Samonabíjecí brokovnice ČZ 241

Přestože výroba loveckých a sportovních zbraní dosáhla v Československu zejména v poválečném období poměrně vysoké úrovně a nezanedbatelnou měrou se podílela na exportu strojírenského průmyslu, některé typy zbraní se do sériové výroby nikdy nedostaly, případně je prezentoval pouze jediný model. To byl také případ samonabíjecích brokovnic, zastoupený pouze jediným sériově vyráběným modelem, známým pod označením ČZ 241.

Počátky vývoje jediného československého brokového automatu, jak bývá tento typ lovecké zbraně také označován, sahají do roku 1938. Tehdy začal z podnětu Jindřicha Brejchy, bratra ředitele pobočného závodu České zbrojovky v Uherském Brodě, Antonín Šlechta pracovat na konstrukci zbraně. Pro získání technických poznatků a dílčích inspirací přivezl Jindřich Brejcha Šlechtovi jeden exemplář belgického automatu. Do prací na vývoji se z Brejchova podnětu následně zapojil také další zaměstnanec uherskobrodského závodu Josef Valdman.

Nová konstrukce sice fungovala na principu uzamčeného závěru s dlouhým zpětným pohybem hlavně jako belgická předloha, rovněž měla závěr uzamčený nesenou uzamykací závorou a zpětnorázový celek při výstřelu brzdil bronzový svěrací prstenec, navlečený na vodicí tyči vratné pružiny hlavně, tím však veškerá podobnost obou zbraní končila.

Na rozdíl od brokovnice firmy FN neměla zbraň tubulární nábojovou schránku pod hlavní, bylo možné ji nabít třemi náboji: první se vkládal přímo do nábojové komory, další dva bylo možné zasunout otvorem ve spodní části pouzdra závěru do prostoru pod závorníkem. K jejich odtlačení směrem k podavači sloužila odpružená tlačka, uložená ve vodicí tyči pružiny hlavně. Plnící otvor uzavírala suvná krytka. K zachycení závěru v zadní poloze sloužil odpružený záchyt na pravé straně pouzdra závěru, pro vypuštění ovládaný kyvnou napínací rukojetí.

Po okupaci zbylé části republiky v březnu 1939 sice dostala zbrojovka poměrně záhy od říšskoněmecké vojenské správy zakázky, dokončovala objednávky bývalého MNO, ale také začala pracovat na tzv. mírových programech, jež měly zajistit plynulý přechod na jiný výrobní sortiment v případě ukončení válečné výroby. V rámci vývoje tak vznikl šicí stroj ČZ 40 s ústřední cívkou, univerzální zemědělský traktor ČZ 18/20 HP, chladnička s kompresorem, kompresorová sbíječka, ale také řada vzduchovek ČZ 235 až 239 a malorážky ČZ 242 až 247. Práce na vývoji mírových programů pokračovaly až do října 1942, kdy je OKH (Oberkommando des Heeres – Vrchní velitelství pozemních sil) s konečnou platností zakázalo.

Konstrukci zbraně přihlásila Česká zbrojovka v prosinci 1941 k patentové ochraně v Německu, není však jasné, zda došlo k udělení patentu, jelikož továrna podala po skončení okupace novou přihlášku, datovanou 20. září 1945. Je znám pouze francouzský patent č. 892 016, udělený 3. ledna 1944. V průběhu okupace vznikl blíže nespecifikovaný počet vzorků, na nichž se postupně odstraňovaly závady zjištěné Jindřichem Brejchou v průběhu střeleb. Po válce tradovaný utajovaný vývoj zbraně zastíral realitu; jsou známy fotografie ze střelnice, na nichž ze vzorkové zbraně střílejí němečtí důstojníci s přihlížejícím konstruktérem Františkem Myškou a ředitelem Františkem Brejchou.

Po ukončení okupace se továrna v rámci přechodu z válečného hospodářství vrátila k mírovým programům. Velké objednávky ze strany MNO nepřicházely, ke slovu přišly lovecké a sportovní zbraně. Brokový automat představoval perspektivní výrobek, bylo však třeba původní konstrukci od základu rekonstruovat s ohledem na zjednodušení výroby jednotlivých součástí. V důsledku přepracování tak bylo provedeno více než 100 změn.

První rozpracovaná 50kusová partie, o jejíž výrobě rozhodlo vedení závodu v srpnu 1945, nebyla ještě v červnu 1946 dokončena, pouze z poloviny. Do konce roku 1946 továrna nakonec vyrobila celkem 227 brokovnic v ráži 16, z nichž 151 kusů pocházelo z připravované sériové výroby.

V průběhu roku 1947 se výroba brokovnic rozjela naplno, takže na jejím konci továrna vykázala 4669 vyrobených kusů, všechny v ráži 16. V následujícím roce rozšířily sortiment modely v rážích 12 a 20, přičemž pro vzájemné odlišení je továrna – podle ráže – označovala 812, 816 a 820. Lišily se také délkou hlavně, zbrojovka je dodávala s délkami 550, 620 a 700 mm. Do sériové výroby se dostaly také brokové automaty, jejich pouzdro závěru bylo vyráběno z duralové slitiny. Po válce silně deficitní materiál pocházel z vrtulí letadel, deponovaných v Olomouci. Vojenská správa pro ně využití neměla, takže továrna tak převodem získala okolo 30 q kvalitního materiálu. Traduje se, že k výrobě hlavní prvních partií zužitkovala zbrojovka nepotřebné hlavně německých leteckých kulometů MG 131, jejichž materiál měl vyšší odolnost vůči opotřebení.

Druhý rok sériové výroby přinesl rozšíření nabídky brokovnic o ráže 12 a 20, avšak dominantní zůstávaly stále brokovnice v oblíbené ráži 16. Do konce roku 1948 tak vyrobil závod v Uherském Brodě celkem 4727 modelů 816, 1896 kusů ráže 20, označovaných jako model 820 a pouze 873 brokovnic modelu 812 v ráži 12.

V posledním roce sériové výroby stále dominoval model 816 s celkovým počtem 2553 kusů, vyrobených do konce roku 1949. Dvacítkových verzí vyrobila továrna 2138 kusů a dvanáctkových brokovnic celkem 1179. Celkově tak závod v Uherském Brodě vyrobil během let 1947–1949 plných 18 242 brokovnic ČZ 241. Přestože na prahu 60. let vznikly v brněnské zbrojovce brokové automaty ZAR 62 a ZAR 64, do sériové výroby se již žádná zbraň tohoto typu u nás nedostala.

Exemplář z roku 1946, pocházející z pokusné 50kusové partie, získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

Ráž: 16

Celková délka: 1153 mm

Délka hlavně: 624 mm

Hmotnost: 2588 g