Dne 26. září 1212 vydal budoucí římský král a císař Fridrich II. Štaufský v Basileji listinu, jíž prohlásil českého knížete Přemysla Otakara I. českým králem a potvrdil dědičnost královského titulu přemyslovskému rodu. Podle zlaté pečeti, která je k listině přivěšena, je tento dokument nazýván zlatou bulou. Sicilskou pak proto, že Fridrich v době, kdy listinu vydával, měl k dispozici pouze své pečetidlo jakožto krále Sicílie.
Důvodem pro vydání mu byla Přemyslova podpora při volbě římským králem. Fridrich II. byl dědičným králem Sicílie. Jeho otec, jenž byl zároveň císařem, však zemřel v době, kdy byly Fridrichovi pouhé tři roky, a matka se jeho nároků na říšskou korunu vzdala. Pozdější císař Ota Brunšvický ze znepřáteleného rodu Welfů neuznal ovšem ani Fridrichův nárok na sicilské království a připravoval válečné tažení proti jižní Itálii a Sicílii.
Otův postup popudil papeže Inocence III., který jej v roce 1210 exkomunikoval, a díky němu se také spojili Otovi nepřátelé, v jejichž středu stál budoucí český král Přemysl Otakar I. Tito spojenci zvolili Fridricha za římského krále. Přestože Fridrichovo okolí jej od přijetí koruny odrazovalo, cesta k zabezpečení sicilského království vedla skrze boj o říšskou korunu. Za tou musel putovat přes nepřátelská severoitalská území, Alpy, Kostnici a Basilej, kde vydal právě námi připomínanou Zlatou bulu sicilskou pro své nejmocnější říšské spojence, českého krále a moravského markraběte (Vladislava Jindřicha, bratra Přemysla Otakara). Ve skutečnosti je totiž pojmem Zlatá bula sicilská označován soubor tří listin, z nichž je nejznámější ta první, potvrzující český královský titul. Další dvě obsahují udělení říšských lén českému králi a moravskému markraběti.
Přestože jsme se to tak všichni o hodinách dějepisu ve škole učili, Přemysl Otakar I. ve skutečnosti nebyl první, kdo získal český královský titul dle listiny dědičně. V privilegiu pro Vladislava II. z roku 1158 je také královský titul zmiňován i pro jeho potomky. Ale přestože se tento český král vyznamenal nemalou vojenskou pomocí Fridrichu Barbarossovi při tažení na Milán, nepodařilo se mu dědičnost královského titulu prosadit. To dokázal až jeho mladší syn Přemysl Otakar.
Ačkoliv Zlatá bula sicilská prakticky ztratila právní platnost už pár let po svém vydání, neboť ji nahradila novější císařská privilegia, zachovala si díky svému výstavnému provedení svou jedinečnost, a zejména v 19. století jí obrozenci vtiskli nepřekonatelný význam jakožto dokladu historického nároku českého národa na vlastní státnost. Dodnes je proto nejznámějším privilegiem uděleným českému panovníkovi s nezapomenutelným datem vydání „1212“.
Brožura profesora Josefa Žemličky, předního českého medievisty a odborníka věnujícího se problematice Zlaté buly sicilské, sice nepatří k nejnovějším a ani nejodbornějším počinům k této tématice, vyšla totiž jako popularizační publikace v rámci série Slovo k historii v nakladatelství Melantrich už v roce 1987, přináší však kromě stručného výkladu o naší nejznámější listině také řadu výpravných obrazových příloh.
Citace:
ŽEMLIČKA, Josef. Zlatá bula sicilská. Praha : Melantrich, 1987. 40 s.