JOSEF MAŠÍN /  26. srpna 1896 – 30. června 1942

JOSEF MAŠÍN / 26. srpna 1896 – 30. června 1942

27. 06. 2022

Připomínáme si 80. výročí úmrtí Josefa Mašína, jednoho členů legendární odbojové skupiny Tři králové. Patřil k nejvýznamnějším organizátorům československého vojenského odboje během nacistické okupace za druhé světové války. Byl podplukovníkem dělostřelectva (brigádní generál in memoriam), příslušníkem Oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha. V rámci represí po atentátu na R. Heydricha byl stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze 30. 6. 1942 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne večer na střelnici v Praze-Kobylisích popraven.

 

Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v Lošanech, okr. Kolín, jako jediné dítě sedláka Aloise Mašína a jeho manželky Marie, rozené Zourkové. V letech 1907–1911 studoval nejdříve na české nižší reálce v Kutné Hoře, a protože se počítalo s tím, že jednou po svém otci převezme rodný statek, pokračoval v letech 1912–1915 ve studiu na Zemské střední škole hospodářské v Roudnici nad Labem, kde 1. 4. 1915 složil tzv. válečnou maturitu.

Již 28. dubna 1915 byl odveden a poté zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. pěšímu pluku č. 36, s nímž byl odeslán na ruskou frontu. Zde již 2. 9. 1915 přeběhl u Sinkova na Dněstru do ruského zajetí a poté, co se dozvěděl o existenci čs. dobrovolnických jednotek, přihlásil se 3. ledna 1916 ke vstupu do čs. legií v Rusku. Již 15. května 1916 byl zařazen jako střelec k záložní rotě 1. čs. střeleckého pluku (nedlouho poté přestoupil na pravoslaví a přijal jméno Vladimír, pod nímž je veden ve všech dochovaných legionářských dokumentech).

Dnem 23. června 1916 byl převeden k 6. rotě 1. čs. střel. pluku a o něco později k rotě 9, u níž poté působil až do návratu do vlasti. Nejprve jako velitel jedné z jejích čet, poté velitel půlroty a nakonec od 1. 10. 1918 jako její velitel. V mezidobí se zúčastnil památných bitev u Zborova a Bachmače i bojů s bolševickými jednotkami na sibiřské magistrále. Několikrát byl pověřen mimořádně nebezpečnými výzvědnými a kurýrními úkoly v nepřátelském týlu. Společně s úderným praporem 2. čs. střelecké divize se zúčastnil bojů s bolševiky o Krasnojarsk, kde byl těžce raněn.

V mezidobí absolvoval v roce 1917 důstojnickou školu a úderný granátnický kurs a byl postupně povyšován: 25. 8. 1917 dosáhl hodnosti prap., která tehdy byla první důstojnickou hodností, 6. 10. 1918 byl povýšen na por. a 25. 2. 1919 na kpt. Právě v této hodnosti opustil 18. 12. 1919 Vladivostok a po téměř dvouměsíční cestě dorazil 8. 2. 1920 do Prahy.

O tom, že by v armádě zůstal natrvalo, pravděpodobně zpočátku neuvažoval. Dne 24. 8. 1920 totiž předal velení 9. roty svému nástupci a o den později byl zproštěn služby. Odjel na rodný statek v Lošanech, ale dlouho zde nevydržel. Již na počátku roku 1921 se vrátil zpět do armády, nastoupil službu u p. pl. 1 v Českých Budějovicích a dnem 30. 3. 1921 se stal velitelem jeho 11. roty.

Krátce poté byl frekventantem vojenského výcvikového střediska v Opavě a v roce 1922 absolvoval granátnický kurs v Milovicích. Následně projevil zájem o službu u dělostřelectva, a proto byl dnem 5. 3. 1923 zařazen na zkušební dobu k 1. baterii děl. pl. 105 v Českých Budějovicích a následně odeslán k DU v Olomouci, kde v termínu od 1. 10. 1923 do 14. 8. 1924 absolvoval kurs pro kapitány pěšího vojska. Po jeho úspěšném zakončení byl přeložen do skupiny důstojníků dělostřelectva a následně přidělen k děl. pl. 5 v Českých Budějovicích, kde poté konal službu až do 10. 9. 1927 (nejprve jako 1. důstojník, později velitel baterie a nakonec od 1. 7. 1927 jako zatímní velitel III./5. oddílu v Jindřichově Hradci). Dnem 19. 9. 1927 byl přemístěn k děl. pl. 7, kde působil až do 31. 7. 1928 jako velitel školy pro výchovu důstojníků lehkého dělostřelectva v záloze (od 24. 9. 1927 v hodnosti škpt.).

Tou dobou mu však těžce onemocněla matka, a proto zažádal o roční dovolenou bez platu, kterou nastoupil 1. dubna 1928. Až do 2. 11. 1928, kdy dovolenou přerušil, se věnoval práci na statku v Lošanech. V mezidobí byl dnem 30. 9. 1928 přemístěn k děl. pl. 1 v Praze-Ruzyni, kde také na podzim 1928 nastoupil službu. U tohoto útvaru pak s menšími přestávkami působil až do okupace a prošel postupně funkcemi velitele baterie, zástupce velitele oddílu, zatímního velitele oddílu, I. pobočníka velitele pluku, velitele oddílu, důstojníka pověřeného velením pluku (od 30. 11. 1937) a zástupce velitele pluku (od 20. 11. 1938 do 15. 3. 1939).

V mezidobí byl dvakrát přidělen k zemskému velitelství dělostřelectva v Praze (7. 1.–20. 2. 1932 a 3. 4.–30. 6. 1932), v termínu od 1. 7. do 5. 9. 1932 absolvoval zkušenou u jezdeckého pluku 1 dislokovaného tamtéž, v době od 7. do 31. 7. 1936 prodělal další zkušenou, tentokrát u PU v Milovicích. Dnem 1. 10. 1936 byl navíc povolán do kursu pro velitele vojskových těles, jehož teoretickou část absolvoval v Praze v termínu od 1. 10 do 22. 12. 1936 a praktickou v Plaveckém Podhradí od 1. do 26. 6. 1937.

Během své služby u děl. pl. 1 byl pochopitelně povyšován – nejprve 4. 7. 1929 na mjr. a 3. 7. 1933 na pplk. V roce 1938 byl Mašínův pluk začleněn do nově zřízené 2. skupiny, jejíž velitelství sídlilo v Jihlavě a on jako takový vykonával za branné pohotovosti státu na podzim 1938 nejen funkci pověřeného velitele pluku, ale i funkci velitele dělostřelectva 2. skupiny.

Mnichovská kapitulace pro něj znamenala šok, s nímž se odmítl smířit. Když se v listopadu 1938 vrátil se svým plukem do Prahy, začal se scházet s podobně smýšlejícími důstojníky (např. plk.gšt. Josefem Churavým, pplk.děl. Josefem Balabánem a dalšími), z nichž mnozí se později stali v letech okupace jeho nejbližšími spolupracovníky. Den 15. 3. 1939 je možné v jeho životě považovat za zlomový. Rozhodl se, že neuposlechne rozkazu ke kapitulaci, bude se se svým plukem bránit a před příchodem okupačních jednotek vyhodí plukovní skladiště do vzduchu, k čemuž také vykonal všechny přípravy. Byl však nadřízenými odzbrojen, suspendován a s okamžitou platností mu byl zakázán vstup do kasáren.

Na odboj však v žádném případě nerezignoval. Naopak. Společně s Josefem Líkařem vlastnícím klempířskou dílnu na Bílé Hoře v Praze a dalších přátel získával již před okupací utajeně z vojenských skladů stovky kusů zbraní, které byly pro odboj naprosto nezbytné. V této činnosti pokračoval v neztenčeném měřítku i po 15. 3. 1939. Jeho „zásobárnami“ se vedle okupanty stále lépe střežených vojenských skladů stávaly i přímo výrobní podniky (např. Česká zbrojovka ve Strakonicích a Avia v Praze-Letňanech).

Získané zbraně byly ukládány do desítek ilegálních skladišť rozmístěných po celém území protektorátu a předávány jednotlivým složkám vznikající ON. V jejím rámci byl pplk. Mašín napojen na štáb Oblastního velitelství – Velká Praha, v jehož čele stál div.gen. Bedřich Homola. Kromě něj velice úzce spolupracoval i s jeho náčelníkem štábu pplk.gšt. Josefem Jirkou, plk.děl. Jaroslavem Milotou, pplk.děl. Čeňkem Schmidtem a pplk.děl. Jaroslavem Studlarem.

Jedním z úkolů, které v té době obdržel, bylo vybudování rámcového pluku ve čtvrtích Praha XVIII. a XIX., tedy Dejvice, Bubeneč a Břevnov. Ve funkci velitele tohoto pluku setrval až do konce roku 1939, kdy ji předal pplk.děl. Cyrilu Melicharovi. Tou dobou již po řadu měsíců úzce spolupracoval s pplk.děl. Josefem Balabánem a škpt.děl. Václavem Morávkem. Jejich přátelství a legendární odbojová činnost jim vynesla přezdívku „tři králové“.

Velkou pozornost věnoval pplk. Mašín od počátku okupace i tzv. cukrářství, jak se tehdy v rámci ON říkalo přípravě a provádění sabotážních akcí. V Líkařově klempířské dílně na Bílé Hoře byly vyráběny výbušné nálože, které byly poté rozdělovány různým odbojovým organizacím po celém protektorátu. Útoky se s nimi podařilo provést i mimo území protektorátu. Mašínův švagr kpt.děl. Ctibor Novák tak 15. 9. 1939 uskutečnil atentát na policejní ředitelství a ministerstvo letectví v Berlíně. Další významnou akcí se stal výbuch na Anhaltském nádraží v Berlíně v únoru 1941, kam „pekelný stroj“ dopravil průvodčí Jan Karel.

Mašín připravoval i bombový útok proti pražskému sídlu gestapa v Petschkově paláci. I když patřilo „cukrářství“ mezi jeho oblíbené způsoby boje s okupanty, nezapomínal ani na zpravodajství a s ním související spojení se zahraničím. Společně s Balabánem a Morávkem se jim podařilo vybudovat zpravodajskou ústřednu, v níž se soustřeďovaly informace vojenského, hospodářského i politického charakteru z celého protektorátu. Ty byly do zahraničí dopravovány jak kurýrní cestou, tak i pomocí radiostanic (vojenská Sparta II zahájila provoz 28. 3. 1941). Podle některých svědectví se pplk. Mašín podílel i na tisku a kolportáži ilegálního tisku, zejména časopisu „V boj!“ a letáků.

Pro trojici Balabán – Mašín – Morávek se stalo tragickým jaro 1941. Nejdříve byl 22. 4. 1941 v Dejvicích gestapem zatčen pplk. Balabán a 13. 5. 1941 padl při přepadení bytu v ulici Pod Terebkou v Nuslích do rukou nacistů i pplk. Mašín. Vzhledem ke zraněním, jež při zatčení utrpěl, byl nejprve vězněn v SS lazaretu v Podolí, odkud byl po pokusu o útěk převezen na Pankrác. Poté, co gestapo zjistilo, že se v jejich rukou ocitl právě on, byl po řadu měsíců vystaven bestiálnímu mučení. Přesto nikoho ze svých spolupracovníku neprozradil a vyšetřování gestapa se u něj zastavilo.

Atentát na Reinharda Heydricha a následně vyhlášené stanné právo znamenalo konec životní cesty i pro pplk. Mašína. Stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze byl 30. 6. 1942 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne večer spolu s dalšími svými spolupracovníky na střelnici v Praze-Kobylisích popraven.

Po osvobození byl povýšen do hodnosti brig.gen. a v květnu 2005 na generálmajora in memoriam. Jeho manželka Zdena, která byla vězněna gestapem od 6. 1. do 5. 8. 1942 na Pankráci, Karlově náměstí a v terezínské Malé pevnosti, se po propuštění opět zapojila do práce v odboji, za což byla vyznamenána Československým válečným křížem 1939. V otcových stopách šli i oba jeho synové Ctirad a Josef, vyznamenaní za práci v odboji Československou vojenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem.

Osudy celé rodiny se odvíjely tragicky po únoru 1948, který vedle nástupu totalitního režimu, poprav a věznění nevinných, přinesl i znevažování památky gen. Mašína. Jeho synové se zapojili do odboje proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Zdena Mašínová byla po jejich odchodu za hranice zatčena, odsouzena na 25 let odnětí svobody a ve vězení 12. 6. 1956 (?) zemřela. Její bratr mjr.děl. Ctibor Novák byl v souvislosti s odbojovou činností svých synovců 2. 5. 1955 popraven.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů.

Aktuálně



Zhroucení soluňské fronty

Zhroucení soluňské fronty

02. 10. 2023
V polovině září 1918 začala na soluňské frontě vítězná ofenziva dohodových států, jež…
1. října 1933 byl položen základ budoucího rozbití Československa

1. října 1933 byl položen základ budoucího rozbití Československa

01. 10. 2023
Před devadesáti lety, 1. října 1933, vznikla Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta,…
Evropská křižovatka 1938 (nebo 2023?)

Evropská křižovatka 1938 (nebo 2023?)

29. 09. 2023
Oddělení pohraniční finanční stráže Horní Adršpach – 30. září 1938 17.00 hod.:…
Všechny objekty VHÚ budou v Den české státnosti otevřeny

Všechny objekty VHÚ budou v Den české státnosti otevřeny

26. 09. 2023
Čtvrteční státní svátek sv. Václava můžete využít k návštěvě všech muzeí ve správě…
Cyklus komentovaných vycházek – Místa bojů Pražského povstání – zahájen u budovy rozhlasu

Cyklus komentovaných vycházek – Místa bojů Pražského povstání – zahájen u budovy rozhlasu

26. 09. 2023
Klíčovou roli pro Pražské povstání mělo rozhlasové vysílání. Z budovy rozhlasu na…