Josef Bílý

Armádní generál Josef Bílý náleží k nejvýznamnějším českým vojenským osobnostem. Profesionální dráhu vojáka z povolání zahájil koncem 80. let 19. stolení. Následně vykonával převážně funkce velitele vojskových těles rakousko-uherské branné moci, jejímž příslušníkem byl až do rozpadu habsburské monarchie. Působil také jako vojenský pedagog. První světovou válku prožil na bojištích v Haliči, Karpatech a na italské frontě.

Po návratu do vlasti se přihlásil koncem listopadu 1918 do vznikající československé armády. Do její výstavby plně vložil veškeré své dosavadní profesionální zkušenosti. Po kratším období výkonu velitelských funkcí na úrovni vojskových těles působil od jara 1920 jako vyšší velitel na brigádním a divizním stupni. Do hodnosti generála V. hodnostní třídy (první generálská hodnost) byl povýšen v roce 1921. Na divizního generála jej povýšili v roce 1928 a na armádního generála v roce 1931. Vysoce prestižní funkci zemského vojenského velitele v Praze vykonával v letech 1928‒1935. Jako jeden ze čtyř zemských vojenských velitelů měl možnost významně ovlivňovat mírovou výstavbu československé armády. Od roku 1932 náležel ke kolegiu Armádního poradního sboru. Šlo o konzultativní orgán ministra národní obrany. Určen byl k projednávání zásadních záležitostí organizace, dislokace a výcviku armády. Na této platformě spoluvytvářel arm.gen. Bílý vlivově silnou skupinu dvanácti stálých členů APS, k nimž dále patřili tři mimořádní členové. V meziválečném období proslul jako obecně uznávaný vojenský profesionál. V tomto kontextu se podílel na počáteční fázi komplexní modernizace armády, která byla zahájena pod vlivem prudké destabilizace bezpečnosti v Evropě, k níž došlo na přelomu let 1932 a 1933. Do počátku července 1935, kdy odešel do výslužby, vykonal ve prospěch obrany státu v těchto nových náročných podmínkách velice záslužnou práci, jež vytvořila základ pro následné úsilí. Podstatné je, že obvod Zemského vojenského velitelství Praha, tedy Čechy, se stal v době, kdy mu gen. Bílý velel, novou základnou obrany republiky. Do činné služby se Bílý vrátil nakrátko v době zářijové mobilizace v roce 1938. Jmenován byl do čela Velitelství M (Morava) se stanovištěm velitele ve Vizovicích. Bílý byl pověřen velením nad výstavbou systému polního opevnění, o něž se měla armáda opřít podél moravsko-slovenského pomezí při strategickém ústupu na východ.

Rozhodujícím způsobem se Bílý zapsal do dějin protinacistického odboje. Krátce po okupaci českých zemí inicioval vznik vojenské odbojové organizace Obrana národa. Jejím prvním velitelem se stal především na základě skutečnosti, že byl obecně uznávanou vojenskou autoritou s vysokým morálním a vlasteneckým kreditem. Pod jeho velením se utvářela pravidelná podzemní armáda. Během několika měsíců pokryla celé území Protektorátu Čechy a Morava. Intenzivní odbojová práce se ovšem stala cílem stupňované protiakce nacistického represivního aparátu. Z toho důvodu přešel na počátku prosince 1939 do ilegality. Gestapo po něm poměrně dlouho pátralo. Skrýval se na Třeboňsku, kde jej také zatkli v listopadu 1940. Následně byl vězněn v Praze na Pankráci. Bezprostředně po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy jej stanný soud při řídící úřadovně Gestapa v Praze odsoudil 28. září 1941 k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne v Praze-Ruzyni. V souvislosti s tím je nutné dát za pravdu té interpretaci generálovy hrdinské smrti a stejně hrdinské smrti jeho spolubojovníků, která v těchto obětech spatřuje významný, ne-li nejvýznamnější, motivační faktor pro vznik záměru fyzicky zlikvidovat R. Heydricha. Podle tohoto výkladu jej iniciovalo jádro československé vojenské zpravodajské komunity v Londýně, a to s výrazným odkazem na úzké osobní a služební vazby na Bílého a další popravené vojenské osobnosti z let mírové služby.

Výše uvedená fakta svědčí o tom, že arm.gen. J. Bílý byl jednou z nejčelnějších vojenských osobností a zákládajícím činitelem domácího vojenského odboje. Bez nadsázky jej lze označit za významově prvního vojáka počátků protinacistické rezistence na domácí půdě. Počínal si vždy neohroženě, a to doslova až do výstřelů nacistické popravčí čety, která ukončila jeho život. Tváří v tvář svým vrahům se nesklonil a se vzpřímeným postojem vojáka přijal hrdinskou smrt. Nebyl mučedníkem. Padl jako bojovník na frontě domácího odboje.

Karel Straka