Seagulls of Prague

Po okupaci velké části pevninské Evropy nacistickým Německem se naděje jeho odpůrců upínaly zejména k Velké Británii, která až do útoku na SSSR zůstala jedinou mocností, jež aktivně bojovala proti hitlerovské mašinérii. Na její půdě se organizovali a působili exulanti z mnoha evropských zemí, kteří se v rámci svých aktivit snažili také osvětově působit v britské společnosti, aby se jejich záležitosti dostaly do veřejného povědomí. Šlo nejenom o propagaci zahraničního odbojového hnutí, ale také o vyvolání pocitu sounáležitosti s osudem okupovaných zemí.

Nejinak tomu bylo i v případě československého zahraničního odboje, kde iniciovali vznik řady publikací a brožur v anglickém jazyce, které měly cizince obeznámit s československou problematikou. Občas se stalo, že jim v těchto aktivitách svými literárními příspěvky pomáhali samotní Britové. Příkladem může být drobná knížka evidentně určená dětskému čtenáři, která se snaží přiblížit situaci v tehdejším protektorátu formou pohádkového příběhu.

Autorka vypráví příběh o chlapci jménem „Pepichek“, který každý rok chodí se svým otcem krmit racky, kteří se zjara uchylují na pražský Císařský ostrov k odpočinku před svou cestou směrem na severozápad k Britským ostrovům. Starý racek opět očekává chlapce, který tentokrát přichází sám, v otrhaných šatech a zasmušilý. Vypráví o zlé době, ve které skončilo jeho rodinné štěstí. O svém otci, kterého odvedli „muži ve vysokých botách“ (tzv. jackboots, v anglo-americkém prostředí jsou tyto boty asociovány s nacismem, potažmo německým militarismem), a o své matce, kterou titíž muži poslali na vyčerpávající nucené práce. Osiřelý „Pepichek“ byl pak odeslán do jakéhosi dětského ústavu (polepšovny), kde s ním špatně zacházejí a nemůže zde mluvit česky.

Do tohoto příběhu je ještě krátce vsunuta scénka z hodinářství, které dříve chlapec rád navštěvoval. Zde oživlé nástěnné hodiny vzpomínají na veselejší časy, patrně tedy na dobu první republiky. Na konci vzpomínání puká hodinám srdce. Unavenému chlapci je mezitím nabídnuta od racků pomoc. Ti by ho rádi přenesli do své domoviny, do svobodné země, kde by si našel novou rodinu. V tomto ohledu autorka připomíná (pravděpodobně nevědomky) příběh dětí zachráněných Nicolasem Wintonem, ačkoliv „Pepichek“ nejspíše není židovského původu, protože se modlí k Ježíši Kristu. Chlapec nabídku odmítá, neboť se nechce odloučit od domova ani od možnosti vidět znovu své rodiče. Projevuje společně s racky v závěru naději, že se jemu a ostatním lidem opět dostane svobody, která bude přinesena z oné ostrovní země na křídlech „ocelových ptáků“.

Z textu je vidět, že autorka příliš neznala tehdejší reálie protektorátu (již zmiňovaný zákaz mluvit česky nebo třeba líčení o tom, že je lidem zima, neboť není čím topit). Vzhlížení k „ocelovým ptákům“ přinášejícím svobodu je ale celkem pochopitelné, když uvážíme, že v době vzniku publikace, někdy v letech 1941−1942, byly jedním z mála symbolů naděje v porážku nacistů právě nálety britských letounů na pevninskou Evropu.

Knihu vydalo vydavatelství Lincolns-Prager, ve kterém vyšlo v angličtině několik čs. exilových spisků, např. od Edvarda Beneše či Huberta Ripky, podobně bylo využíváno například belgickým exilem. Exemplář se dostal do Knihovny VHÚ v roce 1949.

Kniha je online dostupná na Digitální studovně MO zde.

Citace:

FRED, Clare. The seagulls of Prague. London: Lincolns-Prager Publishers Limited, 1942. 32 stran.