatního zboží včetně pohonných hmot, také dodávky elektřiny a tepla do domácností byly sporadické. Ceauşescu se rozhodl definitivně zničit strukturu venkova, zbořit vesnice a sestěhovat obyvatelstvo do nových, „modernějších“. Dalším rozmarem Ceauşescova režimu bylo, že nutil rumunské rodiny mít co nejvíce dětí.

Zatímco obyvatelstvo živořilo a bálo se všudypřítomné tajné policie Securitate, „vůdce“ a jeho žena Elena se topili v luxusu. Největším symbolem plýtvání se stal obrovský Palác republiky, postavený na místě starého centra Bukurešti a představující vedle Pentagonu největší veřejnou budovu na světě. Elena Ceauşesková nechávala psát pod svým jménem vědecké práce z oboru chemie a sbírala za ně v zahraničí ocenění. Rumunský režim byl spojen se silnými nacionalistickými prvky, odkazoval se na dácké dědictví a stavěl se nepřátelsky vůči Maďarům a Rusům.

Na sklonku osmdesátých let se situace v Rumunsku vůčihledně zhoršovala. Někdejší oblíbenec Západu Ceauşescu byl spolu s Husákem, Honeckerem a Živkovem členem tzv. Gangu čtyř, jak byli označováni představitelé režimů, které se stavěly nepřátelsky vůči perestrojce a jakýmkoli změnám. Zatímco se na podzim 1989 hroutil jeden klientský režim Sovětů za druhým, Ceauşescu předstíral, že se ho tento problém netýká. O to horší však rumunská revoluce měla být.

16. prosince propukly nepokoje v Temešváru, původně kvůli snaze úřadů umlčet maďarského kalvinistického pastora Lászlóa Tőkese. Neklid se záhy přenesl i na rumunské obyvatelstvo, pokusy rozdrtit povstání silou selhaly, vojáci se přidávali k povstalcům. Na 21. prosince Ceausescu svolal na náměstí před Palácem republiky obrovský dav jako důkaz „spontánní lidové podpory“ jeho režimu, ale dav ho vypískal. Demonstrace byla přenášena televizí v přímém přenosu po celé zemi, kterou záhy zachvátily chaotické ozbrojené střety mezi stoupenci a odpůrci diktátora.

Po záhadné smrti ministra obrany ráno 22. prosince se armáda přidala k povstalcům, dav obsadil Palác republiky. Ceauşescu a jeho žena na poslední chvíli odletěli vrtulníkem ze střechy, přistáli u Târgoviște a pokusili se uniknout v narychlo zabavených civilních automobilech, ale byli dopadeni. Moc v zemi mezitím přebírala nově vzniklá Fronta národní spásy, v jejímž čele stál Ion Iliescu, kdysi jeden z nejbližších Ceauşescových spolupracovníků. 25. prosince byli Nicolae a Elena Ceauşescovi odsouzeni vojenským soudem k trestu smrti a okamžitě zastřeleni. Počet obětí rumunské revoluce se odhaduje na 1 104 mrtvých a přes 3 300 raněných, k většině ztrát došlo až během zmatené situace po Ceauşescově svržení.