VELTZÉ, Alois. Krieg gegen Neapel 1815.

V tomto roce si připomínáme dvousté výročí sedmé a poslední koaliční války proti Francii. Většina našich čtenářů samozřejmě zná bitvu u Waterloo, nicméně vedlejší bojiště zůstávají často mimo jejich pozornost. Možnost rozšířit si obzory přináší dnešní kniha týdne, která je věnovaná rakousko-neapolské válce roku 1815.

Publikace, jež vyšla během stého výročí osvobozeneckých válek, přináší stručný přehled historických souvislostí a politického vývoje. Neapolský král Joachim Murat se po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska (říjen 1813) od svého švagra, císaře Francouzů, odvrátil a na jaře následujícího roku dokonce přistoupil k protifrancouzské koalici. Doufal, že mu po ukončení války bude Vídeňský kongres nakloněn a on si ponechá neapolský trůn, na nějž ho roku 1808 posadil jeho švagr Napoleon. Přesto jeho pozice nebyla nijak silná, neboť například Velká Británie jej nikdy jako krále neuznala a prosazovala návrat sicilského krále Ferdinanda z rodu Bourbonů. V únoru 1815 Napoleon uprchl z Elby a 1. března přistál na jižním pobřeží Francie rozhodnutý získat zpět své předchozí postavení. Jakmile se o této události Joachim Murat dozvěděl, opět změnil strany a místo nejistoty politických jednání zvolil nejistotu války po švagrově boku. Nepřátelství vyhlásil Rakousku již 15. března, tedy ještě předtím, nežli se Napoleon vrátil do Paříže. Neapolská armáda v počtu asi 50.000 mužů okamžitě vyrazila na sever, papež před ní uprchl z Říma a 30. března Murat vydal v Rimini provolání ke všem Italům, kterým je vyzýval k válce za sjednocení.

Záhy poté se střetl s prvními rakouskými předsunutými oddíly, které donutil k ústupu. Rakušané sice měli v severní Itálii koncentrované značné síly, ale ty byly určeny k invazi do Francie. Proto mohl polní maršál Bellegarde proti Muratovi vyčlenit pouze armádu o asi 30.000 mužích, které svěřil pod velení generála jezdectva Johanna Frimonta svobodného pána Paloty. Tomu se podařilo rychle a efektivně zorganizovat obranu na přechodech přes řeku Pád. Ve dnech 8. a 9. dubna se u města Occhiobello pokusil Murat překročit řeku. Údernou sílu Neapolitánů tvořilo na 25.000 vojáků, jimž čelilo asi 10.000 Rakušanů. Ti ale nepřítele přes Pád nepustili, úspěšně odrazili všechny útoky a Murat musel s morálně otřesenou armádou ustoupit. Karta se obrátila, nyní zahájili císařští postup na jih Apeninského poloostrova. To již ale této rakouské „neapolské“ armádě nevelel generál Frimont, který připravoval hlavní rakouské síly na invazi do jižní Francie, ale polní podmaršálek Bianchi. Neippergův rakouský sbor postupoval na levém křídle po ose Forli – Rimini, přičemž uštědřil Muratovi porážky u Ronca, u Cesenatica a u Pesara. Druhý sbor pod velením samotného Bianchiho tvořil střed armády postupující přes Florencii na Arezzo a Foligno a nejslabší pravé křídlo představoval sbor polního podmaršálka Nugenta na postupové trase Florencie, Siena, Řím. Murat se po předchozích nezdarech rozhodl svést bitvu s Bianchim, který ohrožoval jeho ústupovou trasu, porazit jej a poté čelit samotnému Neippergovi, který mu byl v patách. Dvakrát silnější neapolské síly proto zaútočily na Bianchiho sbor 2. května u Tolentina. Ve dvoudenní bitvě byla ale Muratova armáda na hlavu poražena a její morálka definitivně zlomena. Král Joachim Murat prchl do Francie a zástupci Neapolského království 20. května podepsali s Rakušany a s Brity v Casalanze mírovou smlouvu (nezahrnující posádky pevností Ancona, Pescara a Gaeta). Válka proti Neapoli tím skončila dříve, nežli se Napoleon I. vůbec vypravil na tažení, jež skončilo o téměř měsíc později u Waterloo. Poslední dvě kapitoly popisované knihy jsou věnovány obléhání pevností a dalšímu osudu Joachima Murata, jeho pokusu o návrat do Neapole a jeho popravě v Pizzo.

Kniha formátu A5 je svázána v pevných deskách potažených žlutým plátnem a zdobených černým slepotiskem. Tuto rakouskou patriotickou úpravu mají všechny knihy edice Österreich in den Befreiungskriegen 1813-1815 (Rakousko v osvobozeneckých válkách 1813-1815). Svazek, stejně jako ostatní v edici, obsahuje dva tituly. Jedním z nich je prezentovaná práce podplukovníka Aloise Veltzého, který také redigoval celou edici. Druhým titulem obsaženým v publikaci je Die Heimkehr Tirols (Návrat Tyrolska do vlasti) od Edmunda Glaiseho von Horstenau. Text publikace, obsahující i podrobné bojové sestavy armád, je doplněn černobílými obrázky a v příloze jsou 4 rozkládací mapy obsahující plán bitvy u Tolentina, částečnou mapu Neapolského království, mapu Itálie s hlavními cestami a plán pevnosti Gaeta (která kapitulovala až 30. srpna 1815).

Prezentovaná kniha, ačkoliv nepatří k nejrozsáhlejším, je dodnes cenným zdrojem informací k problematice, které není věnováno mnoho pozornosti. Pomůže ale čtenáři si uvědomit, že poslední z napoleonských válek se netýkala jen bitvy u Waterloo.

Citace:

VELTZÉ, Alois. Krieg gegen Neapel 1815. (Österreich in den Befreiungskriegen 1813-1815, Band 9). Wien: Verlag für vaterlandische Literatur Gesellschaft, 1914. 119 s.: čb. obr,  4 mp. příl.