Podle organologického členění spadá kytara do kategorie strunných drnkacích nástrojů, tzv. chordofonů. Jedná se o strunný instrument s hmatníkem, u něhož vzniká tón na principu rozechvění strun, které jsou napjaty mezi dvěma pevnými body. Jednotlivé struny se mohou rozezvučovat buď hráčovými prsty nebo tzv. plektrem (trsátkem). Kytara v hudební praxi slouží jako doprovodný či sólový nástroj.
Předchůdkyni dnešních kytar používali již starověcí Římané a Řekové, kteří nástroj nazývali kithara. Jeho další rozšíření zapříčinil arabský vpád do jižní Evropy v 8. – 9. stol. n.l. Ze Španělska, kde instrument rychle zdomácněl a stal se doslova národním nástrojem, se kytara postupně dostala do Francie a Itálie. Jako první začal s výrobou kytar ve střední Evropě výmarský dvorní nástrojař Jakub August Otto (1760-1829) až v roce 1788. Bylo to v době, kdy kytara získávala na stále větší popularitě. Tehdejší významní skladatelé, jako Franz Peter Schubert, Luigi Boccherini, Carl Maria von Weber, na tento nástroj sami hráli a komponovali pro něj skladby. Ve druhé polovině 19. století nastal pro kytaru přechodný ústup ze slávy, který byl zapříčiněn velkým rozšířením klavíru do měšťanské středostavovské vrstvy. Toto období stagnace definitivně skončilo na počátku 20. století.
Nástroj na fotografii představuje novodobou španělskou kytaru značky Schneider. Těleso instrumentu se skládá z ozvučné skříně (korpusu), která je tvořena horní a spodní deskou a spojovacími luby. V dolní části vrchní desky je umístěn kovový struník pro zakládání strun. Dále je ke korpusu připevněn hmatník, jenž je rozdělen v půltónové polohy kovovými pražci. Krk hmatníku je v horní části zakončen mírně zahnutou hlavicí s kolíčkovou mechanikou, jenž umožňuje napínání a ladění jednotlivých strun. Nástroj je vysoký přibližně 95 cm.
Vyfotografovaný exponát přibyl do sbírek Vojenského historického ústavu Praha v roce 2006 převodem z Vojenského zařízení ve Staré Boleslavi.