Ruští vojáci zajatí rakousko-uherskou armádou v Haliči

Zacházení s válečnými zajatci bylo regulováno Haagskými úmluvami z let 1899 a 1907. Váleční zajatci měli dostat stejnou stravu a ubytování jako vojáci země, která je držela v zajetí, a byli podřízeni stejnému disciplinárnímu řádu. Zajatci mohli být využiti k práci, která je však nesměla přetěžovat, nesměla být spojena s vojenskými aktivitami a byla placená. Mohli udržovat korespondenci a přijímat balíčky z domova. Pokud se váleční zajatci pokusili o útěk a byli dopadeni, mohli být potrestáni. Pokud se jim však podařilo uprchnout a vrátit se ke své armádě, a poté byli znovu zajati, nesměli být za předchozí útěk trestáni. Pokud to zákony jejich i nepřátelské země dovolovaly, mohli být propuštěni na čestné slovo a vrátit se domů; pokud však čestné slovo porušili, opět se zapojili do bojů a byli znovu zajati, nebyli považováni za válečné zajatce a mohli být postaveni před soud.

V průběhu první světové války upadly do nepřátelského zajetí miliony vojáků – asi 2,5 milionu Rusů, zhruba 2,2 milionu rakousko-uherských vojáků, 1,2 milionu Němců, 600 000 Italů, 500 000 Francouzů nebo 200 000 vojáků Britského impéria. Přestože v zásadě nedocházelo k tak systematickému špatnému zacházení se zajatci, jaké předváděli Němci, Sověti nebo Japonci za druhé světové války, postavení zajatců bylo nezáviděníhodné. Vojáci, kteří se pokoušeli vzdát, byli často zabiti.

Podmínky v některých zajateckých táborech vedly k vysoké úmrtnosti, způsobené zejména nedostatkem potravin, infekcemi nebo klimatickými podmínkami. Zejména v první fázi války nebyly válčící země připraveny zvládat velká množství zajatců, jen postupně byly zřizovány zajatecké tábory. V českých zemích byli zajatci drženi například v Terezíně. V táborech podnikal inspekce Červený kříž z neutrálních států i ze zemí, z nichž zajatci pocházeli, a prostřednictvím neutrálních zemí docházelo k výměnám válečných zajatců. Dle Haagských úmluv mělo dojít k repatriaci válečných zajatců co nejdříve po skončení války, v reálu byla situace složitější a například němečtí a rakousko-uherští obránci Ťiao-čou v Číně se z tehdy snesitelného japonského zajetí vrátili do Evropy teprve roku 1920.