Ztroskotanci a samozvanci

Prohlášení Charty 77, asi nejznámější dobový dokument kritizující poměry v komunistickém Československu, vyvolalo hned po svém zveřejnění na začátku roku 1977 tvrdou reakci vládnoucího režimu. Útok na Chartu 77 ale navenek nesměřoval proti samotnému textu dokumentu, nýbrž proti jejím samotným signatářům, respektive proti nevelké občanské inciativě, která byla okolo prohlášení vytvořena. Již 6. ledna byli při rozšiřování textu zatčeni Státní bezpečností mluvčí Charty Václav Havel a signatáři Pavel Landovský s Ludvíkem Vaculíkem. Další represe ze strany bezpečnostních orgánů na sebe nenechaly dlouho čekat. Co se týče mediální fronty, zde se proti iniciativě vymezila tehdejší moc poprvé 12. ledna, kdy vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“, který převzaly i další noviny, včetně armádní Obrany lidu, kde text vyšel o den později.

Největším paradoxem uvedeného pamfletu je skutečnost, že v něm není ani krátce citován samotný text prohlášení Charty. Ten se totiž opíral o mezinárodní Helsinské dohody, v nichž se mimo jiné Československo zavázalo k respektování lidských práv a základních svobod (svědomí, přesvědčení atd.), z čehož by při srovnání obou textů vystoupilo množství komických paradoxů. V pamfletu Rudého práva se například osočovaly vlády západoevropských států z perzekuce jinak (např. prokomunisticky) smýšlejících občanů. Text Charty přitom právě kritizuje praktiky, kdy byli v Československu pronásledováni a diskriminováni občané, kteří svými veřejnými názory byť jen trochu vybočovali z oficiální ideologie.

Text článku se tak spokojil s tradičními floskulemi o „členech antikomunistických a sionistických centrál“, „věrných sluzích imperialismu“, „reakčních profesorech“, „anarchistických a trockistických individuích“ či „zavilých antisocialistech“. Charta se přitom již s ohledem na osoby svých stvořitelů proti komunismu či socialismu nijak politicky nevyhraňovala, naopak zdůrazňovala, že není základnou opoziční politické činnosti.

Stejně jako jiný denní tisk, i Obrana lidu zveřejňovala rozhořčené reakce „lidu“, tak jak to bylo typické pro režimní propagandu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o deník pro příslušníky ČSLA, byly zde zveřejňovány rezoluce z vojenských schůzí nebo reakce některých vojáků, ve kterých odsuzovali „lživý, protistátní, demagogický hanopis nazvaný charta 77“ (aniž by ho četli). V tom se nabízí analogie třeba s červnem 1950, kdy v podobných prohlášeních zveřejněných v Obraně lidu žádali vojáci co nejpřísnější trest pro obžalované v procesu s Miladou Horákovou. Signatáři Charty měli pouze to „štěstí“, že se již nenacházeli v krvavých padesátých letech a požadováno bylo jen „důsledné řešení této protistátní činnosti podle platných zákonů ČSSR“.

Článek Ztroskotanci a samozvanci a navazující prohlášení v Obraně lidu si můžete přečíst na Digitální studovně ministerstva obrany zde.

Citace:

Ztroskotanci a samozvanci. Obrana lidu. 1977, 36(8), 4. ISSN 0231-6218.