Võ Nguyên Giáp. Peoples’s War Peoples’s Army

Námi představovaná publikace Peoples’s War Peoples’s Army zobrazuje dobový pohled na tzv. první indočínskou válku z „domácí strany barikády“. Je o to zajímavější, že autorem je vrchní velitel Viet Minhu a pozdější vrchní velitel vietnamské lidové armády generál Giáp. Kniha generála Giápa popisuje vznik a vývoj Viet Minhu a jeho nasazení v rámci první indočínské války, věnuje se vzniku vietnamské strany pracujících a jejímu vlivu na válku a stranou nezůstává ani Giápova v době vydání knihy nejslavnější operace – bitva o Dien Bien Phu.

Velkým tématem, které hýbalo světovou zahraniční politikou po skončení druhé světové války, bylo, kromě vznikající studené války, téma dekolonizace.  Jednalo se o proces, který postihl zejména Velkou Británii, ale ani ostatní koloniální mocnosti ho nezůstaly ušetřeny a Francie nebyla výjimkou.

Země galského kohouta zahájila expanzi do Vietnamu roku 1858 a postupně se ho zmocnila. Po francouzské kapitulaci v červnu roku 1940 se v obou částech Francouzské Indočíny Annámu i Tonkinu prosadilo Japonsko a vzniklo japonsko-francouzské kondominium.

Proti japonské okupaci vznikla roku 1941 tzv. Liga boje za nezávislost - Viet Minh, za níž stál vůdčí představitel indočínské komunistické elity - Ho Či Min. Vojenská činnost této organizace nebyla do konce druhé světové války příliš rozsáhlá a odehrávala se na čínsko-vietnamském pomezí. V březnu roku 1945 však došlo ke změně. Francouzská koloniální správa sídlící v Saigonu, která ochotně spolupracovala s Japonci, byla nyní připravena uznat legitimitu nové de Gaullovy vlády. Japonci preventivně zasáhli a obsadili strategicky důležité body v Kočinčíně, Kambodži i Annámu. Naprostá většina francouzských sil byla bez většího odporu odzbrojena a internována. Císař Bao Dai vyhlásil z Tokia nezávislost Annámu a obdobně se zachoval i kambodžský král Sisavang Vong.

Viet Minh využil tohoto vzniklého mocenského vakua v severním Tonkinu a rozšiřoval zde svou základnu a do poloviny roku 1945 kontroloval šest provincií v povodí Rudé řeky.  Viet Minh zároveň zahájil ofenzivu v diplomatické rovině a snažil se o mezinárodní uznání svého hnutí a cílů. V březnu se sice podařilo získat jisté záruky od Francie, které potvrzovaly poloautonomní statut Indočíny, avšak ze strany Francie se jednalo o pouhý manévr, jenž měl blokovat Rooseveltův projekt svěřenectví. Francie si pokud možno chtěla svoji kolonii prostě udržet. Na konferenci v Postupimi bylo rozhodnuto o rozdělení Indočíny na 16. rovnoběžce. Na jihu měli kapitulaci Japonců přijmout Britové, na severu Číňané.

Ve chvíli, kdy Japonsko kapitulovalo, se Viet Minh, ještě než dorazily spojenecké síly, zmocnil Hanoje, Hue i Saigonu a císaři Bao Daiovi nezbylo než se podřídit a nakonec i abdikovat. Žádná z velmocí proti Viet Minhu nijak nezasáhla a Francouzi na to zatím neměli síly. Ho Či Min 2. září 1945 vyhlásil nezávislost Vietnamské demokratické republiky. Vietnamská samostatnost však trvala pouhých devět dní.

Od 11. září začali severní část země až po 16. rovnoběžku okupovat Číňané. 12. září se na jihu vylodili Britové. Ti sice měli jen odzbrojit zbylé Japonské oddíly, avšak ochotně umožnili i návrat francouzských oddílů do Kočinčíny. Britové nakonec na základě dohody předali odpovědnost za správu vietnamského teritoria jižně od 16. rovnoběžky Francouzům.

Francouzi uzavřeli s Ho Či Minem dohodu o uznání nezávislosti Vietnamské demokratické republiky, ta však nebyla respektována a Francie dokonce iniciovala vznik tzv. Kočinčínské republiky. Současně s těmito událostmi francouzský generál Leclerc zahájil postup na Hanoj a Haiphong. Ho Či Min se snažil situaci řešit, dokonce odletěl na tři měsíce na jednání do Paříže, ale události nezadržitelně směřovaly k válečnému konfliktu. Rubikonem se stalo bombardování Hanoje a Haiphongu v noci z 23. na 24. listopadu 1946. Začala první indočínská válka.

Tímto se opět dostáváme k samotné publikaci, která je tematicky rozdělena na několik hlavních částí.  První část je přehledová a věnuje se první indočínské válce, kterou ale datuje již od roku 1945. V další části, která se jmenuje „Lidová válka, lidová armáda“, se autor zabývá vznikem Viet Minhu, jeho výsledky a strategií. Ve třetí části se autor věnuje komunistické straně ve Vietnamu, její historii atd. Jedná se samozřejmě o ideologicky nejzatíženější část publikace.

Poslední a z vojenskohistorického hlediska nejzajímavější je poslední kapitola, která popisuje boje o Dien Bien Phu, kde byl Giáp vrchním velitelem a byl to on, kdo vypracoval plán útoku na francouzská postavení. Dobře popisuje všechny možné problémy a jejich řešení, které s takto rozsáhlou a svým způsobem neobvyklou operací souvisely. Giáp popisuje obtížné rozhodování zda, kdy a jak zaútočit na francouzská postavení. Přítomen je i celkem komplexní popis geografie bojiště včetně hodnocení, co takový terén pro vedení válečných operací znamenal.

Pokud bychom měli hodnotit tuto publikaci jakožto sekundární informační zdroj, je zřejmé, že v ní jsou části, které jsou poměrně silně ideologicky zatížené. Na druhou stranu, podíváme-li se na publikaci jako na primární pramen, přímo z něj vyplývá, že válka, kterou Vietnamci vedli proti Francouzům a později Američanům, byla z jejich strany zhusta chápána jako národněosvobozenecká. Nejdůležitější částí knihy je však erudované analýza bojů u Dien Bien Phu, kde autor sice nepoužívá francouzské prameny, přesto se jedná o kvalitní primární pramen.

Citace:

Vo Nguyen Giap. Peoples’s War, Peoples’s Army. Hanoi : Foreign Languages Publishing House, 1961. 208s.