V popředí je opuštěný sovětský dělostřelecký tahač se 152 mm kanónovou houfnicí vzor 1937 (ML-20), v pozadí je vidět druhá, již potkal týž osud. Snímek byl pořízen roku 1941 při německé invazi do SSSR.
Na počátku třicátých let byla Rudá armáda vyzbrojena kanónem ráže 152 mm z roku 1910, jehož modernizace z roku 1934 nesplnila očekávání. Další modernizací provedla kancelář F. F. Petrova z Permského závodu č. 172. Výsledná kanónová houfnice dostala tovární označení ML-20 a roku 1937 byla přijata do výzbroje sovětské armády.
Největší rozdíl oproti jejímu předchůdci představovala lafeta a větší maximální náměr (-2° až +65°), zbraň se navíc těšila i vysoké úsťové rychlosti (až 655 m/s). Střelivo bylo dělené, nejběžněji užívaný tříštivý granát vážil 43,6 kg. Maximální dostřel činil 17 265 m. Obsluhu představovalo 9 mužů, kteří byli schopni vystřelit 3–4 rány za minutu. Dělo vážilo v palebné pozici 7270 kg, při přesunu 8070 kg. Dopravu zajišťovaly pásové dělostřelecké tahače.
V letech 1937–46 bylo vyrobeno celkem 6 884 kusů kanónové houfnice ML-20 a vedle toho zhruba 4 000 kusů její verze ML-20S, jíž byla vyzbrojena samohybná děla SU-152 a ISU-152.
Za druhé světové války se kanónová houfnice ML-20 plně osvědčila. Její vysoká hmotnost sice omezovala její mobilitu, ale maximální dostřel byl o 4 km delší než u německé houfnice sFH 18. Kromě Rudé armády používaly 152 mm kanónovou houfnici vz. 1937 jako kořistní i armády Německa a Finska. Po válce byla dlouhodobě a široce užívána též armádami sovětských satelitů, včetně ČSLA, a dostala se i do výzbroje armád mnoha mimoevropských zemí.