Zachowáwánj Sprostého Wogáka cjs. král. pěchoty.

„Aby moji milí vlastenci a spolubojovníci snadněji k poznání jejich povinností přišli, přeložil jsem následující zachování sprostého vojáka do jazyka našeho vlastenského, a sice tak, jak se vůbec mluví, a z té příčiny jsem se přísně gramatických pravidel držeti nemohl; též k lepšímu srozumění nucen jsem byl, všecka cizá u vojanstva všeobecně se užívající, slova nepřeložena nechati. Konečně každého přívětivě žádám, by práci mé laskavé prominutí daroval.“
Uvedená citace je předmluvou (či v řeči publikace „předslovem“) k druhému vydání českého překladu příručky pro prosté vojáky pěšího vojska rakouského císařství. Exemplář, který je dnes uložený v Knihovně VHÚ Praha, patřil setníkovi Ferdinandu Čenskému (1829–1887), jenž byl nejen důstojníkem rakouské armády, ale i veteránem bojů v Itálii roku 1859, autorem vojensko-historických studií a učitelem českého jazyka na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Není tedy s podivem, že se publikace, která přibližovala armádní předpisy českému vojákovi v jeho rodné řeči, ujal právě tento český vlastenec.
Čenský nás na předsádce rukopisně seznamuje s autorem překladu Josefem Fraňkem, tehdejším praporečníkem 36. pěšího pluku polního podmaršálka barona Palombiniho. (Tehdejší hodnost praporečníka – Fähnricha – jak ho uvádí v závorce i sám Čenský, odpovídá zhruba dnešní hodnosti praporčíka). Franěk se v průběhu let vypracoval na setníka, ve kteréžto hodnosti ho nalezneme uvedeného ve schematismech rakouské armády naposled k roku 1844. Poté odešel do penze.
Ferdinand Čenský ve druhé polovině 19. století sám vydával české slovníky, mluvnici nebo řády pro české vojáky, a už proto se zajímal o činnost svého předchůdce Fraňka. Nezjistil o něm ovšem víc, než informace o jeho služebním postupu v řadách rakouské armády: „Více s nim nevíme, leč že byl upřímný Čech a že se snažil, aby důstojníci mužstvo české v češtině vyučovali; k tomu konci přeložil a vydal tento spisek, arciť větším dílem v mluvě kasární, pokažené, jak to tenkráte ani jináč býti nemohlo.“
Drobnou Fraňkovu knížku o rozměrech 12,5 x 8 cm nemůžeme považovat přímo za vojenský předpis, jako spíše za výtah základních informací z oficiálních předpisů. Příručka proto byla přínosnou především pro začínající vojáky, kteří si z ní mohli nastudovat základy, které byly pro jejich starší kolegy ve většině případů již samozřejmostí. Publikace není nijak ilustrovaná; zdobí ji pouze lišty, které uvozují začátky kapitol. Rady pro vojáky jsou sepsány v souvislém textu, přestože mnohé soudobé i starší publikace podobného ražení byly psány spíše formou otázek a odpovědí.
Hlavní část knihy pojednává o nejrůznějších tématech, která se týkají služby v armádě. Dočteme se tu, jaké mají být vlastnosti a dovednosti správného vojáka – například myšlenku, že schopnost číst a psát v německém jazyce (tedy hlavně rozumět rozkazům a zprávám) dopomáhá k budoucímu povýšení. Dále třeba to, jak má voják prokazovat úctu svým nadřízeným – popisuje různé situace, kdy voják drží zbraň, kdy nese něco jiného nebo kdy jde s volnýma rukama, odlišné situace v budově a venku nebo speciální případ na hlídce. Voják se má samozřejmě starat nejen o svoji zbraň, ale také o čistotu svého oblečení a dalšího vybavení. Fraňkova příručka uvádí i rady, jak kterou věc ideálně čistit. Několik stran je věnováno vojákům stojícím na hlídce a jejich povinnostem. Mezi dalšími tématy, která nám dnes přijdou možná spíše úsměvná, zmiňme například radu, že voják nemá vyprané prádlo rozvěšovat ve světnici. Závěrečné krátké kapitoly jsou zaměřeny na náboženství, subordinaci u vojska, na kázeň, pravidla v kasárnách, opět na hlídky a na střelbu z pušek.

Elektronickou knihu si můžete objednat prostřednictvím služby EoD v Knihovně VHÚ.

Podmínky služby EoD naleznete zde.