SMOLA, Joseph von a SMOLA, Karl von. Handbuch für k. k. österreichische Artillerie-Offiziere

Dne 29. listopadu roku 1820 zemřel ve Vídni ve věku pouhých 56 let generálmajor a komandér rytířského řádu Marie Terezie Josef svobodný pán Smola. Tento rodák z Teplic v mnoha ohledech zosobňuje českého dělostřelce revolučních a napoleonských válek proti Francii. Představuje také profesionálního vojáka a důstojníka s více než zajímavou osobní kariérou.

Josef Smola pocházel z rodiny teplického správce majetku knížete Clary-Aldringena. Vojenskou kariéru zahájil v 16 letech u polního dělostřeleckého pluku č. 1 jako prostý dělostřelec. Roku 1786 byl přeložen k nově zformovanému bombardýrskému sboru, tedy instituci, která se vedle vedení válečných operací, během nichž její příslušníci obsluhovali těžká obléhací děla, moždíře a houfnice, zabývala také odbornou přípravou důstojníků a poddůstojníků dělostřelectva a laborováním munice. Již v následujícím roce dosáhl Smola povýšení na podporučíka.

Svá první polní tažení absolvoval během rakousko-turecké války (1788–1791), kdy se vyznamenal při obléhání pevností Šabac (1788) a Bělehrad (1789). Roku 1790 byl přeložen do Flander k dělostřeleckému fyzilírskému praporu (pěchota sloužící k ochraně děl), kde se projevily jeho organizační schopnosti. Nutno podotknout, že v Rakouském Nizozemí (Flandrech) vypukla v předchozím roce brabantská revoluce proti centralizačním snahám císaře Josefa II., a pro Smolu tak šlo jen o přesun na nové válčiště. Brabantskou revoluci rakouské síly na podzim roku 1790 potlačily.

Poté co na jaře 1792 vyhlásila Francie válku habsburské monarchii, staly se Flandry jedním z prvních bojišť, na němž došlo k měření sil. Nadporučík Smola bojoval toho roku opakovaně u Jemappes, při ostřelování Lille nebo u Lutychu. Při tažení následujícího roku již velel jedné jezdecké baterii polního dělostřeleckého pluku č. 1 a prošel řadou dalších střetnutí včetně bitvy u Neerwindenu, během níž si počínal tak iniciativně a rozhodně, že byl za své činy dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie, nejvyšším rakouským vyznamenáním za statečnost. Řadou dalších bojů prošel i během tažení roku 1794 a za bitvy u Fleurusu byl vážně raněn.

V letech 1796 a 1797 sloužil v hodnosti kapitánporučíka jako velitel dělostřelectva pevnosti Ehrenbreitstein, stojící při ústí řeky Mosely do Rýna v Koblenzi. Francouzi pevnost neúspěšně blokovali od 8. července do 17. září 1796, přičemž Smola se i zde osvědčil. V následující druhé koaliční válce (1798–1801) bojoval v hodnosti setníka pod polním maršálem arcivévodou Karlem Rakousko-Těšínským v bitvě u Curychu a po Karlově rezignaci setrvával na německém bojišti, kde utrpěl 5. května 1800 v bitvě u Messkirchu těžké zranění nohy. V závěru války jej arcivévoda Karel povýšil na majora a jmenoval do čela litoměřického praporu české dobrovolnické Legie arcivévody Karla.

Třetí koaliční válkou roku 1805 prošel opět v armádě arcivévody Karla, tentokrát v severní Itálii. V hodnosti plukovníka velel dělostřelectvu III. sboru v páté koaliční válce roku 1809. V bitvě u Aspern se výrazně podílel na rakouském vítězství, za což byl odměněn komandérským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. V následujících bitvách u Wagramu a u Znojma pak místo raněného polního podmaršála Rouvroye velel celému rakouskému dělostřelectvu. V letech 1808–1812 také stál v čele bombardýrského sboru.

Na jaře 1813, před vstupem Rakouska do šesté koalice, byl povýšen na generálmajora a po krachu mírových rozhovorů a obnovení válečných operací velel dělostřelectvu armády Vnitřních Rakous, jejíž příslušníci vnikli přes Korutany a Slovinsko až do Chorvatska a severní Itálie. Na jižním bojišti působil i v poslední koaliční válce roku 1815, kdy se účastnil postupu do jižní Francie.

Během své vojenské kariéry absolvoval Smola čtrnáct polních tažení proti Turkům a Francouzům, bojoval ve dvaatřiceti velkých bitvách, účastnil se tří obléhání a jedné více než dvouměsíční obrany pevnosti. Nebyl ale jen bojovníkem, nýbrž také organizátorem, reformátorem a technickým specialistou, který zanechal v rakouském dělostřelectvu trvalý otisk své neúnavné práce (podílel se na zlepšení organizace dělostřeleckých baterií, byl autorem pevnostní lafety vzor 1807 a výcvikového předpisu z roku 1809). V rukopise také zanechal obsáhlou příručku pro důstojníky dělostřelectva.

V souladu se statuty Vojenského řádu Marie Terezie byl roku 1816 nobilitován a povýšen mezi svobodné pány. V té době působil jako velitel dělostřelecké brigády ve Vídni. Pokud jde o jeho osobní život, roku 1800 se oženil s Marií Valpurgou, dcerou plukovníka (později polního zbrojmistra) Ferdinanda svobodného pána Häringa (rodáka ze Stráže a veterána sedmileté války), s níž měl tři děti – dceru Marii a syny Karla a Josefa. Oba synové se stejně jako on stali důstojníky dělostřelectva a oba se vyznamenali během revolučních válek let 1848–1849, přičemž Karel byl za své činy dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie.

Představovaná kniha, která vyšla 1839, je již zmíněnou příručkou pro důstojníky dělostřelectva, kterou po sobě Josef Smola zanechal v rukopise. Ten přepracovali a k vydání připravili oba Smolovi synové. V době vydání působil Karel jako setník generálního štábu a Josef jako kapitánporučík u bombardýrského sboru. Kniha byla vydána ve Vídni v komisi Beckova univerzitního knihkupectví, a přestože má kapesní formát asi 12 × 18 cm, jedná se o poměrně masivní svazek. Při více než 600 stranách textu je samozřejmě vázána v pevných kožených deskách zdobených slepotiskem s rostlinnými motivy a zlacením. Zlaceným slepotiskem je také vyveden bohatě zdobený hřbet s názvem publikace. Na frontispisu nalezneme portrétní Kriehuberovu litografii Josefa Smoly staršího podle portrétu od Petera Krafta.

Samotná struktura je poměrně přehledná a dobré a rychlé orientaci pomáhá podrobný obsah, uvedený na čtrnácti samostatně číslovaných stranách. Celkem 18 kapitol se zabývá jednotlivými aspekty dělostřelectva. Kapitola číslo I pojednává o dělech, lafetách a dělostřeleckém vozatajstvu, kapitola II o munici, střelném prachu a jeho laborování, další kapitoly se vedle taktiky soustřeďují na dělostřeleckou výzbroj pevností, obranu pobřeží nebo dělostřelecké koně. Na konci knihy je vevázáno 10 rozkládacích obrazových příloh.

Tato rozsáhlá odborná příručka sloužila ve své době potřebám důstojníků a dnes představuje vítaný zdroj informací o rakouském vojenství první poloviny 19. století.

Citace:

SMOLA, Joseph von a SMOLA, Karl von. Handbuch für k. k. österreichische Artillerie-Offiziere. 2. vehrmer. Auf. Wien: Beck’sche Universitäts-Buchhandlung, 1839. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=DPk15DD7ZkMC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

Zdeněk Munzar