Již 30. listopadu 1918 vyšlo nařízení čs. Ministerstva národní obrany (MNO) o přechodné úpravě stejnokroje armády nového státu. Uvedená úprava stejnokroje vycházela ze značné míry z toho, co bylo k dispozici po rakousko-uherské armádě. Rovněž struktura hodností se blížila staré armádě. Novinkou nicméně bylo barevné označení nikoliv podle pluků, jak tomu bylo dosud (v rakousko-uherské armádě se používalo 28 různých výložkových barev, často velmi zaměnitelných odstínů), ale podle příslušnosti k druhu vojska. Celá úprava měla být provedena do 15. prosince 1918.
Dle nového návrhu byla na límcových výložkách a čapce vyjádřena příslušnost ke zbrani (druhu vojska), hodnost, příslušnost k pluku (praporu, oddílu) a příslušnost ke speciálnímu oddílu daného tělesa. Barvy příslušnosti ke zbrani byly určeny následovně: pěchota (vojsko i zeměbrana) tmavozelená, technická vojska (zákopníci, pionýři, železniční oddíly, speciální oddíly telefonistů a telegrafistů, elektroformace, letci, automobilisté) hnědá, dělostřelectvo (těžké, polní, horské, pevnostní, vrhači min) tmavočervená, jízda tmavomodrá, zásobovací oddíly a vozatajstvo šedomodrá, zdravotnické oddíly černá s červeným křížkem v bílém poli, justiční služba sytě červená sametová.
V dubnu 1919 bylo z úsporných důvodů (nedostatek výložkového sukna) nařízeno, aby se neměnilo límcové označení na blůzách a pláštích, či aby na nich nebylo označení žádné. Úprava čepice byla v dubnu 1919 zjednodušena a mužstvu bylo povoleno nosit čísla příslušnosti z šedého kovu. První stejnokrojový předpis lze hodnotit jako velmi efektivní pokus, jak odlišit vojáky nové armády od někdejší rakousko-uherské, a to s minimálními výdaji. Probíhající boje na Slovensku si však vynutily nové stejnokrojové součástky, aby bylo možné vojáky rozeznat od protivníka, který byl ve velké míře vybaven rovněž ze starých rakouských zásob.
Předmět je součástí původní sbírky Památníku odboje.