Jan Diviš

Po převratu 28. října 1918 nastal Národnímu výboru čas koncepční práce, která od pověřených osob žádala odbornou erudici a pokud možno zkušenosti. Ani Josef Scheiner, schopný organizátor masových předválečných sokolských sletů, ani jeho spolupracovníci, pobočníci v hodnostech subalterních důstojníků, však nebyli připraveni pro vedení vojenských záležitostí na nejvyšší úrovni. Těchto limitů si byl Scheiner dobře vědom, a tak 30. října 1918 oslovil polního podmaršálka ve výslužbě Jana Diviše a jménem Národního výboru jej vyzval k převzetí velení československého vojska.

Jan Diviš se narodil 24. října 1862 v Pardubicích. Vojenskou kariéru zahájil ve vídeňské Technické vojenské akademii, kde studium úspěšně ukončil v roce 1882. Vyřazen v hodnosti poručíka, nastoupil do Olomouce k c. a k. ženijnímu pluku č. 1. Po zrušení olomoucké pevnosti se s plukem podílel na dostavbě pevnosti Přemyšlu. Roku 1891 absolvoval Vyšší ženijní kurs ve Vídni a s povýšením do hodnosti setníka 2. třídy nastoupil ve štábu ženijního ředitelství v Brixenu. Následovala služba na velitelství XIV. sboru v Innsbrucku a angažmá učitele technických předmětů na tamní kadetní škole pro pěchotu. V letech 1896–1902 působil při ženijních ředitelstvích v Komárnu, Tridentu a Klagenfurtu. V listopadu 1902 dosáhl hodnosti podplukovníka a převzal velení praporu trenčínského c. a k. pěšího pluku č. 71. Po dalším povýšení velel v letech 1907–1911 berounskému c. a k. pěšímu pluku č. 88. Ve Lvově zastával funkci velitele 21. pěší brigády, získal hodnost generálmajora a v dubnu 1914 nastoupil na velitelství XV. sboru v Sarajevu. Zde prožil nejen červnové manévry a atentát na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda dʼEste, ale také vyhlášení války.

Po odchodu sboru do pole se stal vojenským velitelem v Sarajevu s působností pro oblast celé Bosny a Hercegoviny. V listopadu 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršálka a za necelé dva roky poté pro něj činná služba v rakousko-uherské armádě předčasně skončila. Přesné příčiny nejsou jasné: Podle některých zažádal sám o penzionování kvůli sporům s nadřízenými nad národnostními problémy, podle jiných odmítl velet divizi proti Srbům, a přestože dával v úvahu funkci pro italskou frontu, obdržel výzvu k odchodu do výslužby.

Přesídlil do Prahy, kde při převratu přišel Národnímu výboru nanejvýš vhod. Jako velmi zkušeného vojáka a Čecha s dobrou pověstí vlastence jej 31. října 1918 jmenoval nejvyšším velitelem čs. vojsk. Formování domácího vojska probíhalo pod jeho odborným vedením. S pomocí narychlo sestavených vojenských i dobrovolnických jednotek se podařilo obsadit historické hranice českých zemí. Od 18. prosince 1918 působil jako zemský velitel pro Čechy v Praze, nadále pracoval na konsolidaci vojenských poměrů a později se podílel na unifikaci i reorganizaci armády. V září 1920 nastoupil do úřadu přednosty III. (všeobecně vojenského) odboru Ministerstva národní obrany. Červenec 1921 mu přinesl povýšení do hodnosti generála III. hodnostní třídy (tj. armádního) – byl prvním z aktivně sloužících důstojníků československé branné moci. Pro odchod do výslužby se sám rozhodl v únoru 1924, ale na přání tehdejšího ministra Františka Udržala posečkal v roli poradce další čtyři měsíce, než se definitivně odebral do penze.

Stále se ovšem podílel na vojenském životě, stanul v čele svépomocného sdružení důstojníků ve výslužbě, podporoval spolky válečných invalidů a spolupracoval s Jedličkovým ústavem. Skonal 8. srpna 1934 v nedožitých dvaasedmdesáti letech.

Tomáš Kykal