Zátkový bodák; kolem 1700
Je všeobecně známo, že první typy bodáků se objevily ve druhé polovině 17. století ve Francii a velmi záhy se jako revoluční vojenská novinka rozšířily po celé Evropě. Za duchovního otce bodáku bývá označován maršálek F. Lauvois, ministr vojenství francouzského krále Ludvíka XIV. Zátkový bodák, který se rukojetí zasunoval přímo do hlavně vojenské pušky, umožňoval využít nejen výhod palné zbraně, ale díky nasazenému bodáku i funkce kopí. Nejrozšířenější typ zátkového bodáku byl opatřen jílcem z tvrdého dřeva, který je pro lepší držení v ruce i pevnější zasunutí do hlavně často opatřen soustruženým vrubováním. Některé zátkové bodáky byly také doplněny širokou kulovitou záštitou, která zajišťovala ochranu ruky při použití bodáku jako samostatné sečné či bodné zbraně. Rozšíření zátkového bodáku znamenalo významnou změnu ve vojenské strategii. Pěchota nebyla již nadále odkázána na ochranu svých pikenýrů, ale mohla se sama bránit nájezdům nepřítelova jezdectva a nabíjet pod ochranou svých spolubojovníků. Mohla tak využívat nejen funkce střelců, ale i nezanedbatelnou ofenzivní úlohu kopiníků. Zátkové bodáky se však ve výzbroji evropských armád neudržely příliš dlouho. Jejich hlavní nevýhodou byla skutečnost, že při zasunutí bodáku do hlavně pušky bylo znemožněno jak nabíjení tak samotná střelba. Krátce po roce 1700 byly proto zátkové bodáky postupně nahrazovány prvními bodáky tulejovými.
Bodák byl do sbírek VHÚ získán darem ze soukromé sbírky v roce 1951.
Popis:
Čepel přímá, jednosečná, s falešným ostřím a středovým hrotem. Rukojeť dřevěná, lakovaná. Po celé délce soustružena v pravidelné vrubování. Příčka přímá, ramena zakončena šroubovákem a ploskou kladívka.