SPRINGER, Jan. Konec sudetenlandského odboje 15. prosince 1918 v Šumperku.

Na rozklad Rakouska-Uherska reagovalo obyvatelstvo českých zemí různě. Zatímco majoritně zastoupení Češi přijali za svůj nově vzniklý československý stát, německá menšina si vyhlásila v pohraničí čtyři vlastní provincie, jež měly být přidruženy k tehdy formovanému Německému Rakousku. Úvahy řady tehdejších německých separatistů však nekončily pouze u obnovení územní vazby na Vídeň, avšak stále více se zabývaly velkoněmeckou myšlenkou, tedy připojení území s převahou německého obyvatelstva (nebo rovnou celého českého území) k Německu. To bylo nepřijatelné nejen pro Čechy, ale také pro dohodové mocnosti, které nemohly akceptovat opětovné posilování Německa, které se v této době konečně podařilo přimět ke kapitulaci. Snahy českých Němců tak jen těžko hledaly podporu a pro vůdčí postavu československé diplomacie Edvarda Beneše nebylo příliš velkým problémem získat svolení Dohody k obsazení pohraničí. To však neprobíhalo hladce jako jeho schválení. Jedním z důvodů byl nedostatek vojska, bez něhož bylo zabrání odtrženého území neproveditelné.

Útlá publikace Konec sudetenlandského odboje 15. prosince 1918 v Šumperku se týká právě jedné z dílčích kapitol obsazování pohraničí čs. vojskem a jeho podřízení čs. vládě a Národnímu výboru. Severomoravské město Šumperk (Mährische Schönberg) patřilo mezi nejvýznamnější střediska provincie Sudetenland, která byla vyhlášena na území severní Moravy a Slezska. Po nepříliš úspěšných jednáních, která vedli zástupci Národního výboru se šumperskými zástupci provincie Sudetenland, bylo zřejmé, že bez vojska se město obsadit nepodaří. Úkolu se chopil jeden prapor ze sousedního (převážně českého) Zábřehu na Moravě a hlavně 30. střelecký pluk z Vysokého Mýta, který byl čs. státu k dispozici již krátce po jeho vyhlášení, neboť byl jedním z mála rakousko-uherských útvarů s českým mužstvem, kterému se podařilo vrátit organizovaně z frontového pásma. Ten na Šumperk postupoval směrem od západu a v polovině prosince se mu podařilo město obsadit, přičemž se celá akce obešla bez vážných střetů a tedy i krvavých ztrát na české či německé straně. Německá správa se musela pod pohrůžkou útoku na město podvolit té československé, byť si ve svém prohlášení neodpustila poznámku, že tak činí pod nátlakem a svých separatistických myšlenek se nevzdává. Přesvědčit zdejší Němce, že i v rámci československého státu se jim může žít dobře, bylo úkolem do budoucna. O tom, do jaké míry se ho podařilo splnit, smutně svědčí události z 2. poloviny 30. let.

Publikace vyšla v roce 1933 u příležitosti 15. výročí obsazení Šumperka československým vojskem. Autor v úvodníku přiznává, že jeho text měl být původně součástí rozsáhlejšího sborníku upomínajícího na válečné a poválečné události v šumperském kraji. Nicméně ten se zdejším pamětníkům – stoupencům československé státnosti – vydat nepodařilo. Springer si musel navíc svůj text vydat sám, což svědčí o nelehké situaci českých národovců v pohraničí, jež byli zdejší německou majoritou spíše trpěni jako protežovaní vetřelci.

Citace:

SPRINGER, Jan. Konec sudetenlandského odboje 15. prosince 1918 v Šumperku: kapitola z "Památníku národního osvobození na Šumpersku roku 1918-19". Šumperk: Springer, 1933. 24 s.